Bosenský sen o Praze
20. 12. 2024 | Rubriky: 2024,Články,UNI
S Aidou Mujačić o sevdalinkách, válečných traumatech, bosenských derviších i transu.
Jako první popsal balkánskou hudbu z české perspektivy malíř a folklorista Ludvík Kuba. Druhý svazek jeho knihy Cesty za slovanskou písní (1933) mapuje prakticky celou bývalou Jugoslávii. Po necelém století jeho sbírka znovu ožívá: stala se podkladem pro koncertní pásmo bosenské zpěvačky a pianistky Aidy Mujačić, která žije 15 let v Praze. Čeští posluchači ji znají i z jiných projektů, z mezinárodní skupiny Korjen, i ze série dalších koncertních performancí. Všechny propojují vysoce osobním způsobem její životní zkušenost se zvoleným tématem. Květovaný kůň čerpá z odkazu skladatele Karla Reinera, vězněného v terezínském ghettu. Aidu k Reinerovi přivedlo dětství strávené v obléhaném Tuzle. Dalším tématem jsou sefardské písně, které vznikly v židovských komunitách středověkého Španělska. Jejich éru ukončil dekret královny Isabelly, nařizující židovským obyvatelům opustit zemi. Mnozí našli útočiště v Osmanské říši, kam patřila Bosna. Ve slovanském prostředí žily sefardské písně vlastním životem, aniž by ztratily původní kouzlo: jsou magickým kukátkem do minulosti a dokumentují, jak široké emocionální spektrum reprezentovala evropská hudba před tím, než ji zdecimovaly církevní represe a inkvizice. Zcela unikátním bosenským žánrem jsou sevdalinky. Původně turecké slovo sevdah označuje lásku se všemi komplikovanými a temnými odstíny. Sevdalinky ovšem nejsou žádný vesnický folklor, ale vysoce kultivované a poetické balady z městského prostředí. Žánr spojuje jihoslovanskou zpěvnost s melodickými ornamenty, které na Balkán přinesli Turci, a díky osobní, často bolestné výpovědi bývá označován za balkánské blues.
Tvé křestní jméno Aida je zároveň název Verdiho opery, která se hrála roku 1871 při otevření Suezského průplavu. Jak jsi k takovému jménu přišla, je za tím nějaká historka?
V Bosně je běžné, podobně jako další orientálně znějící jména: Lejla, Damir, Amira. V mém případě za tím skutečně příběh je. Nejprve jsem se měla jmenovat Edna, pak si v těhotenství máma myslela, že to bude kluk, takže to změnila na Mirza, což je mužské i ženské jméno. A nakonec přišla teta: “Ani náhodou, tohle bude Aida!” a tím bylo rozhodnuto.
A pak přišla do Bosny válka. Konkrétně do Tuzly, třetího největšího bosenského města, kde jsi vyrůstala.
15. května 1992, to si pamatuju. Vzdušnou čarou kousíček od nás se střílelo. Do Tuzly přišly tanky, byl to osudový řetězec událostí. Tito umřel 1980, já se narodila 1987 a když začala válka, brala jsem rozum. Vzpomínala jsem na jistoty, pocit lásky i bezpečnosti v době, kdy jsme ještě žili ve svobodě i hojnosti. Z těch vzpomínek vzešla i naděje, z niž jsme za války čerpali. A tak jsme doufali, že to skončí za týden, za měsíc, na jaře, napřesrok. Pro generaci mých rodičů byla ta naděje obzvlášť silná. Narodili se v 60. letech, v atmosféře svobody, mohli svobodně cestovat. Což byl velký rozdíl oproti životě babičky. Ta se narodila roku 1938, tedy před válkou, jako dítě ji s rodiči vyhnali. A podle toho žila, kupovala vždy 2 mýdla navíc, olej navíc, my si z toho dělali legraci.
Považuješ se tedy za jugonostalgika?
