Nejlidnatější země světa zůstává bílým místem na hudebních mapách.
10. 1. 2025 | Rubriky: 2024,Články,Harmonie
Podle Ankura Malhotry je příčinou nepotismus. Proč stamiliony utracené na svatbách boháčů nevyužít v grantovém systému?
Indický hudební entrepreneur Ankur Malhotra se stará ty nejlepší osobnosti lidové hudby. Skupina Barmer Boys má v repertoáru spirituální hindské i muslimské zpěvy z radžastánské pouště. 77letý Lakha Khan je posledním žijícím mistrem houslí sarangi, jeho repertoár sahá od klasiky přes sufijské zpěvy až k hudebním eposům. K prvním západním propagátorům indické hudby patřil virtuozní houslista Yehudi Menuhin. Ten prohlásil, že právě temný a hypnotický tón sarangi je nejpřesnějším obrazem indické duše.
Indická hudba proniká na Západ 70 let. Menuhin na svých cestách objevil dva velikány klasické hudby, Ali Akbara Khana a Raviho Skankara. Khana pak roku 1955 představil v newyorském Muzeu moderního umění. Shankar pak roku 1960 koncertoval na Pražském jaru, o čtyři roky později ve Woodstocku. Nusrat Fateh Ali Khan z Pakistánu přinesl díky Peteru Gabrielovi rituální zpěvy qawwali na festivaly Womad. V plné žánrové šíři je ale hudba z indického subkontinentu dodnes ve světě neznámá. Pokud přece jen proudí na Západ, probíhá to za vstřícných podmínek. Když ale západní posluchač vyjede za hudbou do Indie jako kulturní turista, vynoří se zbytky koloniální mentality. I tento rozpor Malhotra komentuje. Rozhovor vznikl v době festivalu Glatt und Verkehrt v Kremži na Dunaji v Rakousku.
Kolik máte profesí?
Záleží na denní době a co je potřeba udělat. Původně jsem inženýr mechanik, získal jsem titul MBA, pracoval jsem v robotice a s leteckými motory. Hudba pro mě ale byla koníčkem od dětství. Jako student jsem natáčel mixtapes pro kamarády, pak hrál hudbu jako DJ v americkém radiu. Teď pro svoje umělce pracuju souběžně jako webmaster, videorežisér, mistr zvuku i masteringu, fotograf. Ano, mám spoustu profesí.
Kariéru jste tedy začal jako inženýr?
Vystudoval technickou univerzitu v Bangalore na jihu Indie, 4 roky, obor vrtulové letecké motory. Pak dva roky programování software. A přitom jsem hledal svoji cestu k hudbě. Žil jsem napůl v Indii, napůl v USA.
Za jakou hudbou jste šel?
Zajímalo mě blues, psychedelie. A taky indická klasická hudba. Když jsem v USA studoval business, poprvé jsem tam viděl Boba Dylana, Neila Younga, jako dobrovolník jsem pracoval pro festival ve Wisconsinu. Tehdy jsem si všiml, z kolika míst na světě hudba přichází, ale Indie mezi nimi chybí. Což nemá logiku, protože dnes to je nejlidnatější země světa. Naše kultura má v hudbě staletí trvající historii. Ptal jsem se, mohu s tím něco udělat?
Ale třeba Ravi Shankar hrál ve Woodstocku. Indickou hudbu pomáhal zpopularizovat George Harrison. A pak tu byli Shakti a další kapely hrající fuze.
To je nepatrný zlomek. Co indická lidová hudba? Mistrovští hráči z venkova mají také co nabídnout. Vymýšlel jsem, jak začít, jak utvářet identitu umělce. Nejprve je ale třeba tu hudbu nahrát.
Takže jste pořizoval terénní nahrávky? V Rajasthanu, což je mimochodem pravlast evropských Romů?
Ano, také jsem zaznamenával jejich životopisy, prezentoval je na koncertech. V Radžastanu, Gudžaratu. Mimochodem indická hudba je nepředstavitelně pestrá, máme i černošské komunity, původem z Východní Afriky.
Jejich předky tam dováželi otrokáři?
Někteří byli otroci, někteří přišli jako obchodníci, jiní jako námořnici. Výměna mezi Indií a východní Afrikou probíhala po staletí.
Na terénní nahrávky potřebujete finanční podporu. Měl jste třeba nějaký grant?
Bral jsem to jako labour of love, motivovala mě láska k hudbě.
Vkládal jste do toho své úspory?
