World Music Festival Bratislava, 15.-18. srpna 2024
20. 1. 2025 | Rubriky: 2024,Články,UNI
Slovensko má na hudební mapě Evropy unikátní pozici. “Kořeny” jsou tu mnohem živější než v Čechách,i Rakousku či Německu. Slovensko a též Morava představují tu nejzápadnější výspu východoevropského hudebního rodokmenu, který sahá až do Turecka. Západní publikum z této oblasti objevilo nejprve hudbu Balkánu a Maďarska, později Polska a Ukrajiny. Slovenské styly představují v tomto kontextu sice nevelkou, ale atraktivní časovanou bombu, a právě bratislavskému festivalu se podařilo ji odjistit. Akce propojuje 3 platformy: showcasovou přehlídku, městský letní festival a hudební konferenci s dobře vybranými mezinárodními hosty. To jsou především lidé z médií a partnerských festivalů, kteří mapují slovenskou hudbu a pomáhají showcasové kapely vyvézt do světa.
První, čtvrteční koncert probíhá tradičně na open-air podiu v centru Bratislavy. Indická multižánrová sestava Dhoad Gypsies of Rajasthan čerpá z regionu, který je domovem evropských Romů. Její koncert lze brát jako poznávací zájezd napříč populárními indickými formami včetně tance. Výsledkem je působivá show, nikdy nepodbízivá a vždy autentická. Na podiu jste viděli posílenou rytmiku, čítající dva hráče na tabla a jednoho na buben dholak, indické housle sarangi s téměř třiceti strunami, i tubu připomínající eufonium, dokumentující vliv britských koloniálních kapel. Taneční part vedla Gulabo Sapera, legenda s tři dekády dlouhou praxí na západních podiích.
Následoval makedonský Džambo Aguševi Orchestra, v kontextu balkánských dechovek jedna z nejsehranějších a technicky nejvyspělejších kapel. Na místě je generační srovnání. Zatímco v éře Otise Reddinga byla v měřítkem kvality soulová dechové sekce Memphis Horns, dnes si stejnou pozornost zaslouží Džambo Aguševi.
Noční afterparty proběhla na lodi zakotvené u dunajského nábřeží. Hrál kolumbijský DJ Hilder Brando, známý jako KillaBeatMaker, posílený o zpěvačku a hráče na perkuse. Výsledek se od DJských rutin sympaticky vzdaloval. Hudba měla duši s inspirací z lokálních afro-kolumbijských stylů, především díky zpěvačce Guadalupe Giraldo, která má hluboké znalosti tradiční hudby z pacifického i karibského pobřeží Kolumbie.
Páteční koncerty proběhly v kulturním centru s pitoreskním názvem Kácéčko v horním patře industriálně působící budovy s rozlehlým balkonem. Mária Reháková se skupinou Topo–ana kombinuje slovenské tradice s jazzem, což je spojení sice časté, ale v tomto případě působivé a originální. Reháková vedle zpěvu hraje na flétnu, atypická kombinace s klarinetem a saxofonem je barevně zajímavá. Z showcasového hlediska dobře vybraná kapela na počátku své dráhy. Reháková odjíždí studovat na Berklee, a po návratu jistě potenciál zmíněné časované bomby navýší.
Vedoucím skupiny Stromoradie je houslista Stano Paúch, veterán slovenských i československých sestav čerpajících z kořenů, v nichž má pozici chodící encyklopedie východoevropských stylů. Důležitou oporou je původem moldavský cimbálista Marcel Comendant, Palúchův dlouholetý spoluhráč z Tria Pacora či Milokraje Marty Töpferové, dalšími členy jsou basista Peter Korman a zpěvačka Simona Hulejová. Palúch jako jediný odehrál koncert zpaměti bez not, výsledek byl profesionálně solidní, i když ne tolik jiskřivý jako Palúchovy dřívější projekty.
Páteční večer zakončil headliner celého festivalu, Nguyen Le, původem vietnamský kytarista, žijící ve Francii, s triem. Byl to hraniční zážitek s řadou magických momentů, z nichž mnohé pramenily z interakce mezi kytaristou a hráčem na kontrabas. Kytarové linky evokovaly zpěvnost sól Carlose Santany, jindy zněly jako pouštní blues Tinariwen, a někdy dokonce jako vypjatý a intonačně průrazný zpěv Salifa Keity přepsaný pro kytaru. Zároveň to u části publika vyvolalo pochybnosti. Pestrost působila, jako když se za okénky orloje mechanicky střídají jednotlivé styly a výsledek přitom nemá duši, technika převažuje nad sdělením.