Jugoslávii jsem vnímala přes rodiče. Takže vím, že tehdy byla lepší doba než to co přišlo po válce. Když jsem pak o jugoslávské éře četla knížky, zjistila jsem ale, že to vlastně byl tvrdý režim. Vidím to ale v perspektivě, protože žiju už 15 let v Čechách, a vím že tehdejší život v Československu byl ještě tvrdší. Za Tita byly informace komunistické, po válce nacionalistické. Pamatuju si, že po válce náš učitel dějepisu přišel a řekl: najděte si stránku 113, tady máte černý fix, a začerněte si řádky 6 až 8. A naopak v srbské části Bosny a Hercegoviny, kde leží město Bileća, odkud byla moje babička, tam se učilo ne v latince, ale v srbské cyrilici. Jednou do školy přišla inspekce na hodinu angličtiny, a zjistili že i angličtinu učí v cyrilici. Když jsem přijela do Prahy, viděla jsem, že mám nekonečné možnosti číst. V Praze v Národní knihovně jsem si říkala: Já se tak těším že si jednou budu moct z toho všeho vybírat. Proto byla moje největší motivace naučit se česky.
Válku oficiálně ukončila Daytonská dohoda, a soudě podle písniček u nás dobře známé skupiny Dubioza Kolektiv, výsledkem byla obrovská frustrace.
Tragické je, že k největším svinstvům, jako Srebrenica, docházelo až v posledních měsících války. Muzikanti z Dubiozy jsou z generace, co jim za války bylo 16 či 17 a měli být mobilizovaní. Vymýšleli si, jak se skrývat před policií, která mladíky odváděla do armády. Vzpomínám si, jak jsme mého tátu, ten měřil 2 metry a vážil 120 kg, schovávali ve vypnutém mrazáku.
Jugoslávii jsi zažila do svých pěti let, jednotící sílu představovala v zemi hudba. Do značné míry romská hudba, Esma Redžepova, Šaban Bajramović, ti byli úžasně populární, nikdo se na ně nedíval svrchu, jak to někdy bývá s romskou hudbou jinde.
Moji rodiče měli rádi společnost. Nechyběl můj strejda a ten Šabana Bajramoviče miloval. Můj táta byl DJ takže doma byla aparatura, začali jsme u místních rockových kapel včetně Bijelo Dugme, kde hrál Goran Bregović, pak došlo na romské zpěváky.
Teoreticky se jedná o hudbu menšin. V Jugoslávii se ale z romské hudby stal pop, tedy mainstream.
Což je úplně jinačí než v Česku, znám zdejší romskou hudbu, tady hrají pro romské publikum, kdežto v Jugoslávii byli vždy součástí společnosti. Žádná oslava se neobešla bez romských muzikantů, ti byli silnou částí jugoslávské kultury.
Na těch vašich domácích sešlostech, rozlišovali jste jestli to je romská, muslimská či jiná oslava?
Zrovna naše rodina byla taková pomíchaná. Teta si vzala pravoslavného, maminka byla muslimka, my jsme oslavovali jak katolické Vánoce, stejně jako pravoslavné o dva týdny později, a právě tak bajram, což je konec ramadanu.
Čím jste oslavovali? Pijí u vás muslimové rakiji?
Oni se celý ramadan postí a nepijí, ale jeho konec oslavují s vínem. Existuje známá sevdalinka o pití vína. Píše o tom i Ludvík Kuba. Navíc sarajevský pivovar založili muslimové, bylo to ještě za Turků, na popud místní správy.
K islámské kultuře patří řada pojmů, o nichž máme mlhavé znalosti. Dervišové, tekije, zikr, sufijská poezie.
Tak třeba v mojí ulici v Tuzle byly hned 2 tekije, to je knihovna, studovna, příjemně upravená místnost, kde derviši studují a dělají obřady. Před tekijí, stejně jako před mešitou, je umývárna, pak vstoupí, a během obřadu se dostávají do transu.
Součástí toho procesu je zikr, tedy opakování slabik?
Je to něco podobného jako mantra. Díky cvičení s dechem se snadno dostanou do transu, tam je možné léčit nemocné. Jako dítě jsem měla štěstí, že za našim oknem, přes dvůr, bydlela významná rodina, manželka byla ženský derviš, manžel imam.
Tedy něco jako muslimský rabín?