Úspory jsem měl minimální. Systém bída s nouzí jsem praktikoval pár let, ale nějaký plán udržitelnosti jsem musel nakonec vymyslet.
Jak jste naplánoval další krok? Terénní nahrávky zpeněžit v radiu, na CD, nebo v univerzitním archivu?
Privátní stanice v Indii zajímá komerce, Bollywood. A co se archivů týče, pro mě ta práce nebyla nějakým akademickým cvičením. Chtěl jsem najít publikum, jemuž ta hudba přinese radost. Ti hudebníci nic nevěděli o distribuci a showbusinessu, ale potřebovali někoho, kdo je dostane do světa. V Madisonu, Wisconsin, jsem byl ve spojení s jednou z nejstarších komunitních stanic, WORT 89.9FM, a roku 2013, na mém prvním turné v USA, jsme tam s muzikanty natáčeli ve studiu, později jsme získali podporu od evropských stanic jako Funkhaus Europa.
Svoji agenturu a hudební vydavatelství jste pojmenoval Amarrass, co to znamená?
Jsou to dvě slova, Amarr je věčný, a Rass je esence, podstata a též nálada, emoce, Takže nabízíme hudbu která je věčná a míří k podstatě.
20. století mělo několik mezníků, kdy se indická hudba dostávala do popředí. Yehudi Menuhin objevil pro Západ dva velikány indické klasiky, Ravi Shankara a Ali Akbara Khana. George Harrison zpopularizoval sitar. A v Británii se zrodila moderní verze tradičního stylu bhangra, který se původně hrával v Pandžábu na oslavě dožínek, tedy úspěšně sklizené úrody.
Ještě bych to rozvedl. Menuhin třeba hrál počátkem 80. let s jihoindickým klasickým houslistou L. Subramaniamem v SSSR. Když jsem vyrůstal v Dilli, poslouchal jsem třeba jak L. Subramaniam vede s rozhovor s jazzovým houslistou Stéphane Grappellim. To všechno byli klíčoví umělci a otevírali světu uši pro indickou hudbu. Když pak v indické diaspoře v 80. letech vznikla moderní bhangra, indická hudba se propojila s hip hopem.
Jak vlastně Indové z Panžábu vnímají britskou bhangru?
Tak třeba Apache Indian, to je britský umělec s indickými kořeny, měl v 80. letech v Indii velký hit, k čemuž pomohla nadnárodní hudební televize MTV. Ale jsou i další spojení. Na indický trh pronikl alžírský styl rai a zpěvák Khaled. S Barmer Boys jsme hráli v Berlíně v době kdy tam Khled vystupoval, oni natočili svoji verzi jeho velkého hitu Diddi a on pozval Barmer Boys na podium. Když přijel Ali Farka Toure, kytarista z Mali do Indie, jamoval s muzikanty z Radžastanu. Malijský virtuoz na koru, Mamadou Sidiki Diabaté, vystupoval s Lakha Khanem. Navzájem se nedomluvili žádnou řečí, ale z jejich nástrojů
proudily úžasné zvukové barvy, dohromady měly 48 strun, z toho 21 kora, 27 sarangi.
Kora, zvukově připomínající harfu, je na Západě relativně známá, na rozdíl od sarangi.
Sarangi má podobně jako sitar i jiné indické nástroje tři sady strun: melodické, rezonanční, které podbarvují tón a bordunové. Melodické jsou z kozího střeva, a ty další ocelové a bronzové.
A proto je ten nástroj tak těžké naladit. Když se mění teplota, každá z těch strun se rozladí jinak?
Ano, ale zároveň je to krása toho nástroje, jeho zvuku, je v něm tak široké spektrum harmonických tónů. Jeden jediný nástroj vytváří úžasné zvukové vrstvy.
Jenže, právě kvůli tomu komplikovanému ladění je sarangi jako doprovodný nástroj postupně vytlačováno indickým harmoniem, takže se jedná skutečně o ten nejvíce ohrožený druh?
Lakha Khan je sedmou generací mistrovských hráčů ve svém rodu, získal vysoké státní vyznamenání, Padma Shri Award. Není divu že na harmonium se dívá s despektem. Na sarangi totiž zahrajete jakýkoli tón, nemá pražce, kdežto na harmonium jen tóny odpovídající klávesám. Ke hře na harmonium ani nepotřebujete žádné mistrovství. Když jsem se s Lakhou poprvé setkal, vyprávěl mi příběh. Jeho otec mu před smrtí řekl, že pokud bude hrát na sarangi, jméno rodu zůstane uchováno v paměti Indie. Každý hráč se zdokonaluje až do smrti a nástroji obětuje všechno.
