Womex, Manchester, 23.- 27. října 2024
3. 3. 2025 | Rubriky: 2025,Články,UNI
plus World Music Workshop, Manchester, 23. října 2024
Womex, putovní veletrh a showcase festival, slavil letos 30. výročí. Na prvním ročníku v Berlíně nás bylo v publiku asi 250, letos v Manchesteru víc než desetinásobek. Do Británie se Womex vrátil potřetí, v minulé dekádě se konal v Budapešti, Katovicích a dvakrát v Portugalsku. Třicet let, to je víc než výměna generací. Trendy, kontext a především media prošla tak dramatickou proměnou, že letošní jubileum bylo spíš křižovatkou s mnoha otazníky. A pro ty starší z nás i reflexí, sahající hlouběji do historie. Bylo to právě v Manchesteru, kde roku 1964 vystupovaly bluesové legendy jako Muddy Waters. O dva roky později, v témže sále, kde dnes stojí hotel, pokřikoval zhrzený fanoušek na Boba Dylana, který čerstvě přešel na elektrický doprovod: “Jidáši!”.
Podobné napětí mezi světem, který odchází a který přichází cítíme i po 60 letech. Partnerským programem Womexu je World Music Workshop, zaštítěný Evropskou rozhlasovou unií. Ten vznikl roku 1991 jako spiklenecké společenství rozhlasových DJů hrajících ty nejmenšinovější žánry. Na post berlínského zakladatele nastoupil roku 2020 Milan Tesař z brněnského Radia Proglas. Vrcholným bodem letošního programu v impozantní budově BBC byl on-line rozhovor s Joe Boydem, legendárním producentem který “objevil” Pink Floyd i hudbu z Balkánu, a ve svých 82 letech sepsal historii world music nazvanou And the Roots of Rhythm Remain. Ta začíná v Londýně roku 1853, kdy Charles Dickens napsal jedovatou recenzi jihoafrického sboru a končí nástupem autotune a umělých bicích. Ano, objevitelská éra je pryč, kam tedy vede další cesta?
Scénář spíše katastrofický prezentovala kolegyně Ula Nowak z polského rozhlasu z Krakowa. Stanice OFF, která hrála hudbu pro mladou generaci, prošla tichou transformací. Živé redaktory nahradily postavy vytvořené umělou inteligencí, každá prezentovala vyhraněný hudební pohled. Skandál způsobil fiktivní rozhovor, kde robot zpovídal nobelovskou básnířku Wisawu Szymborskou, dvanáct let mrtvou. Na kritiku, že veřejnoprávní radio by mělo být o lidech a ne o mašinách, redakce (nikoli tedy AI) odpověděla, že to byl jen test.
Podobnou skepsi vzbuzoval i výběr womexovských showcasů. Ty nejlepší byly s umělci, kteří už v Evropě vystupovali a rozhodně nebyli čerstvými objevy. Hlavní nabídku představovaly rutinní fuze, delegáty považované za “vatu”. Praktický problém byl ovšem jinde. Koncerty probíhaly ve dvou areálech vzdálených patnáct minut, takže každý jsme z logistických důvodů museli více než polovinu programu obětovat. Žánrově spřízněný amsterdamský internetový časopis www.mixedworldmusic.com vyslal hned dvoučlenný team – ale ani ten to nestíhal. Zde je tedy jen stručný výběr více než 50 účinkujících.
Finskou tradici tvoří citera kantele, i epické příběhy z Kalevaly, které v moderních časech přerůstají do jakéhosi severského magického realismu. Petra Poutanen užívá obojí a v úvodu vysvětlila, jak studovala rozmanité techniky hrdelního zpěvu i jak ji zajímá tenká hranice mezi životem a smrtí: vždyť přese “fun”, legrace, je první částí slova “funeral”, tedy pohřeb. Pozitivem bylo, jak dokázala tolik různorodých prvků včetně elektroniky propojit do výsledku, který byl organický – ale jen do té doby, než kameraman šlápl na kabel a odpojil elektřinu. “Ano, berme to jako metaforu, že ta smrtka přijde dřív než čekáte,” řekla mi Petra po koncertě. Další skladba byla založena na kontroverzím lidovém příběhu. Panna Maria chce – pokud se její syn vzbudí – spáchat sebevraždu. “Text je z bible. Co tam píšou o ženách není moc povzbudivé, ta moje pointa je spíš feministická. Ano, já jsem pohan.”
Daleko méně přesvědčivý byl Aysanabee, kanadský písničkář z indiánského etnika Cree: na svoji tradiční kulturu navazoval v textech, ale po hudební stránce to byla fádní americana bez jiskry.
Pokud s již zmíněným Joe Boydem přijmeme estetiku, že předvídatelné syntetické bicí nejsou budoucností, pak byla španělská zpěvačka Queralt Lahoz přesvědčivým důkazem této slepé uličky. Zrovna flamenco je zdrojem unikátních rytmů, a pokud je zdegradujeme computerem, vytvoříme nudnou kulisu do výtahu.
Souostroví Shetlandy proslavili především virtuozní houslistky. Amy Laurenson lidové melodie, často známé z písňových verzí, přenesla na klavír. Byla inspirativní a objevná, mistrně se vyhnula stereotypům, a zároveň nabídla vyhraněný pohled ženy, kterou nepohání ego, ale touha sdělit krásnou myšlenku.
Klíčovým bodem Womexu byl koncert senegalského Orchestra Baobab, veteránské skupiny zlaté africké éry, kterou roku 2001 zreformoval vizionářský producent Nick Gold, odpovědný mimo jiné i za Buena Vista Social Club. I dnes, 54 let po vzniku původní sestavy, vynikla původní, jemně propracovaná aranžmá, v nichž má každý úder na činel přesně vymezené místo. Všechny ty rafinovaně propojené detaily explodovaly do masové euforie, která zvedla ze sedaček diváky všech generací.