Ano, náboženská autorita. Ona byla jedinou derviškou kterou jsem znala, Dika Hasanagić se jmenovala. Měla 8 bratrů, všichni byli dervišové, a já jako dítě jsem ty rituály zažila. Ti tančící dervišové, to jsou následníci sufijského básníka Rumiho a jeho řádu Mevlemi, bosenský spisovatel Meša Selimović o tom napsal knížku přeloženou do češtiny, Derviš a smrt – a já chodila do stejné školy jako on.
Tuzla
Čím je Tuzla zajímavá hudebně? Protože sevdalinky, tedy poetické balady ovlivněné tureckými melismaty, jsou spojované spíš se Sarajevem či Mostarem.
Tuzla je důležitá proto, že po 2. světové válce tam přišla spousta Bosňáků, kteří byli vyhnána odjinud, a přinesli s sebou typické styly jako balady sevdah či polyfonii ganga. Podobně se do Tuzly přistěhovaly rodiny mého otce i matky, Tuzla se stala tavícím kotlíkem.
Balady sevdah, známé jako sevdalinky, zpopularizovala po rozpadu Jugoslávie skupina Mostar Sevdah Reunion. Její domovské město Mostar patří v Bosně a Hercegovině k nejkrásnějším. Leží na řece Neretvě, přes kterou se klene turecký most z roku 1566.
A pak ho Chorvati roku 1993 vybombardovali. Teď tam stojí replika starého mostu ze starých kamenů, které napadaly do Neretvy a místní to vtipně komentovali: “Nevadí nám že nám zničili starý most, my si postavíme ještě starší.” V Mostaru je hodně katolíků, kteří se považují za Chorvaty, takže Mostar je pomyslně rozdělený. Muslimové jsou na pravém, tedy západním břehu. Já tam roku 2011 sbírala sevdalinky, našla jsem jednoho znalce, byl to akordeonista a proto mu za války uřízli prsty.
Podobně se chovají islámští radikálové v západní Africe, ničí hudební nástroje a vraždí hudebníky, protože hudba je, jak říkají “haram”, tedy zlo. Jenže tady muslima zmrzačili křesťané? Srbové?
Ne, Chorvati. Před válkou sbíral sevdalinky, ale už třeba mu zakazovali přejít přes ten most do katolické části. Což je poslední článek v dlouhém řetězci násilí.
Kde v tvojí paměti ten řetězec začíná?
Za 2. světové války, když jednu z mých tet zabil granát, v 18 letech. Schovala se pod šicím strojem, což nepomohlo. Můj pradědeček pak utekl, se svými 6 dcerami z Hercegoviny, moje babička zpívala. Tak se vytvářela hudební struktura mého rodokmenu. V něm bylo vedle Tuzly, kde jsem se narodila, důležité i město Bijeljina, kde moje teta a její manžel vyráběli akordeony. Tam byly i první akordeonové školy, k nejznámějším hráčům patřil Meho Hanušić, doprovázel velké hudební hvězdy, současná zpěvačka sevdalinek Amira Medunjanin třeba nahrála ten repertoár na album Silk & Stone, s klasickými hráči z Trondheimu z Norska.
Takže, hudební mapa Bosny procházela ve 20. století změnami?
Ano, právě v Tuzle i okolí se sevdalinky proměňovaly z tradiční do moderní podoby, to byla 50. a 60. léta. Proces urychlilo i to, že Tuzla se stala významným obchodním městem s dobrou příležitostí k výdělku. Teče tam řeka Jala, i o tom je sevdalinka, pěstoval se tam ječmen a těžila sůl. Nejvýznamnější kapelou z celého okolí se stala dvojice Kalesijski Svuci, ti se na počátku dráhy drželi tradičního venkovského stylu s doprovodem loutny saz a houslí. Kalesija je vesnička vedle Tuzly.
Ludvík Kuba o tomhle regionu nepíše?