Jak v kultuře fungují vztahy mezi Indií a Pakistánem?
Není tam žádná přeshraniční výměna, situace zcela absurdní. Obě země spojuje stejná kultura, ale vlády nedovolí, aby se spojení praktikovalo. K setkáním dochází v třetích zemích. Před dvěma lety, v Torontu, v sále Aga Khan Museum. Tehdy došlo ke krásným momentům. Na velkém podiu jsou vedle sebe mistrovský hráč z Indie, a zpěvák rituálů qawwali z Pakistánu.
Dnes ráno vystupoval Lakha Khan na ranním koncertě v rámci festivalu. Jak to probíhalo?
V 7 hodin, hrál ranní ragy, v zahradě kláštera. Ten koncert jsme pojmenovali Probouzení bohů, protože ti nejsou tak líní jak lidé a vstávají při východu slunce. Konkrétně jsme budili boha Ramu, Krišnu a Šivu, bylo vyprodáno. Podobný koncert jsme dělali třeba na festivalu v Roskilde v Dánsku.
Pokud se snažíte dostat indickou hudbu do světa, máte šanci na nějakou finanční podporu?
Teoreticky to v Indii může fungovat ve dvou rovinách. Ve filantropickém, privátním sektoru, kde máte mecenáše, a také ve státním. V hudbě kterou dělají mí umělci ale nefunguje ani jedno. Indická vláda třeba nabízí programy, kde umělec dostane grant na koncert na oslavu dne nezávislosti. Cílem podpory je tedy rutina, kdežto samotný umělec, hudební obsah, tvůrčí individuální rys, to je pod rozlišovací schopnost úředníků. Pak nezbývá než hledat podporu přes privátní iniciativy.
Ale přece Jižní Korea má grantový systém promyšlený a možná více funkční než leckteré evropské země. Hudba země, jejíž počet obyvatel je 30 krát menší než Indie, zní na světových festivalech daleko častěji. Není to příklad, kterým můžete argumentovat?
Korea je výjimečný příklad, podobně to funguje v Kanadě, ve Skandinávii. Tam získáte grant na 10 000 Euro, což je dobré povzbuzení, za ty peníze natočíte album. Indové se mají co učit, zvláště pokud dokážou utratit stovky milionů za svatbu. Takové peníze by přitom mohly dramaticky změnit obrázek indické hudby ve světě.
Stovky milionů rupií?
Ne, dolarů. To je možné jen proto, že v Indii je dělící čára mezi vládní a korporátní strukturou poněkud zamlžená.
Díky korupci?
Ta je první příčinou, druhou je nepotismus.
Nepotismus, můžete to dovysvětlit?
Koho znáte, jak jste s ním zadobře, jaké máte kontakty. To určuje vaši tržní hodnotu. A podle seznamu známostí se pak rozvíjí váš další osud.
Což silně připomíná ten neblahý indický kastovní systém.
Přesně. Řada kastovních předsudků je ve společnosti tak zakořeněná, že prosakuje i do ekonomické sféry. Takže, vaše místo na společenském žebříčku, to vše je předurčeno kastou. Na tom tedy závisí, kdo vás pozve na ministerský večírek.
Měl jste s nějakou kapelou příležitost hrát na něčí svatbě?
Ano, ale ne v Indii. Došlo k tomu v diaspoře, s Barmer Boys i s Lakhou Khanem, v Kanadě.
Správná indická svatba ale trvá déle než jeden den.
Záleží na regionu, někdy i týden. Často si objednají víc kapel.
Můžete to dát do evropské perspektivy? U nás se stává, že kapela z Balkánu zruší koncert na festivalu, když dostane lukrativnější nabídku na svatbu. Vyrovná se tedy jedna svatba třeba pěti honorářům z velkého festivalu jako Roskilde?
Ano, v závislosti jak jsou rodiny svatebčanů movité.
Nějaký příklad?
V červenci 2024 se ženil syn multimiliardáře Ambaniho, náklady byly 200 milionů dolarů. Představte si někoho jako Rihanna mezi hosty. Její honorář je 5 milionů. Mark Zuckerberg věnoval novomanželům soukromý tryskáč. Mukesh Ambani je nejbohatší muž Asie. Lokální letiště získalo statut mezinárodního. Jen přechodně kvůli té svatbě. To je definice nepotismu. Když jste bohatý businessman v Indii, můžete změnit pravidla, kdykoli se vám to hodí.
