Womex, Manchester, 23.- 27. října 2024
Womex, putovní veletrh a showcase festival, slavil letos 30. výročí. Na prvním ročníku v Berlíně nás bylo v publiku asi 250, letos v Manchesteru víc než desetinásobek. Do Británie se Womex vrátil potřetí, v minulé dekádě se konal v Budapešti, Katovicích a dvakrát v Portugalsku. Třicet let, to je víc než výměna generací. Trendy, kontext a především media prošla tak dramatickou proměnou, že letošní jubileum bylo spíš křižovatkou s mnoha otazníky.
3. 3. 2025 | číst vše...
Sardinie je proslulá nejen plážemi, ale též unikátní hudbou. Ano, nejznámějším žánrem je polyfonie, ale vedle ní tu najdeme i široké spektrum písní, propojených s místním životem i kulturními zvyky. Zpěvák Andrea Parodi (1955-2006) jako první zpopularizoval autentickou hudbu ostrova v celonárodním měřítku, a se skupinou Tazenda úspěšně propašoval sardinský dialekt do italské hitparády. Když na vrcholu své dráhy ve věku 51 let zemřel na rakovinu, pro italskou hudební scénu to byla těžká ztráta.
Pákistánský hudebník Ustad Noor Bakhsh neumí číst ani psát, ale koncertoval na tak prestižních zahraničních festivalech jako Le Guess Who, Roskilde i na pražském Respectu. Prvních pět dekád své dráhy si odpracoval jako doprovodný hráč zpěváků v Balučistánu, svém domovském regionu. Na mezinárodní podia pronikl až nedávno, zásluhu na tom má pákistánský antropolog a zároveň jeho manažer, Daniyal Ahmed. Ten do Prahy přijel znovu, s dalším objevem. 5. listopadu v klubu Punctum v Praze představil klarinetistu Jaffara Hussaina Randhawu. Více o něm v druhé části rozhovoru.
Slovensko má na hudební mapě Evropy unikátní pozici. “Kořeny” jsou tu mnohem živější než v Čechách,i Rakousku či Německu. Slovensko a též Morava představují tu nejzápadnější výspu východoevropského hudebního rodokmenu, který sahá až do Turecka. Západní publikum z této oblasti objevilo nejprve hudbu Balkánu a Maďarska, později Polska a Ukrajiny. Slovenské styly představují v tomto kontextu sice nevelkou, ale atraktivní časovanou bombu, a právě bratislavskému festivalu se podařilo ji odjistit. Akce propojuje 3 platformy: showcasovou přehlídku, městský letní festival a hudební konferenci s dobře vybranými mezinárodními hosty.
Jako první popsal balkánskou hudbu z české perspektivy malíř a folklorista Ludvík Kuba. Druhý svazek jeho knihy Cesty za slovanskou písní (1933) mapuje prakticky celou bývalou Jugoslávii. Po necelém století jeho sbírka znovu ožívá: stala se podkladem pro koncertní pásmo bosenské zpěvačky a pianistky Aidy Mujačić, která žije 15 let v Praze. Čeští posluchači ji znají i z jiných projektů, z mezinárodní skupiny Korjen, i ze série dalších koncertních performancí.
Z libanonské perspektivy se hranice žánrů jeví trochu jinak než ze západní. K tomu ještě připočtěme fakt, že v politicky nestabilní zemi hraje hudba roli společenského protestu, a že v Bejrůtu, podobně jako v Káhiře, prosperuje bouřlivá elektronická scéna, kterou Západ teprve objevuje. Jednou ze špiček tohoto utajeného ledovce je skupina Sanam se zpěvačkou Sandy Chamoun. Ano, zvuk skupiny nese výrazné stopy elektroniky..
Přístav Marseille po staletí propojuje Evropu se Severní Afrikou. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu Babel Music XP, který probíhá v areálu bývalých marseillských doků. Ten se zařadil k nejsledovanějším jarním akcím, umělce si sem chodí vybírat i programoví ředitelé našich festivalů včetně pražského Respectu. Podobně jako v předešlých ročnících byl program oslavou hudební rozmanitosti, s akcentem na francouzské regionální styly. 