On se tam do Tuzly nedostal kvůli epidemii, tehdy tam řádila cholera. O to, že hudba z Tuzly pronikla do světa, se zasloužil můj bývalý profesor, zemřel před 10 lety. Byl to Čestmír Dušek, narodil se v Českých Budějovicích, jako dítě přijel po 1. světové válce se svojí rodinou do Tuzly. V Čechách tehdy nebyla práce, on chtěl hrát na housle, jeho rodiče byli cukráři. Založili v Tuzle první cukrárnu, a jejich syn tam pak založil první hudební školu. Je to též hornická oblast, žije tam československá menšina, také první sbor tam založil Čech.
Já si naopak ze starých cest do bývalé Jugoslávie vzpomínám, že cukrárny byly albánské. Vždy tam hrál kazeťák strašně zajímavou a rytmicky vyostřenou albánskou hudbu.
Albánci přicházeli do Tuzly a zřizovali cukrárny až od 60. let, tedy později.
Pro zjednodušení se říká jen Bosna, místo Bosna a Hercegovina, jak se ty dvě části liší?
Jako Čechy a Morava, už ve středověku to byly dva útvary, které spolu souvisely. Byly tam doly na kov, Bosně se říkalo “stříbrná”, z toho je i název Srebrenica, ta byla dlouho hlavním městem. Hercegovina je ta menší jižní část, trojúhelník podél Neretvy, s centrem v Mostaru.
Specialitou z horských svahů nad Sarajevem je vokální styl ganga. Jak vlastně zní?
Ganga se dá zpívat minimálně v duu, to je vícehlasá disciplina.
A používají se tam malé disonantní intervaly, takže výsledek připomíná bulharské sbory? Dokonce se říká, že právě díky té disonanci má ten zvuk větší průraznost a tedy delší dosah v těch údolích.
Ano, tak to funguje, má to svoji logiku.
Praha
Jak ses vlastně dostala do Prahy? Bylo to komplikované?
Bylo to kouzelné. Ale náročné, protože Bosna nebyla a není v Schengenu. Já měla Národní vízum, a ne schengenské, neměla jsem možnost tranzitu, mohla jsem do Prahy jedině přímým letem. V Praze jsem získala stipendium, z 300 žadatelů nás 6 vyhrálo.
Jaký byl klíč k úspěchu?
Entusiasmus. Měla jsem další handicap. Potřebovala jsem stipendium na umění. Ale stipendia dávali spíš na ty praktické obory, jako ekonomie, takže moje šance byla nulová. Sice jsem v Bosně studovala také žurnalistiku a politologii, ale do Prahy jsem chtěla na hudbu. Napsala jsem email bosenskému velvyslanci v Praze, jestli by mi neporadil. Odpověděl velmi diplomaticky: Vaše šance je 50/50, což mě povzbudilo. Když jsem zašla na českou ambasádu v Bosně, atašé mi říkal: Vyberte si něco jiného, to budete mít šanci 100%, ale s hudbou nula. Já byla jediný žadatel v hudbě.
Takže, abychom to upřesnili, ty jsi do Prahy neutekla před válkou, jakou spousta tvých krajanů, neodešla jsi do exilu, ale za studiem.
Já měla v Bosně dobré postavení, hrála jsem sólové koncerty, otevírala výstavy, vše jako klavíristka, hrála jsem hlavně impresionismus, můj oblíbenec byl také Šostakovič. To jsem ještě nezpívala, začala jsem když jsem objevila melodie šmrncnuté třeba cikánskou hudbou, jako Carmen, a také zpívanou poezii Kaside.
Tenhle žánr se pěstuje dokonce až v Indonézii a dalších zemích islámského světa, pod názvem qasidah.
Během studia na konzervatoři v Tuzle jsem zpívala s filharmonií, protože náš profesor Dušek nás připravoval na zpěv v kostele. Měli jsme široký repertoár, včetně vánočních písniček, a mě se zalíbila jedna ilahije, což je muslimská náboženská píseň zpívaná často bez doprovodu, ale já jsem ji chtěla udělat jinak. Tak jsem ji přearanžovala pro klavír, přizvala kamaráda co hraje na darbouku a v rámci naší medresy, což je muslimská škola, jsem ji zahrála na krásném Steinwayi. A najednou slyším, že znesvěcují sakrální hudbu.
