Tajné písně Itálie
20. 1. 2026 | Rubriky: 2025,Články,UNI
Itálie je kolébkou opery, ale skvěle se tu daří i jiným žánrům. O znovuobjeveni lokální tradiční hudby se zasloužil americký folklorista Alan Lomax (1915 – 2002), jehož proslavily terénní nahrávky bluesmanů z amerického Jihu. Po 2. světové válce se Lomax zaměřil na Evropu. Když přijel do Itálie, setkal se tam nejen s pestrými a vitálními hudebními tradicemi, ale také s obyvatelstvem, které je ignorovalo. Lomaxova expedice začala na Sicílii a pokračovala na sever.
Flamenco se dnes nehraje jen ve Španělsku, ale díky osobnostem jako byl kytarista Paco de Lucia se žánr stal mezinárodním hudebním jazykem. Zpěvačka Farnaz Ohadi je původem z Iránu a flamenco navíc vnímá jako symbol svobody, jejím krajankám odpírané. „V Iránu je ženám zakázáno zpívat na veřejnosti. A pokud zpíváte doma, raději zkontrolujte, že zavřená jsou i okna,“ upřesňuje Farnaz. 
Sámové ze severu Evropy, podobně jako Tuaregové ze Sahary či Romové, jsou národem bez státu. Žijí na pomezí Norska, Finska, Švédska a Ruska, a podobně jako obě další zmíněná etnika, dokázali většinovou společnost oslovili svojí hudbou. V případě Sámů se ovšem nejedná o vymezený styl s určitým typem melodií či nástrojů, ale specifickou práci s hlasem. 
Gabo Naas, kytarista z Argentiny, vytváří s desítkami dalších hudebníků latinskoamerickou oázu v multikulturním Berlíně. Naas se narodil na jihu Patagonie v přístavu Puerto Santa Cruz, odkud je to necelých 300 km k atlantickému vyústění MagalhÇesova průlivu. Vyrůstal s latinskoamerickou lidovou hudbou, později v Buenos Aires vedl ansámbl hrající latinský jazz. 
Ne každá česká zpěvačka by dokázala to, co Marta Töpferová. Ta nejprve natočila 6 vřele přijatých alb v té nejtvrdší muzikantské konkurenci v New Yorku. Až poté se představila českému publiku, albem Milokraj se stejnojmennou skupinou, nominovaným na cenu Anděl roku 2013. V USA propadla kouzlu španělsky zpívaných stylů, po návratu do Čech znovuobjevila své kořeny i doprovod houslí a cimbálu.
Blues patří k nejobjevnějším hudebním tvarům 20. století, s přesahy do poezie i dalších disciplin. Není to jen hudební formát, ale stav mysli. Proto si slovo blues tak často půjčují novináři, aby definovali styly hudebně odlišné, s podobnou sociální rolí, jako fado, rembetiko či sevdalinka. O to důležitější je vrátit se k autentické historii blues s konkrétními aktéry a dobovým kontextem. Právě o tom je knížka amerického hudebního historika, který na rozdíl od jiných akademiků blues sám hraje.
První ročník festivalu-veletrhu, který se etabloval jako konkurenční, ale přitom finančně dostupnější a relaxovanější mladší bratr Womexu, proběhl roku 2005 v Marseilli. Už jen umístění v bývalých přístavních docích bylo unikátní. Areál, který obsahoval tři oddělené koncertní haly, brázdily nenápadné koleje. „Ty byly pro vozíky na cukr. Právě odtud pocházel slavný Sucre Saint-Louis,
Názvem náleží kniha do rodu praktických, detailně koncipovaných pomůcek. Autor nabízí, že Plastic People, klasickou kapelu československého undergroundu, představí nezasvěceným posluchačům z anglofonních zemí i dalším, kdo čtou anglicky. Tedy lidem, kteří nic nevědí o totalitě, cenzuře, invazi barbarských velmocí a hudebních zákazech. K „praktickému návodu“ přidává podrobně vylíčený a tolik potřebný společenský kontext, což se na 132 stránkách formátu A4 podařilo skvěle.
Reedice archivních nahrávek, to zní jako snadná a snad i mechanická práce pro laika, alespoň v mainstreamu. Situace se dramaticky změní, když mainstream opustíme. V následujícím textu tedy neřešíme, dejme tomu, historické nahrávky Pink Floyd z roku 1966, ale hudbu z okrajové kulturní oblasti, k níž často chybí základní dokumentace. Tento druh reedic vyžaduje nejen mravenčí úsilí, ale často nutí vydavatele pohybovat se na hranici ověřených faktů a kvalifikovaného odhadu. Rizika jsou vyvážena přínosem. Nahrávky mají vedle hudebního obsahu i přidanou hodnotu. Každá z nich vypráví historický příběh.