Zpěvák, skladatel a kytarista Jono Heyes se narodil na Jižním ostrově Nového Zélandu, pro který s oblibou používá maorské jméno Aotearoa. Jeho první spojkou do Česka se stala během svého novozélandského výletu slezská zpěvačka Beata Bocek, která hostovala na jeho albu 9 Pilgrims (2017). Heyes žil příležitostně v Česku v cirkusové maringotce, a na podzim 2021 zorganizoval nahrávací týden v bývalém mlýně v jižních Čechách, kam přizval stylově pestrou sebranku muzikantů: Petr Tichý na basu, Anna Štěpánová na housle, Pavel Nowak na perkuse, Trevor Coleman z Nového Zélandu na trubku… AndrewCronshaw3_.jpg "(c)AndrewCronshaw")
První Exib se odehrál v Bilbau, pak se přesunul do Evory v Portugalsku, a poslední ročníky proběhly v Setúbalu, příjemném městečku jižně od Lisabonu. Z celkem 400 přihlášených vybrali organizátoři 18 kapel, koncerty byly v kostele i městském divadle, pro veřejnost i oficiální delegáty zadarmo. Pozoruhodné je, že mezi účinkujícími převládaly ženy, ať už jako zpěvačky či vedoucí kapel. Převahu měly akustické koncerty. Co účinkující to jiný styl, žádné klišé či rutina. Dokonce i zmíněný patos vymizel, snad díky střídání generací. Mladí se stále drží hudebních kořenů, ale emocionální rejstřík zmodernizovali.
Naoko akademický název je zavádějící, pokud ovšem nepřijmeme Dylanovu hru. Skutečným obsahem knihy nejsou “vědecké” analýzy písní, ale proud Dylanových myšlenek, nastartovaných oněmi písněmi. Formálně se jedná o prózu, ovšem s tak intenzivní hustotou metafor, že výsledek věrně připomíná Dylanovy písničky z 60. let, z éry před motocyklovou nehodou, která ho přivedla k návratu k jednoduchosti. Ne že by Dylan už tehdy vedle písní nezkoušel i volně psanou prózu. Chaotičtěji to udělal v knížce Tarantula (1971), přehledněji na obalech svých desek, Highway 61 Revisited, či Bringing It All Back Home (obě 1965).
Na rozdíl od často překládaných rockových biografií se tentokrát nejedná o rutinní sled epizod a faktografie. Kniha je vystavěna z mistrně zachycených dialogů, které vytvářejí čtivý a napínavý příběh. Ve smyslu známého rčení, že 60. léta jste mohli buď prožít anebo si je pamatovat, jde o vzácnou výjimku. Přispělo k ní několik faktorů.
Konfrontace s “hudbou světa” ve slovenské perspektivě je vždy osvěžující. Na rozdíl od nás mají Slováci hudební kořeny jak pestřejší, tak i vitálnější. Pořádat world music festival v Bratislavě, který je zároveň showcasovou přehlídkou pro zahraniční hosty, je tedy počin potřebný pro slovenskou scénu a užitečný pro mezinárodní veřejnost. Během osmileté historie se ředitelce festivalu Jarmile Vlčkové podařilo jednotlivé pramínky programu vybalancovat do organického celku, a v dlouhodobé perspektivě se potvrzuje jeho exportní potenciál.
Archaické hudební nástroje se vracejí v novém kabátě. Jsou to kouzelné mašinky z éry nejen před-syntezátorové, ale i před-industriální. Nejprve niněra, v níž na rozdíl od houslí struny nerozezvučí smyčec, ale točící se bubínek. Pak nyckelharpa, kde prsty hráče na hmatníku nahradí klávesy. Poslední comeback představuje omniwerk, připomínající cembalo se dvěma klaviaturami.
Jeden z nejrespektovanější polyfonních sborů, A Filetta z Korsiky, představil letos na turné nový projekt se zpěvákem-rapperem Abdullou Miniawy. Ten je podobně jako A Filetta ze Středomoří, jenže z Egypta. Nejde o žádnou vykalkulovanou fuzi, roli v tom hraje i zpěvákův osobní příběh. Na první setkání vzpomíná jeho francouzský producent Blaise Merlin: “Káhira, konec roku 2013. Chaos. Po druhém státním převratu byl zákaz vycházení zrušen.
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhá podobně laděný festival, Glatt und Verkehrt, na opačné straně rakousko-moravské hranice, v Kremži. Pro nostalgickou část naší populace zůstává toto malebné město na Dunaji spojeno s kremžskou hořčicí, což je dobré uvést na pravou míru. Kremser Senf z místních supermarketů totiž chutná úplně jinak nežli potravinářský relikt z totalitního Československa. Autem je to do Kremže hodinku ze Znojma i z Vídně, festival probíhá na dvoře vinařství na okraji rozlehlých vinic.