Evidentně tedy náboženská nesnášenlivost. Za staré Jugoslávie by se to nestalo?
V Praze je silná ex-jugoslávská komunita, je to i tvůj svět?
Já do Prahy šla za zdejší kulturou, třeba za Cimrmanem. Přijde mi ale škoda, že Cimrman nepotkal Ludvíka Kubu, určitě by to byla legrace.
Máš doložené že se nikdy nesetkali?
Připouštím, že měli víc společného než se zdá. Takže, když jsem získala stipendium, dostala jsem se do programu, který dělala Univerzita Karlova v Poděbradech, v Jazykovém ústavu, jako přípravu na vysoké školy. Žila jsem tam od září do května, chodili jsme na zámek studovat každý den. Byli jsme z 25 států, mezi sebou jsme mluvili anglicky, a přitom se učili česky. Tehdy jsem se zapojila do projektu o staropražských kabaretech, ten dělal profesor Svoboda, který na té přípravě učil dějiny. Rozhodla jsem se že s některými ze studentů k tomu uděláme koncert.
Když vystupuješ v Česku teď, chodí tam spíš ex-Jugoslávská komunita než Češi?
Jedině v Praze a jedině pokud má ten koncert jugoslávský motiv. Na venkově minimálně.
Ale přece jen vidíš do té komunity hlouběji, přenášejí se křivdy z minulosti i do exilového života?
Absolutně ne. Tady vzniklo takové krásné sdružení, Lastovica, Vlašťovka. Je to společenství úžasných lidí. Třeba lékař chirurg a zároveň spisovatel, napsal Sarajevskou princeznu, pracoval v sarajevské nemocnici, když bylo město obléháno. Přivezl sem svoji rodinu a pak se vrátil do Bosny, aby mohl léčit raněné. Jeho kamarád byl ředitel Sdružení spisovatelů, a oni dva založili společenství Vlaštovka. Drží spolu, pomáhají lidem co nově přicházejí z ex-Jugoslávie, šíří kulturu. Jsem na tuhle komunitu velmi hrdá.
Ale přece ve Vídni musí být obdobné společenství a ještě větší?
Tam je to jinak. Do Vídně či Německa odjížděli lidé za výdělkem, jsou to bohatší země. Ti co se usadili v Česku, mají spíš kulturní priority. Samozřejmě existuje i balkánská mafie, ale do toho já nevidím.
Ta bosenská stopa v české kultuře řadě lidí uniká. Pražský romský festival Khamoro vedou manželé původem z Bosny. Z Bosny pochází i Igor Blažević, který stál u zrodu humanitární organizace Člověk v tísni i festivalu Jeden svět.
Skoro se dá říct, že v Praze se sešli bosenští filantropové.
Sefardské písně, sevdalinky, turbofolk
Vedle skupiny Korjen vystupuješ s písněmi sevdalinka i s repertoárem sefardských písní. Bosna se ve středověku stala útočištěm mnoha sefardských Židů vyhnaných ze Španělska, jak početná je ta komunita dnes?
V minulosti byla, dnes už ne, z několika důvodů. Prvním byl logicky holokaust. A pak, v době bosenské války, španělská vláda umožnila přijímat sefardské uprchlíky. Navíc, od 19. století, se srbská vláda pokoušela sefardskou komunitu poslovanštit a asimilovat. Po vzniku Jugoslávie jejich jazyk ladino dál mizel.
Jak tedy znějí sefardské písně z Bosny?
Ve slovanském prostředí prodělaly posun. Velkou postavou žánru je Flory Jagoda, zpěvačka i kytaristka, vyrůstala v Sarajevu, utekla před nacisty na ostrov Korčula, a po válce se provdala do Spojených států. Zpívala písně, které se naučila od své babičky. Nejznámější skladba jejího repertoáru je nově zkomponovaná, v jazyce ladino, Saray De Oro, úžasná píseň o tragediích. Jagoda silně ovlivnila další generace umělců, k nejvýznamnějším patří Duo Arkul z Mostaru. Ale mezi bosenskými žánry jsou hranice velmi propustné. Já nejenže zpívám repertoár v jazyce ladino, ale i písničky obecně ovlivněné židovskou kulturou, z nichž některé jsou dokonce sevdalinky. Příkladem takového mixu je píseň Kad ja poÖoh na Bembašu, natočila ji Amira Medunjanin. Jedná se o sefardskou melodii použitou v sevdalince s bosenským textem. Navíc, sefardské písně, to je hudba uprchlíků, což je i základ bosenské identity.
