Lodžie Worldfest
1. 1. 2025 | Rubriky: Články
Jičín, areál barokního letohrádku Valdštejnské Lodžie, 6. – 8. září
Akce pořádané ve Valdštejnské Lodžii působí po léta jako utajené lákadlo, a to ze tří důvodů. Program nesází na headlinery, ale na neobjevené umělce, jejichž kultovní pověst spoluvytváří image festivalu. K jedinečnosti přispívá i genius loci: letohrádek sestoupí s piedestalu historické památky a slouží dnešním, svobodně myslícím umělcům. Třetím kouzlem je filozofie programového teamu. Ten nabízí “nejmenší světový festival na světě”. Očekávejte tedy až kacířsky relaxovanou atmosféru, která dovolí vychutnat detaily bez spěchu, že nestihnete další podium.
Unikátem tuzemské, mainstreamem přehlížené “světové” scény je Predrag Duronjić, kytarista a zpěvák původem z Bosny. Naše část Evropy neměla tavící kotlíky jako New Orleans či Liverpool, ale Bosna je důstojnou a zatím nedoceněnou paralelou. Po staletí se tu prolínala slovanská zpěvnost s tureckými melodickými ozdobami i sefardskými písněmi, které sem přinesli Židé odsunutí ze středověkého Španělska. To vše jsou Duronjićovy inspirace, které s triem Sarraf posunul do vlastní vize.
Tavícím kotlíkem je vlastně celý Balkán, což potvrdila slovinská sestava Gugutke. Její repertoár sahá až do Bulharska, Turecka a Řecka, doménou vynikajícího houslisty Benjamina Barbariće jsou melodické ornamenty plné nečekaných zákrut. Podobně jako mnozí další účinkující jsou Gugutke na startovní pozici své dráhy a zkušenosti s publikem teprve sbírají. Poslední skladbu zahráli bez zesilovačů a její emocionální náboj obecenstvo patřičně ocenilo. Až po koncertě jsem se od muzikantů dozvěděl, že to byla součást hlubšího záměru, ale hudebníci přecenili lingvistickou vybavenost českého publika: “Čekali jsme, že diváci díky jazykové spřízněnosti porozumí i textu. Ten byl o exilu, o kruté propasti mezi životem doma a v cizině.”
Další kapela pátečního večera naopak ukázala, jak exilové vazby znovupropojit. Zpěvačka Lea Kalisch se narodila ve Švýcarsku, její předkové jsou z židovských rodin z Československa, praprababička dokonce z Prahy. Ve dvaceti se přestěhovala do New Yorku aby studovala zpěv, herectví i jazyk jidiš, který je jednou z větví židovské literatury a poesie, a základem repertoáru dnešních klezmerbandů. Když pak přijela do Curychu na rodinné setkání s otcem a sestrou, tak v syrovém listopadovém počasí v centru města objevila český klezmerband Der Šenster Gob. “Slyším jidiš. A znáte tuhle píseň? Zazpívali jsme si ji společně na ulici a pak i na koncertě v kavárně, kam se mnou šla sestra, ta mluví česky protože měla českou chůvu.” Potom do 2 do rána jamovali v dodávce kapely, společně natočili album, a nyní se Lea stěhuje do Vídně, kde její manžel získal pozici rabína.
Společný koncert s Der Šenster Gob v Lodžii byl i návodem, jak překročit stereotypy evropských klezmerbandů. Lea přispěla zdravou dávkou muzikantské tvrdohlavosti: “V jidiš je spousta radikálních písní v historickém kontextu, což nenávidím. Písně musí být srozumitelné pro dnešního posluchače, ráda míchám jidiš s hebrejštinou a angličtinou. Chci vytvářet židovský pop, který ještě neexistuje a je chytlavý a sexy.”
Sobota byla nejnabitějším dnem festivalu. Nabízela slavnosti v Lesní kavárně na utajeném místě, divadla pro dospělé i děti, recitace, literární čtení. První hudební číslo proběhlo v kostele brzy po poledni. Barbora Šilhánová vystupující pod čínským uměleckým jménem Barbora Xu studovala zpěvy taiwanských aboriginů i čínskou citeru, ve Finsku navázala studiem citery kantele a dnes natáčí alba v mezinárodní distribuci. Do její hudby se též promítají začátky v dětském souboru na severu Čech, a to cit pro melodickou linku a zpěvné harmonie. Vystoupila s Petrem Tichým na kontrabas, houslistku Petru Jelénkovou si vybrala proto, že navíc i zpívá. Éterické barvy citery guzheng se prolínaly s působivými, nikoli však tuctovými dvojhlasy v jazyce, který byl mixem mandarinské čínštiny, angličtiny a improvizace. Až v závěru zazněla finština a kantele. Koncert byl jedním z vrcholů festivalu i proto, že žánrově se jednalo o ryzí unikát.
Další překvapení se odehrálo na centrální scéně, což je terasa Lodžie. Nástrojově atypická dvojice, bubeník Emül Langman a energický zpěvák a hráč na violu Andrej Polansky vznikla původně jako pocta Lou Reedovi a Velvet Underground. Nejde ovšem o rutinní revival band produkující věrné kopie. Naopak, díky nástrojům i vizi obou hráčů tu známé písně získávají novou tvář. Je to tedy další ukázka žánru označovaného jako “the art of cover version”? Spíš se jedná o ryzí specifikum, dvojice skladby přetváří do vyhraněné a individualistické podoby, na kterou navazuje i další část repertoáru, Berlínem inspirovaná vlastní tvorba v angličtině.
