Sanam, špička libanonského ledovce
1. 12. 2024 | Rubriky: 2024,Články,UNI
Kam až to vede, když veterán krautrocku vstoupí do bejrůtského tavícího kotlíku.
Hudba Libanonu je u nás prakticky neznámá a přitom nabízí tolik skrytých překvapení. Zpěvačka Fairuz (nar. 1934) patří k největším hudebním postavám arabského světa, hned vedle Egypťanky Um Kulthum, a přitom se narodila v křesťanské rodině a natočila album vánočních písní. O generaci mladší a stále aktivní Fadia Tomb El-Hage je známá jako vokalistka skupiny Sarband, která propojuje starou evropskou hudbu s tradicemi Blízkého východu. Její podání árie Bachových Pašijí působí jako sladká svatokrádež: konečně někdo dokázal evropské klasice nenásilně propůjčit swingující jiskru, kterou mnozí z nás postrádají. Kultovní ohlas v Evropě vzbudilo elektronické duo Soap Kills a později jeho zpěvačka Yasmine Hamdan.
Z uvedeného je snad zřejmé, že z libanonské perspektivy se hranice žánrů jeví trochu jinak než ze západní. K tomu ještě připočtěme fakt, že v politicky nestabilní zemi hraje hudba roli společenského protestu, a že v Bejrůtu, podobně jako v Káhiře, prosperuje bouřlivá elektronická scéna, kterou Západ teprve objevuje. Jednou ze špiček tohoto utajeného ledovce je skupina Sanam se zpěvačkou Sandy Chamoun. Ano, zvuk skupiny nese výrazné stopy elektroniky, ale na podiu vidíme kytary a bicí soupravu. Rockový koncept narušuje jen syrský bouzouq, příbuzný řeckého bouzouki, na který hraje 29letá Farah Kaddour, absolventka muzikologie na bejrůtské univerzitě. O žádný akademismus se ale nejedná, bouzouq reprezentuje lidovou hudbu venkova. Loni vystoupili Sanam na kultovním festivalu Le Guess Who v Utrechtu, letos patřili k největším překvapením přehlídky Babel Music v Marseilli, své poslední, druhé album natočili v londýnském Café Oto.
Jak jste vlastně se Sanam začali?
Sandy Chamoun: Roku 2021, když jsme měli workshop v Bejrůtu. Vedl jej Hans-Joachim Irmler z dnes už legendární krautrockové skupiny Faust. Ten přijel na pozvání spoluzakladatele libanonského festivalu Irtijal, což je Sherif Sehnaoui. A jeho nápad bylo též sezvat muzikanty s odlišným zázemím, což je dnešní Sanam, a propojit je s Imlerem. Workshop trval tři dny, nám se to tak zalíbilo, že jsme se rozhodli pokračovat.
Takže vás ovlivnil jako guru, který do vašeho života vstoupil z odlišné, evropské kultury? Naučil vás pracovat s elektronikou, se zvukem?
Sandy: On nás jako experimentální muzikant nevedl k ničemu konkrétnímu. Ani když jsme mu položili přesně formulovanou otázku, tak nám nedal nějaký konkrétní recept. Ale způsob, jakým do naší spolupráce zasahoval, vedl k naprosto magickým okamžikům
Dalo by se říct, že vás navedl na cestu jak uniknout klišé a dojít ke svobodné tvorbě?
Sandy: Ano. A též že v hudbě člověk nemá příliš přemýšlet a víc improvizovat. Jak se vyhnout rutinám, méně kalkulovat a řídit se intuicí.
Je vás pět muzikantů a zpěvačka. Na podiu jste každý vyhraněná osobnost, a zároveň se zdá, že ten, kdo nejvíce přesahuje rockové limity je bubeník. Máte Pascale roli kapelníka?
Pascal Semerdjian (bubeník): Ne, my jsme spíš kolektiv, každý přináší nápady.
S jakou hudbou jste vyrůstali?
Pascal: Já poslouchal jak tradiční, tak experimentální hudbu. Západní i domácí, v Libanonu je spousta experimentálních kapel.
Sandy: Hlavně arabské písně, egyptskou zpěvačku Um Kulthum, i starou filmovou hudbu z egyptských filmů.
A stát se zpěvačkou byl váš sen?
Sandy: Naopak, nikdy jsem nechtěla být zpěvačkou, na univerzitě jsem studovala film a divadlo. Ale zajímalo mě, jak použít hlas jako hudební nástroj.
Po vašem koncertě mám dojem, že Libanon je skrytá hudební velmoc, a Evropa to zatím netuší. Čím to je?