V sobotu dopoledne proběhla konference s úsporným, ale věcným programem. Ne-romská zpěvačka romských písní Júlia Kozáková popisovala svoji dráhu, která začala v dětském sboru Idy Kelarové a kulminovala studiem na prestižní londýnské univerzitě School of Oriental and African Studies. O tom, jak funguje seznam nehmotného dědictví UNESCO, jaké šance něm má Slovensko a o kulturní diplomacii promluvila Lubica Volanská ze Slovenské akademie věd.
Polední, až nesnesitelně horkou část srpnového dne vyplnily koncerty v městském parku na “busking stage”, a večer patřil třem zahraničním kapelám. Partnerská dvojice Alice in Wonderband ze severního Srbska představuje samostatný žánr v kategorii “tělo jako hudební nástroj”. Zpěv, divadlo, údery do sensorů na vlastním těle, didgeridoo jako nástroj hudební i cirkusový, vše s vydatnou dávkou humoru a ironie. Prvními 3 skladbami, které byly z Ukrajiny, Srbska i Bulharska, přispěl hostující pražský sbor Milánosz, zaměřený na syrový polyfonní zpěv, odborně “bílý hlas”, lidově “jekot divoženek”, typický pro Ukrajinu i Balkán. Kombinace obou sestav byla programovým teamem vytvořena specielně pro festival a představuje další páku, jak akci zviditelnit v mezinárodním měřítku. Pokud budou Alice in Wonderband točit nové album s hosty, Milánosz mají dobrou šanci na ně proniknout.
Neapolská trojice Suonno d’Ajere patří ve world music k mezinárodně nejúspěšnějším italským sestavám. Čerpá z líbivého repertoáru neapolských písní, v Evropě neznámých, k jejichž atraktivnosti přispívá i vydatná retro stylizace. Ano, i ve world music je místo pro pop pro nejširší vrstvy. V rámci objektivity nutno připomenout, že historie italského popu nabízí i hutnější materiál, díky osobnostem jako Renato Carosone, Domenico Modugno či Adriano Celentano. Jen je zapotřebí ponořit se hlouběji pod třpytivou hladinu jejich světových hitů.
Pětice Ötödik Évszak překvapila i na maďarské poměry ostře rytmickou souhrou, její violista Sándor Csoóri je mimochodem syn violisty slavných Muzsikas. Francouzsko-maďarská zpěvačka Izabella Caussane svým polomluveným projevem, v němž střídala maďarštinu s francouzštinou, posouvala výsledný zvuk do dekadentní kabaretní polohy, aniž by ale na rozdíl od hudebníků zněla přesvědčivě.
Druhým projektem, vytvořeným specielně pro festival, byly oba nedělní koncerty, s účastí komorního ansámblu Spectrum Quartett. První z nich, Obrázky zo Slovenska, propojoval dvě roviny: lidové melodie ve zpracování klasických skladatelů, např. Eugen Suchoň či Alexander Moyzes, hrané Spectrum Quartettem, a stejná témata v podání lidového ansámblu Nogaband. Lineup doplnila zpěvačka Simona Hulejová a sbor Ulijanky. Celé to vymyslel vedoucí Spectrum Quartettu, houslista Ján Kružliak ml., jeho myšlenka je přínosná a odkrývá důležité souvislosti tak významné pro současnou slovenskou scénu. Na maďarské straně hranice přišla s podobným projektem skupina Muzsikás roku 1999, když vydala CD Bartók Album, kam navíc zahrnula třetí rovinu, a to terénní nahrávky lidových témat, pořízené kdysi samotným Bartókem.
Následoval koncert marockého virtuoza na loutnu oud, nejprve s doprovodem dvou hráčů na perkuse. Ano, Driss El Maloumi je osobnost světového renomé, a plně vychutnat sólový nástroj z odlišné kultury vyžaduje na straně evropského posluchače odevzdanost a soustředění. Možná z tohoto důvodu bylo Maloumiho snem vydat album s evropskými smyčcovými nástroji, což se mu letos podařilo. Cestovní verze projektu zahrnuje Maloumiho trio a přizvané lokální hráče, v Bratislavě to byl opět Spectrum Quartett. Nejedná se o umělou a nově vytvořenou fuzi, kombinace východních nástrojů s evropskými smyčci je přes půl století běžnou praxí v Káhiře, v bollywoodských filmových studiích v Bombaji i v dalších hudebních metropolích. Maloumiho skladby neztrácí nic z orientálních barev, housle či violoncello nemají pražce, takže zahrají i ve východní modech. Vnímavé bratislavské publikum koncert ocenilo v jeho plné hloubce.
Psáno pro UNI, 2024/10