Naghash Ensemble
10. 2. 2025 | Rubriky: Články
John Hodian se vrací z New Yorku do Jerevanu a spojuje středověkou poezii se současností.
Dnes je Arménie malý vnitrozemský stát na jižní straně Kavkazu, jehož území je zlomkem původního státního celku. Ten byl před dvěma tisíci lety nejvýznamnější křižovatkou kultur mezi Středozemním, Černým a Kaspickým mořem. Dnes žijí zhruba dvě třetiny Arménů za hranicemi, k diaspoře patřil například šansoniér Charles Aznavour či spisovatel William Saroyan. Pianista a skladatel John Hodian vyrůstal v arménské rodině v USA. Roku 2010 založil v Jerevanu Naghash Ensemble. jehož tvorba propojuje kontrastující roviny: historii a současnost, domov a diasporu. Repertoár tvoří zhudebněné básně z 15. století, jejichž autorem byl kněz M’krtich Naghash. Hodian spojil středověkou poezii s neobvyklou sestavou. Éterický projev tří zpěvaček vyvažuje doprovod loutny oud, arménské píšťaly duduk, bubnu dhol a klavíru. Ve výsledku vnímáme rukopis klasicky školeného skladatele, ale zvukové barvy jej posouvají do nezmapované a nadčasové roviny. Vokální party evokují stěžejní díla nedávné historie – například Tehilim od Steve Reicha či novátorskou francouzskou skupinu Magma. Staccatová hra nástrojů vytváří pozvolna kulminující napětí, které střídají meditativní plochy. Hodian k tomu dodává: “Podobně jako řada současných skladatelů i já mám nedůvěru k hudebním škatulkám a jsem v rozpacích, jak popsat hudbu Naghash Ensemble. Je to hudba lidová nebo klasická? Etnická nebo kosmopolitní? Starověká nebo moderní? Dle mého je to přirozený výsledek cesty, která začala v rodinném prostředí, kde zněla jen arménská hudba. Pak následovala studia evropské klasiky, na živobytí jsem si vydělával jazzovou improvizací a jako všichni ostatní jsem byl obklopen současným rockem.”
Dnes jste autorita v arménské tradiční hudbě. Začal jste ale jako klasický hráč?
To je trochu přehnaná formulace. Moje sestra měla klavír, jako dítě mě bavilo osahávat klávesy. Což mě přivedlo k západní klasice.
A pak jste si jednoho dne uvědomil svoji arménskou identitu, což vám změnilo život.
Vyrůstal jsem v USA uprostřed arménské komunity. Z Arménie byli oba mí rodiče, babička přežila genocidu. Já měl to štěstí ji ještě zažít, tedy babičku, Mě bylo devět, jí přes devadesát. Vybavuji si ji velmi přesně, od ní jsem převzal arménskou kulturní paměť. Byla v Arménii vdaná, její tři děti byly před jejíma očima v průběhu genocidy zavražděné. Žila v Západní Arménii, což je dnešní Turecko. Násilně byli vyhnáni do syrské pouště na pochod smrti. Přežila a skončila v táboře pro uprchlíky. Tam se zřejmě zalíbila nějakému potenciálnímu partnerovi. Ten řekl: Tohle je moje sestřenice, beru ji k sobě. Když v téhle situaci prokážete příbuzenství, tak vám tu osobu z tábora vydají. Oba odjeli nejprve do Paříže, pak do Spojených států, ale babička si toho člověka nakonec nevzala. V Bostonu se setkala s někým, kdo byl z její rodné vesnice, a za toho se podruhé provdala. 50 let pak žila v Bostonu, anglicky neuměla ani slovo, jedno z jejích dětí byl můj otec.
Kdy se vám ty arménské kořeny vybavily naplno?
Vyrůstal jsem obklopen arménskou kulturou, třeba můj otec nic jiného neposlouchal, takový arménský ušlechtilý pop, a samozřejmě liturgickou hudbu. Měl jsem samozřejmě arménský styl života rád, ale zároveň jsem byl otevřený okolnímu světu. Zlom nastal, když jsem poprvé přijel do Jerevanu.
Kolik vám bylo?
