Reedice archivních nahrávek: detektivní práce i vyjížďka strojem času
15. 4. 2025 | Rubriky: Články,Kolokvium Folkových prázdnin
Reedice archivních nahrávek, to zní jako snadná a snad i mechanická práce pro laika, alespoň v mainstreamu. Situace se dramaticky změní, když mainstream opustíme. V následujícím textu tedy neřešíme, dejme tomu, historické nahrávky Pink Floyd z roku 1966, ale hudbu z okrajové kulturní oblasti, k níž často chybí základní dokumentace. Tento druh reedic vyžaduje nejen mravenčí úsilí, ale často nutí vydavatele pohybovat se na hranici ověřených faktů a kvalifikovaného odhadu. Rizika jsou vyvážena přínosem. Nahrávky mají vedle hudebního obsahu i přidanou hodnotu. Každá z nich vypráví historický příběh.
Historie terénních nahrávek sahá k samým počátkům nahrávací techniky. Leoš Janáček i Béla Bartók pořídili vůbec nejstarší záznamy lidové hudby z východu Evropy. Alan Lomax o půl století později natáčel černošské bluesmany i tradiční hudbu poválečné Evropy. Mnohé z “terénních” nahrávek pak začaly druhý život, například průlomové album Sketches of Spain od Milese Davise inspirovala nahrávka z Lomaxovy sbírky.
Womex, putovní veletrh a showcase festival, slavil letos 30. výročí. Na prvním ročníku v Berlíně nás bylo v publiku asi 250, letos v Manchesteru víc než desetinásobek. Do Británie se Womex vrátil potřetí, v minulé dekádě se konal v Budapešti, Katovicích a dvakrát v Portugalsku. Třicet let, to je víc než výměna generací. Trendy, kontext a především media prošla tak dramatickou proměnou, že letošní jubileum bylo spíš křižovatkou s mnoha otazníky. 
Sardinie je proslulá nejen plážemi, ale též unikátní hudbou. Ano, nejznámějším žánrem je polyfonie, ale vedle ní tu najdeme i široké spektrum písní, propojených s místním životem i kulturními zvyky. Zpěvák Andrea Parodi (1955-2006) jako první zpopularizoval autentickou hudbu ostrova v celonárodním měřítku, a se skupinou Tazenda úspěšně propašoval sardinský dialekt do italské hitparády. Když na vrcholu své dráhy ve věku 51 let zemřel na rakovinu, pro italskou hudební scénu to byla těžká ztráta.
Dnes je Arménie malý vnitrozemský stát na jižní straně Kavkazu, jehož území je zlomkem původního státního celku. Ten byl před dvěma tisíci lety nejvýznamnější křižovatkou kultur mezi Středozemním, Černým a Kaspickým mořem. Dnes žijí zhruba dvě třetiny Arménů za hranicemi, k diaspoře patřil například šansoniér Charles Aznavour či spisovatel William Saroyan. Pianista a skladatel John Hodian vyrůstal v arménské rodině v USA. Roku 2010 založil v Jerevanu Naghash Ensemble. jehož tvorba propojuje kontrastující roviny: historii a současnost, domov a diasporu. Repertoár tvoří zhudebněné básně z 15. století, jejichž autorem byl kněz M’krtich Naghash. Hodian spojil středověkou poezii s neobvyklou sestavou.
Pákistánský hudebník Ustad Noor Bakhsh neumí číst ani psát, ale koncertoval na tak prestižních zahraničních festivalech jako Le Guess Who, Roskilde i na pražském Respectu. Prvních pět dekád své dráhy si odpracoval jako doprovodný hráč zpěváků v Balučistánu, svém domovském regionu. Na mezinárodní podia pronikl až nedávno, zásluhu na tom má pákistánský antropolog a zároveň jeho manažer, Daniyal Ahmed. Ten do Prahy přijel znovu, s dalším objevem. 5. listopadu v klubu Punctum v Praze představil klarinetistu Jaffara Hussaina Randhawu. Více o něm v druhé části rozhovoru.