Dříve se sevdalinky zpívaly jen s tureckou loutnou saz, dnes v doprovodu zní kytara, akordeon, klavír. Máš v tomhle směru nějaké kritické vodítko? Co má největší sílu?
Upřímnost. Já nerozlišuju hudbu v žánrech, epochách, ale podle toho, jak ke mě promlouvá.
Jinými slovy, jestli je ta hudba pravdivá.
Přesně. Jestli je ta emoce skutečná. Neexistuje falešný zpěv, jen upřímný a neupřímný. Přiznám se ale, že spíš poslouchám ty starší umělce než současné. Samozřejmě mám ráda Divanhanu, Amiru Medunjanin, Damira Imamoviće, ale čerpám ze starých nahrávek, třeba od zpěvačky Sofky Nikolić. Když se vrátím k mému rodokmenu a šicím strojům, moje prababička šila pro Sofku kostýmy.
A teď tě chytím za slovo. Říkáš že hudební projev je buď pravdivý, anebo emocionálně falešný. Jak potom naložit s žánry, které jsou celé postavené na lži? Třeba srbský turbofolk, agitační hudba politického nacionalismu, která vznikla během jugoslávských válek?
Já za tím vidím business, masovou produkci, jatka dobrého vkusu.
Ale i jatka civilistů. Hlavní hvězda turbofolku, zpěvačka Ceca, byla manželka válečného zločince Ratko Mladiće, odpovědného za masakr v Srebrenici. Takže ta motivace, ta není jen komerční, ale i politická?
Turbofolk byla hudební součást války. Ti “umělci” skutečně motivovali válečné zločiny a teď plní stadiony.
Bosenská zpěvačka Dunja Bahtijarević z dvojice Dunjaluk mi tvrdila, že nová generace už tyto spojitosti nepamatuje. Turbofolk pro ni není černá ovce, a díky chytlavosti se s tou hudbou identifikuje.
Tomu věřím. Ale ty převrácené hodnoty v textech, to není jen o politice. Žena je záměrnou obětí: zraň mě, ubližuj mi, stejně tě budu milovat. Jedná se o destrukci etiky západní společnosti. Ne podprahová, ale otevřená pornografie, ano, spousta posluchaček se s tím identifikuje. Turbofolk teď získává další dimenzi, spojuje se s hip-hopem, to už je porno na druhou.
Často uvádíš, jak tě inspiroval arménský režisér Sergei Parajanov a jeho film Barva granátového jablka, což je kultovní mezník i pro řadu dalších generací. Proč?
To je moje dětství. Granátová jablka, barevné koberce, ta jeho estetika je pro mě inspirativní. V Parajanovi je nevinnost mládí a ta má strašnou sílu. Souvisí to i s mojí osobní zkušeností. Teta bydlela přímo u starého mostu v Mostaru, měla sad plný granátových jablek a fíků, a ty posílala babičce do Tuzly, vždy v září a v říjnu. Teď je to jinak, granátová jablka máte celý rok v supermarketu.
Terezínské paralely
Další z tvých koncertních projektů inspiroval Karel Reiner, jeden ze celé řady židovských skladatelů, vězněných v Terezíně. Jak jsi ho objevila?