Něco přes třicet. Byla to typická situace, kterou prochází řada Arménů. Já předtím nikdy nevycestoval z New Yorku. To město nabízí hodně různorodou kulturu: bohatí, chudí, bílí, černí, Asiaté. Žijí vedle sebe a baví se v Centrálním Parku. Když ale Američan přijede do Arménie, tak zjistí, že tam žijí jen Arméni, jednolitá kultura. Na to jsem nebyl ani zvyklý, ani připraven. Také jsem tam slyšel spoustu arménské hudby, kterou jsem v Americe neměl možnost objevit. Ale ten zážitek, co mi změnil život, to byl ženský zpěv v Garni, starém pohanském chrámu ve stylu antické řecké architektury. Chrám má úžasnou akustiku a ta zpěvačka, Hasmik Baghdasaryan, dnes členka mého ansámblu, tam pravidelně cvičila středověké liturgické písně. Její zpěv byl skutečně unikátní. Nezněl jako operní rutina, ani jako syrový lidový zpěv, byl to projev poučený z mnoha stylů. Bla to výzva, věděl jsem, že právě pro tenhle hlas musím něco zkomponovat. V následujících letech jsem hledal v knihovnách texty, od Jerevanu přes Berlín až po New York, které bych mohl pro ten magický hlas zhudebnit. Nakonec jsem objevil středověkého básníka Naghashe. Zrovna jsem byl v Jerevanu, takže nebyl problém dohledat i zbytek jeho celkem 15 básní.
Nakonec jste se v Jerevanu usadil a založil tam ansámbl. A souběžně jste také změnil hudební priority. Protože do té doby jste komponoval západní soudobou hudbu bez nějakých silnějších vazeb na Arménii.
Pokud nechcete zrovna komponovat komerci, pak musíte najít cestu, jak se jako skladatel uživit. Já se živil scénickou hudbou pro filmy a TV. To byla moje každodenní práce, která mě ale nebavila. A s tím jsem skončil. Když jsem tady přestal psát filmovou hudbu, založil jsem ještě další kapelu. Epiphany Project. Zaměřili jsme se na historický pohled na world music v mrtvých jazycích, jako aramejština, koptština. S nimi dodnes jezdím po světě, hrajeme na pěkných místech jako Carnegie Hall.
Z čeho vychází repertoár té vaší arménské skupiny, Naghash Ensemble?
Všechno jsou to moje nově zkomponované skladby na staré texty. Autor většiny z nich je už zmíněný básníka a kněz Mkrtich Naghash.
Byl to tedy trubadur, ashiq, jak se jim říká na Kavkaze?
Ne – byl víc básník, s hudbou neměl nic společného. Poezie se tehdy recitovala před publikem, nebyla to psaná forma jako teď, a aby dobře zněla, musela mít rytmus a další předpoklady, aby se eventuelně mohla zpívat. Zhudebňovat takové texty, to je pro skladatele cesta rájem, kde za vás autor odvedl polovinu práce. Léta jsem hledal texty, které by takhle fungovaly. Z mé hudby určitě slyšíte vlivy z Arménie, ale také je v tom řada skrytých inspirací. Středověká polyfonie a také americký minimalismus, protože uprostřed téhle scény jsem já v New Yorku vyrůstal. .
Jako posluchače mě zaujalo vedení těch tří ženských hlasů, které funguje “jinak”, než je zvykem, ale vše má přitom jemně vytvářený řád. Připomnělo mi to francouzskou experimentální skupinu Magma ze 70. let, v jejíž hudbě také dominovaly hlasy, i když se jednalo o úplně odlišný styl.
Srovnání s Magmou není úplně mimo, řada lidí to slyší podobně.
A třeba arménský ashiq Sayat Nova, který žil 300 let po Naghashovi, a inspiroval slavný film Barva granátového jablka režiséra Sergeje Parajanova, vás neovlivnil?
Jeho vlivu v Arménii neuniknete, ale kuriozní je, že Naghash je dnes vedle něj i v Arménii prakticky neznámý.
Co tedy tvoří jádro vašeho repertoáru, spíš duchovní zpěvy, nebo milostné písně?
Naghash byl především knězem a v básních jen rozvíjel svá kázání. Kombinoval jednoduchý jazyk se slovy hlubokého významu, propojoval konverzační styl s poesií. Mě oslovily zvláště texty, vyrovnávající se s tragickým stavem, v Arménštině označovaným ‘ghareeb’, tedy exil, osud člověka bez vlasti. Sám jsem jako Armén vyrůstal v cizině, střídavě jsem žil v Los Angeles, v Berlíně a Jerevanu, a ‘ghareeb’ pro mě byl osudový stav. Život exulanta, stesk, nostalgie, to je esence arménské kultury. Dnes žijí dvě třetiny Arménů v cizině: v Kalifornii, Libanonu, Austrálii, Paříži.
V jakém prostředí vlastně Naghash psal své básně?