Slovensko má na hudební mapě Evropy unikátní pozici. “Kořeny” jsou tu mnohem živější než v Čechách,i Rakousku či Německu. Slovensko a též Morava představují tu nejzápadnější výspu východoevropského hudebního rodokmenu, který sahá až do Turecka. Západní publikum z této oblasti objevilo nejprve hudbu Balkánu a Maďarska, později Polska a Ukrajiny. Slovenské styly představují v tomto kontextu sice nevelkou, ale atraktivní časovanou bombu, a právě bratislavskému festivalu se podařilo ji odjistit. Akce propojuje 3 platformy: showcasovou přehlídku, městský letní festival a hudební konferenci s dobře vybranými mezinárodními hosty.
[Indický hudební entrepreneur Ankur Malhotra se stará ty nejlepší osobnosti lidové hudby. Skupina Barmer Boys má v repertoáru spirituální hindské i muslimské zpěvy z radžastánské pouště. 77letý Lakha Khan je posledním žijícím mistrem houslí sarangi, jeho repertoár sahá od klasiky přes sufijské zpěvy až k hudebním eposům. K prvním západním propagátorům indické hudby patřil virtuozní houslista Yehudi Menuhin. Ten prohlásil, že právě temný a hypnotický tón sarangi je nejpřesnějším obrazem indické duše.
Akce pořádané ve Valdštejnské Lodžii působí po léta jako utajené lákadlo, a to ze tří důvodů. Program nesází na headlinery, ale na neobjevené umělce, jejichž kultovní pověst spoluvytváří image festivalu. K jedinečnosti přispívá i genius loci: letohrádek sestoupí s piedestalu historické památky a slouží dnešním, svobodně myslícím umělcům. Třetím kouzlem je filozofie programového teamu. Ten nabízí “nejmenší světový festival na světě”. Očekávejte tedy až kacířsky relaxovanou atmosféru, která dovolí vychutnat detaily bez spěchu, že nestihnete další podium.
Jako první popsal balkánskou hudbu z české perspektivy malíř a folklorista Ludvík Kuba. Druhý svazek jeho knihy Cesty za slovanskou písní (1933) mapuje prakticky celou bývalou Jugoslávii. Po necelém století jeho sbírka znovu ožívá: stala se podkladem pro koncertní pásmo bosenské zpěvačky a pianistky Aidy Mujačić, která žije 15 let v Praze. Čeští posluchači ji znají i z jiných projektů, z mezinárodní skupiny Korjen, i ze série dalších koncertních performancí.
Kalifornská hudební scéna 60. let, éra hippies, festivalů, halucinogenů i protestů proti vietnamské válce, byla sice mnohokrát analyzovaná, ale opar tajemství si zachovává. Stále platí oblíbené rčení, že kdo to období skutečně prožil, nedokáže o něm vyprávět, natolik byla realita zahalená kouřem rekreačních narkotik. Dennis McNally toto klišé popírá. Jako tiskový mluvčí pracoval pro Grateful Dead, kapelu která se stala exemplárním případem kalifornské hudební svobody.
Zatímco z orchestřiště zní hudba, na podiu vidíte tanec: souhra neurčitosti a civilnosti, abstrakce a hmatatelna, tedy věcí, které by člověk od tance neočekával. U hudby je naopak takovýhle pocit častý, a když člověk sledoval Cunninghamovu taneční společnost, která vystupovala v květnu v Londýně s hudbou Johna Cage, tak si kladl otázku, jak je to celé naplánováno. Jestli byla první hudba či tanec, a do jaké míry je obojí improvizace. 
Z libanonské perspektivy se hranice žánrů jeví trochu jinak než ze západní. K tomu ještě připočtěme fakt, že v politicky nestabilní zemi hraje hudba roli společenského protestu, a že v Bejrůtu, podobně jako v Káhiře, prosperuje bouřlivá elektronická scéna, kterou Západ teprve objevuje. Jednou ze špiček tohoto utajeného ledovce je skupina Sanam se zpěvačkou Sandy Chamoun. Ano, zvuk skupiny nese výrazné stopy elektroniky..
Nick Drake patřil mezi písničkáře s kytarou, byl současníkem Boba Dylana i Donovana, a podobně jako Jim Morrison či Jimi Hendrix zemřel v ranném věku – ale jako autor stál mimo kategorie. V jeho tvorbě dominují tři faktory: noblesa, melancholie a ledabylá virtuozita na hmatníku kytary. Od svých slavnějších kolegů se lišil ve dvou věcech: jeho alba se neprodávala a odmítal jezdit na turné. Tichý a plachý Drake představoval opak divokých radikálů 60. let.