Srovnatelný zážitek přinesla italsko-anglická dvojice Justin Adams a Mauro Durante, tedy sestava naopak komorní. Dvojice vystoupila několikrát v Česku a nebyla objevem ani pro návštěvníky Womexu, ale koncert v žádném případě neopakoval již řečené. Před očima posluchače vzniká na koncertě svébytný, vysoce osobní a muzikální žánr, se spoustou jemných odstínů: táhlé jihoitalské lamentace, i energické kytarové songy v rytmech, které připomínají rockového klasika Bo Diddleyho právě tak jako hudbu Tuaregoů ze Sahary. Adams navíc přidal pár praktických postřehů: “Stokrát jsem procestoval svět, a tolikrát si řekl, že už toho nechám, když znova uvíznu na letišti, moje nástroje nedorazily. Ale jak začnete hrát, tak víte že nic lepšího v životě neexistuje.” Adams je dlouholetým kytaristou Robrta Planta a znalcem jak černošského blues, tak i hudby severu Afriky a blízkého Východu, houslista a hráč na tamburinu Durante čerpá z jihoitalských transovních rytmů pizzica, které se ještě před 70 lety praktikovaly jako šamanská léčba kousnutí tarantulí. Ač jde o žánry kulturně vzdálené, jejich spojení bylo organické, a též potvrdilo že koncept zvaný globální či světová hudba nabírá druhý dech. Zatímco první léta Womexu mířila na vzdálené kultury, vrcholem letošního ročníku je znovuobjevená hudba našeho mateřského kontinentu.
Dalším vrcholem evropské nabídky byla v Anglii žijící, původem irská zpěvačka Rioghnach Connolly, jejíž přístup dokumentuje, proč je britská scéna tak vitální. Trik je v bezešvém propojení tradice i modernity a v překračování stereotypů. Zatímco na letošním Respect Festivalu vystoupila Connolly s folkovou sestavou The Breath, na Womexu ji doprovázela kapela Honeyfeet, která zněla jako elektrický bluesband, jehož zvuk ovšem sympaticky kontaminoval trombon. Celou tu staletí dlouhou vývojovou linii, od lidových balad Irska či Anglie až po moderní bluesové standarty jste tu slyšeli v kostce během jednoho koncertu.
Korejská hudba proniká na Womex i podobné přehlídky v mnoha podobách, ale vždy s dobrým ohlasem, nejčastěji v akustické podobě, s tradičními nástroji a novým myšlením. Trio Maegandang kombinovalo dvě z nejimpozantnějších velkých korejských citer, gayageum a geomungo, a svislé housle haegeum. Zatímco nástrojové barvy i melodie se držely korejské tradice, příležitostný zpěv zněl evropsky, skupina zřejmě vychází vstříc západnímu vnímání. Jak je u korejských skupin běžné, v sestavě měly převahu ženy. Program čerpal z projektu Život po smrti, tedy tématu blízkému finské hráčce Petře Poutanen. Zajímavá byla reakce: ti kdo korejskou hudbu objevují, byli nadšeni a koncert vnímali jako dveře do světa fantazie. Ti zkušenější naopak mluvili o zklamání. “Prkenná a nepřirozená performance. Bílé kostýmy a strnulé výklady mezi skladbami to nijak nevylepšily. Hudebně na hony daleko od virtuozních, perkusivních avantgardních skupin, které jsem viděla předtím,” píše kolegyně z www.mixedworldmusic.com. Dle mého je pravda uprostřed. Nejsilnějším přínosem korejské hudby je nabízet série otazníků, jejichž řešení se stane unikátním dobrodružstvím. Hráček na citery jsem se pak ptal, kdo je pro ně největší hudební postavou. Čekal jsem nějakého korejského virtuoza či západního avantgardistu. Odpověď byla překvapivá: Björk.
Gruzie je známá především díky polyfonii. Pětičlenný čistě ženský sbor Pankisi tvořený Gruzínkami i zpěvačkami z čečenské diaspory v Gruzii zpíval jednoduché melodie s akordeonem. Problémem bylo, že songy byly navzájem příliš podobné, v podobném duchu jako repertoár rovněž ženského Tria Mandili, které na podzim utajeně vystoupilo v Praze. Chybělo průvodní slovo, které by skladby odlišilo. Koncert potvrdil, že i po 30 letech je stále co objevovat, ale nutno lépe vybírat.
Mnohem lepší volbou byla zpěvačka Zarina Prvasevda z Makedonie, s elektrickými i akustickými nástroji, včetně východní citery kanun, která je pro orientální ansámbly klíčovým instrumentem. Umělecké jméno Prvasevda odkazuje na bosenskou tradici balad sevdalinka s tureckými kořeny, které ovšem zasahují i do makedonské hudby.
V neděli, poslední den Womexu, se udělují ceny. Tu letošní získal brazilský skladatel Hermeto Pascoal, který nakonec ze zdravotních důvodů, ve svých 88 letech, účast odřeknul. Jeho kapela, Nave MÇe, Letadlová loď , dokázala navzdory Pascalově nepřítomnosti publiku jeho odkaz předat. Navrch nabídla vydatnou dávkou virtuozity i humoru, který byl vždy páteří Pascoalových koncertů. V hudební rovině exceloval pianista, v humorné Pascoalův syn. V jeho široké sbírce perkusí vévodila gumová prasátka, jejichž dialogem jedna ze skladeb vrcholila.
Psáno pro UNI, 2025/01