Vedle světem prostřelých kapel byl festival platformou i pro komunitní ansámbly, oba světy se tu prolínaly, hranice se stíraly. Nejlepším příkladem byly Merbo Trubky, “partyzánská akustická dechovka” z Merboltic, vesnice 100km západně od Jičína. Starší posluchači mají dechovku zafixovanou jako brak pro důchodce bez hudebního vkusu, ale Merbo vrací žánru živelnost a pestrost. V sestavě výrazně figurují ženy, zvukově věčně proměnlivý koncert navíc obohatila řada hostí.
Jelena Popržan, původem srbská violistka žijící ve Vídni, patří k nejvýraznějším talentům rakouské scény a souběžně vede několik skupin, shodou okolností čistě ženských. Ústředním tématem jejích sólových koncertů je vynalézavost a rozvíjení zvuku nástroje nečekanými prostředky. Tam, kde si jiní vystačí s looperem, přináší Popržan celou sérii fascinujících metod. “Ústní housle”, kuriozní vynález rakouského nástrojáře, tvoří vycházková hůlka, opatřená jednou strunou. Konec struny je ukotven v ústech hráčky a ta dokáže pohyby tváří změnit barvu tónu. Někdy to zní jako afro-brazilské berimbau, někdy jako hrdelní zpěv, jindy dokonce jako theremin.
V kostele nad Lodžií pak následoval koncert, který dokreslil myšlenku celého festivalu. Zpěvačka a pianistka Aida Mujačić prožila děství v Bosně v době války, žije v Praze a je známá ze skupiny Korjen i z divadelních oerformancí. Koncert zahájila z hlediště dvěma písněmi v pomalém tempu bez doprovodu, jakoby by chtěla sdělit: Tohle není hudební fastfood, tady vychutnáváme každý detail. Pokračovala s klavírem, uvedla píseň, kterou ještě za Rakousko-Uherska na Balkáně zachytil český etnograf Ludvík Kuba, z jehož odkazu Aida čerpá v samostatném představení. Další skladby zazněly s doprovodem Jozefa Lásky na 7strunnou bezpražcovou baskytaru.
Zvuk v kostele byl bohužel hluboko pod úrovní hudebního obsahu a koncert naštěstí skončil akusticky. Aida publikum vtáhla do akce tím, že je naučila jednoduchý motiv, s jehož doprovodem zpívala a prošla kostelem k východu.
Do úplně jinačího světa zavedlo diváky trio Yarękä z regionu Salento na jihu Itálie, který v posledních dekádách proslavily desítky skupin. Základem místního stylu je rytmus pizzica, jediný dodnes dochovaný transovní rituál Evropy, který má podobnou sílu jako spřízněné žánry z Maroka či Indie. Z publika jsem slyšel reakce, jak je možné z tamburiny vykouzlit tak skvělé rytmy, když pro nás Čechy má ten nástroj roli dětské hračky? Evropa od Alp na jih to vidí jinak, tamburina je tam doménou mistrovských hráčů. Pizzica ve své podstatě je ovšem stereotypní rytmus, každá skupina ze Salenta tedy řeší, jak se odlišit. Yarękä staví na kontrastu mezi projevem zpěvačky a syrovým hlasem hráče na tamburinu a též inspiracemi z Brazílie, včetně už jednou zmíněného, luk připomínajícího nástroje berimbau.
Vrchol sobotního večera patřil české skupině Toot Ensemble s šestičlennou dechovou sekcí a dvěma bubeníky. Vzdálené kořeny žánru leží kdesi u pouličních marching bandů z New Orleansu, a kde jsou ty novodobé? Hutné melodické linky, které si předávají hráči na tubu a barytonsaxofon vedou k nigerijskému afrobeatu, který od doby Fely Kutiho na Západě proměňovaly další dvě generace hráčů. Tubista skupiny ale prozradil, že k jeho inspiracím patří naopak skupina Sons of Kemet. Ta je ovšem z Londýna, kde africkým vlivům neuniknete. Koncert Toot byl nejsilnějším momentem festivalu co se týče energie a kontaktu s diváky. Z podia se hrnuly signály, na které lze odpovědět jen pohybem – a publikum vášnivě reagovalo.
Pravidelným účinkujícím v jičínském letohrádku je Ewa Zurakowska, polská zpěvačka, hudební sběratelka i herečka. V sobotu ve sklepení Lodžie nabídla one-woman show Hlas Sirény s pozinkovanou vanou, projekcemi a diváky konfrontovala s otázkami, na které se těžko odpovídá slovy. V neděli pak vystoupila s Aidou Mujačić na louce za tratí jako Duo Bavlna. Hlavní rekvizitou byla opět pozinkovaná vana, tentokrát ne jako abstraktní symbol, ale ve své původní a praktické roli. Obě zpěvačky přenesly publikum do doby, kdy hudba a zpěv byly součástí každodenního života i domácích prací. Ve vaně nutno prádlo vyprat, vyždímat, usušit, což doprovázely písně z Arménie, Bosny, Makedonie či Slovenska. Publikum vydatně pomáhalo při věšení prádla i ve zpěvu
Psáno pro UNI, 2024/10