On byl ve své době velmi populární, žil v regionu pod muslimskou kontrolou, kde značnou část populace tvořili v relativní shodě křesťané i Židé. Naghash se propracoval na mluvčího arménské komunity, s vrchností vycházel dobře. Ale jak získával na popularitě, Turci to vnímali jako nebezpečí. Byl vyhoštěn a zbytek života strávil v exilu. Zachovalo se po něm jen 15 básní. v nichž se snažil shrnout své životní zkušenosti. V některých ze zrcadlí stesk a nemožnost návratu, jiné slouží jako kázání, slova moudrosti, ponaučení mladší generaci s morální pointou.
Pokud tedy žil na území kontrolovaném Muslimy, asi se dostal do kontaktu se sufisjkými básníky, s nimiž dost možná sdílel podobný postoj k životu?
Bezesporu ano. Navíc to bylo v době, která byla pro literaturu příznivá, jak v Arménii, tak i v sousedním Iránu. V oblasti Kavkazu se ty vlivy v hudbě i poezii hodně prolínaly. Bylo to podobné kulturní klima jako v Evropě o 150 let později, kdy žil Shakespeare.
Takže vy vytváříte novou arménskou hudbu založenou na staré poezii?
Moje hudba zní arménsky, protože jsem Armén. A také proto, že to víc založena na asijské modalitě než západní tonalitě. Jsou tam liché rytmy jako 5/4 či 7/4, což já vnímám jako přirozenost, nikoli výstřelek.
Pracujete s tradičními arménskými nástroji. Pro vás je tedy důležité vědět, jak ty nástroje zněly v původním kontextu?
V tom jsem žil, i když to bylo v New Yorku. Všechny rodinné večírky, slavnosti, svatby, které jsem v dospívání zažil, měly arménské hráče na oud, duduk i další nástroje.
Máte plány na další album?
Naghash po sobě zanechal jen 15 básní, a už jsem je všechny zhudebnil. Takže, když budete Naghashe googlovat, převládnou odkazy na náš ansámbl, ne k jeho osobě přímo. Ale pro budoucí projekty se mi podařilo najít dalšího básníka ze zhruba stejné doby. Jmenoval se Kostandin Erznkatsi. A protože jsem v poslední dekádě intenzivně pracoval s poezií Naghashe, tak jsem se seznámil snad s každým znalcem arménské kultury, který mi je schopen pomoct s překladem. Historická arménština, to je docela jiný jazyk. Podobně jako když srovnáte shakespearovskou angličtinou s tou dnešní.
Jak vidíte současnou arménskou situaci, poté když země přišla o sporné území Náhorní Karabach, které ve válce roku 2020 získal Azerbajdžán?
To je strašně komplikovaná otázka a strašně bolestný problém pro Arménii. Ty hranice byly uměle vytvořené, Arméni mnohokrát odsunuti. Nemám žádný problém s lidmi z Turecka. Ale mám problém s tím, jak odmítají odpovědnost za arménskou genocidu. Srovnejme to s Německem, jak se změnilo od 2 světové války, oni tu zodpovědnost přijali a dokázali se s ní vyrovnat. Teď jsou Němci v morálce a odpovědnosti modelem pro ostatní. Turecko tohle neudělalo. Stále tvrdí že to byla jen válka, a oběti byly na obou stranách, to je normální.
Hranice Armenie a Azerbajdžánu v rámci bývalého Sovětského svazu přece vymyslel Stalin, aby si tam Rusko v souvislosti s budoucími konflikty udrželo vliv.
Ano, a též berte v úvahu, že diktatury nemají tak dlouhý život, na rozdíl od demokracie. Víte, kdo je v Azerbajdžánu viceprezidentem? Manželka prezidenta Ilhama Aliyeve, který pro ni tuto funkci vytvořil. A předchozím prezidentem byl jeho otec. Není to zázračná náhoda?
Během návštěvy Arménie před deseti lety mě šokovalo, jak tam převládal proruský duch. I místní vzdělanci říkali: S nepříteli kolem dokola si přátele nemůžeme vybírat. Pokračuje to?
Došlo ke změně. Když se roku 2018 stal prezidentem Armen Sarkissian, orientace se změnila, ubylo korupce. Předtím byla Arménie dlouhodobě protektorátem Ruska, Arméni počítali, že Rusko je v konfliktech ochrání. Když ale přišla invaze z Azerbadžánu roku 2020, Rusové tomu nechali volný průběh. Arméni bohužel získali pocit, že válku jim prohrál Sarkissian. Teď je Arménie v hodně těžké situaci, a hledáme lepší spojence než bylo Rusko.
Psáno pro časopis Harmonie, 2024/11