On byl žák Aloise Háby a byl známý tím, že hrál jeho čtvrttónové skladby. Mě ale oslovila jiná část jeho tvorby, divadelní, působil třeba u E. F. Buriana. Hlavním tématem pro mě osobně je ale Terezín, to je paralela války v Bosně. Já strávila 5 let dětství ve sklepě. A tehdy jsem si taky uvědomovala význam hudby ve válce. Začala jsem hrát na piano když začala válka, což je zajímavý příběh. Byla jsem na přijímačkách na hudební škole, maminka chtěla abych hrála na housle, protože klavír nemáme. Já ale řekla že chci na klavír a byla jsem přijata. Chodila jsem cvičit do školy, protože doma jsme piano neměli, pak školní docházku zrušili kvůli válce. Maminka pracovala v nemocnici jako porodní asistentka, k nám do okolí se přistěhovala Srbka, s vojákem, on byl muslim, utekli z místa které bylo strašně rozbombardované, a bydleli v baráku kde se kvůli plísni rozpadaly zdi. Ona měla rodit, on přišel k nám a ptá se, jestli je maminka doma, že jí budou potřebovat. Šla k nim domů a prohlásila, že v takovýchhle podmínkách se tam rodit nedá a vzala ji do nemocnice. Nesmělo se ale říct že je Srbka.
To se jelo taxíkem?
Taxi nebyly, jen auta Spojených národů, sanitky, Červený kříž. U nás v domě bydlel Alan Cameron, pracovník z Norské zdravotní služby, on ji tam vzal jeepem.
Jak jste se bránili proti ostřelovačům?
Na to bylo několik receptů. Vypínal se proud, aby si nemohli dávat signály světlem. Srbští ostřelovači tak komunikovali se Srby, kteří byli ve městě, což místní Bosňáci odhalili. Dále byly sirény, jako výstraha před bombardováním. Naši vojáci navíc vytvářeli z koberců makety tanků. Po městě musíte také kličkovat. Do školy nechodit ve třech, protože prvního zaměří, do druhého se možná strefí a třetího zabijí určitě. V ulicích stály spousty aut protože nebyl benzín, ten měla jen auta OSN, mezi auty byly dobré úkryty.
Když porodily, máma řekla, v tom bytě nemůžeš s dítětem bydlet, takže se přestěhovali k nám. Ona byla učitelka na piano a říkala: Ano. mám piano, doma, ve válečné zóně. Jestli najdete způsob, je vaše. A ten Alan Cameron z našeho domu slíbil, že to zařídí. On během války opravoval školy, okna. Tentokrát musel projet třemi válečnými zónami, přes všechny checkpointy, aby se dostal ke klavíru. Bylo to tak 50 km. Tvrdil, že klavír veze pro školu, takže po tahanicích mu ho vydali. Později, na hudební škole, jsem hrála na klavír ve sklepě. Byla to dobrá škola, ale klavír nebyl nikdy naladěný. Mám z toho videa, jak upravená holčička hraje ve sklepě na klavír, a venku vše rozbořené: vojáci, tanky. To byla tedy moje paralela ke Karlu Reinerovi.
Ano, vraťme se k Reinerovi, jak jsi ten koncert jemu věnovaný pojala?
On v Terezíně pracoval s dětmi, jejich svět vyplňoval hudbou, a já v tom vidím svoje dětství. Že ten klavír, na který hrál v Terezíně zněl stejně rozladěně jako ten v Tuzle ve sklepě. Vězni v Terezíně nosili pro identifikaci žluté hvězdy a byli umlčováni. Já udělala takovou analogii, symbolicky jsem umlčela některé struny na pianě, a pak jim postupně dávala svobodu.
Takže vynález preparovaného klavíru od Johna Cage jsi přenesla do úplně jiného kontextu divadelní performance.
A ještě jedna spojnice, Reiner byl taky etnomuzikolog, jel s Hábou na konferenci o arabské hudbě do Káhiry. Takže propojení moravského Háby a Reinera, a k tomu paralela Aida v Káhiře, na Balkáně a v Praze.
V terezínské pevnosti se hrály i další dětské projekty, nejznámější je opera Brundibár od Hanse Krásy.
Karel Reiner pracoval v ghettu Terezín s voicebandem, v tomhle byl trochu nespravedlivě ve stínu E. F. Buriana. Konkrétně tam provedl Erbenova Krále Tchoře, což byl voiceband s dětmi. Brundibár se proslavil, ale Reinera teprve objevujeme. Ten můj koncert o Reinerovi se jmenuje stejně jako původní Reinerovo představení z Terezína, Květovaný kůň.
Psáno pro UNI, 2024/10