Když hrajete na svatbě, tak dostanete honorář dle kontraktu. Jeho druhá část jsou bankovky, které hosté lepí na čelo muzikantům, aby zahráli jejich oblíbené skladby, kolik to dělá?
Někdy víc než samotný kontrakt. Připínají muzikantům bankovky i na oblečení, dají si záležet, aby to každý viděl.
V Indii máte také festivaly, jejichž programovými kurátory jsou znalci z Evropy. Pro cizince, kteří na festivaly přijíždějí v rámci kulturní turistiky, jsou jejich jména možná zárukou kvality, ale když se na to díváte z pozice Inda, neuniká jim něco?
Festivaly probíhají v historických pevnostech, palácích, tedy místech, pro běžného Inda nesnadno přístupných. Vzniká tam jistá exkluzivita, akce je pro lokálního posluchače nákladná. Vedle turistů jsou festivaly směrované na místní elitu. Vnímám to jako segregaci, v zákulisí jsou oddělené prostory pro hráče různé důležitosti. Organizátoři prosazují vlastní ceny, honoráře jsou často na úrovni almužny.
Takže, v Evropě koloniální mentalita zanikla, ale drží se v podnikání Evropanů v Indii?
Organizátoři obcházejí pravidla, považovaná za slušnost v oboru. Manažer funguje i jako ochrana umělce před nekalými praktikami, ale ti Evropané jdou přímo za umělcem a honorář stlačí na minimum. Umělec nemá průpravu aby obhájil své zájmy. Je to úplně jiný přístup než festivaly na kterých hrajeme tady v Evropě, které jsou zaměřené na nejširší vrstvy. Což daleko víc souzní s mými prioritami. Vznikají tak trvalejší vazby, důležité pro hudební komunitu.
V Británii i jinde je velká indická diaspora, do jaké míry jsou ti přistěhovalci součástí vašeho publika?
Zní to možná překvapivě, ale ne. Třeba v New Yorku či Torontu, kde je diaspora hodně silná, jsme v publiku neviděli jediného Inda.
V indické hudbě máte klasiku, zpívanou poezii ghazal, filmovou hudbu z Bollywoodu, duchovní zpěvy. V Evropě je hranice mezi hudbou klasickou a populární stále rigidní, jak to funguje v Indii?
Hráči klasiky se na lidové hudebníky dívají svrchu. Lakha Khan, který vychází z lidové hudby, to vidí takhle: Ano, oni musí dodržovat všechna ta pravidla, ale my máme volnost. Můžeme se pohybovat napříč žánry, můžeme hrát co, co si klasický hráč nedovolí.
Pozvali by ho v Indii na festival klasické hudby?
Spíš ne. Indická vláda tento koncept formalizovala a vytvořila pravidla. Existuje Indická rada pro kulturní vztahy, klasičtí hráči dostanou zaplaceno čtyřikrát tolik jako lidoví hudebníci. Systém je hierarchický, takže i podřadný klasický hráč je na tom lépe, než mistrovský lidový hudebník.
Jedinečnou možností, jak se zviditelnit na mezinárodních festivalech, je veletrh Womex. Vy jste se skupinou Barmer Boys prošli výběrem, ale pak jste to zrušili, proč?
Důvodem byly zdravotní problémy. Hlavní zpěvák Manga potřebuje závažnou operaci srdce, je mu jen 49 let jako mně. Když ale pracujete v Indii s umělci z venkova, tak přístup k lékařské péči, i to jak ji uhradit, jsou vysoce komplikované problémy. A navíc, tihle umělci nemají vzdělání. Manga je negramotný, v pasu má otisk prstu místo podpisu. Věda, medicína, to je pro něj vzdálený svět. On z té nemocnice utekl a hledal záchranu v sufijském chrámu. Tam odříkával modlitby v naději, že ho uzdraví dřív než doktoři. [Manga zemřel v září 2024, pozn. aut.]
V případě Lakhy Khana, má termín “poslední žijící mistr” jiný význam v Indii než třeba mezi americkými bluesmany?
V jedné věci ano. V Indii je potřeba ještě tolik práce, aby vědomí o té hudbě, jejím významu, proniklo do veřejného mínění, i do institucí které ji mohou podpořit. Třeba v Indii jen málokdo ví kdo je Lakha Khan. Ale ve světě je dnes už přece jen víc lidí, kteří mají o jeho talentu ponětí.
Psáno pro časopis Harmonie, 2024/10