Sandy: Protože se potřebujeme probourat ven z bubliny, která nás izoluje od ostatního světa, chceme změnu. Žene nás hlad po kultuře, navíc jsme prošli tolika krizemi a válkami, že toho máme hodně světu co sdělit. Máme inspiraci i motivaci.
Jako bubeníka vás ovlivnili muzikanti ze západu, anebo hráči na perkuse z blízkého východu?
Pascal: Hlavně bubeníci ze Států.
V sestavě máte západní rockové nástroje, výjimkou je bouzouq. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Farah Kaddour: Bouzouq je lidový nástroj, ne klasický. Hrají na něj venkované, nikoli virtuozní muzikanti na aristokratických dvorech. Takže, s tím nástrojem není spojená nějaká akademická norma, jak na něj hrát, neučí se na konzervatoři. Já měla štěstí na dobrého učitele, a tím byl egyptský muzikolog Mustafa Said. Jeho nástrojem je ale loutna oud, neučil mě tedy techniku, ale umění improvizace.
Pascal: Zbytek skupiny sice hraje na západní nástroje, ale třeba náš syntezátor je naprogramovaný jednak na východní nástrojové barvy, i na intervaly, takže může hrát v tónových řadách maqam.
Na kytaru a basu používáte také jiná ladění?
Pascal: Ladění máme obvyklé, ale i uvnitř něj lze experimentovat,
Bell je vaše nejznámější skladba, otevírá ji úder do zvonu, na koncertech hraný na synťák. Na album jste nahráli opravdický zvon?
Sandy: Naše první album Aykathani Malakon, což znamená Probuzeni andělem, nevzniklo ve studiu, ale naživo. Ne však na koncertě, ale během desetidenní rezidence, kdy jsme měli k dispozici krásný domek v horách na severu Libanonu. Museli jsme tam trochu přestěhovat nábytek, abychom zřídili improvizované studio.
A nemá ten zvuk zvonu nějaký symbolický význam?
Sandy: Je to tradiční egyptská píseň, text je o lásce.
Na vašem koncertě tady v Marseilli jste na publikum mluvila anglicky, ale v Libanonu je přece daleko běžnější francouzština?
Sandy: Jenže já francouzsky dávno zapomněla.
Arabský text jedné písně jste recitovala z mobilu, o čem to bylo?
Sandy: O smrti, o halucinacích. Byl to úryvek z dlouhé básně, kterou napsal současný libanonský autor. I když teď je to starý muž, mentalitou nám je velmi blízký.
Ve světě je nejznámějším libanonským autorem Khalil Gibran. Je skutečně tím nejvíce reprezentativním spisovatelem? Jistě máte řadu dalších autorů které Západ neobjevil.
Sandy: On žil v USA, díky čemuž se prosadil na Západě, žánrově je to mainstream, podobně jako Victor Hugo ve Francii, kterého také všichni znají.
V Libanonu máte rozmanité národnostní komunity, včetně Arménů, kteří tam utekli před genocidou roku 1915.
Pascal: Já jsem Armén.
Takže vašim předkům se podařilo genocidu přežít?
Pascal: Jednomu ano. Můj dědeček v genocidě osiřel a do Libanonu se dostal, když mu byly 2 roky, a tam začal novou větev našeho rodokmenu.
Jak byste popsali libanonskou hudbu, co tvoří její charakter? Třeba tureckou či marockou hudbu v Evropě lépe známe, a dokážeme ji snáze popsat, ale libanonská hudba je pro nás zatím neprozkoumaná.
Sandy: Mohu popsat, jaké žánry či formy ji utvářejí. Je to dabke, což je původně rytmus a tanec z Libanonu, Jordánska či Syrie. Jsou různé varianty dabke, každá vesnice má svůj rytmus. Dále je to mawal, tradiční zpěv, v pomalém tempu a sentimentálním duchu, se spoustou protahovaných slabik a melodických ornamentů. Dost často jsou to fráze bez rytmického doprovodu zpívané před skutečným začátkem písně. Mawal se pěstuje hlavně v horách. Není to ovšem něco jako halekačka z alpských pastvin, ale zpívaná poezie ve volné improvizaci.
Vaše písně jsou všechny v arabštině?
Sandy: Ano, na našem první albu byly texty zčásti moje, zčásti básníků z Egypta, Libanonu či Iráku, na novém albu jsou už jenom moje texty.
Jsou ty texty spjaté s muslimskou či křesťanskou kulturou? Rozlišujete mezi tím?
Sandy: Řídíme se jen tím, co se líbí nám.
Psáno pro UNI, 2024/9
