Nomádský improvizátor, který hračku povýšil na mistrovský nástroj.
1. 2. 2025 | Rubriky: 2024,Články,UNI
Pákistánský hudebník Ustad Noor Bakhsh neumí číst ani psát, ale koncertoval na tak prestižních zahraničních festivalech jako Le Guess Who, Roskilde i na pražském Respectu. Prvních pět dekád své dráhy si odpracoval jako doprovodný hráč zpěváků v Balučistánu, svém domovském regionu. Na mezinárodní podia pronikl až nedávno, zásluhu na tom má pákistánský antropolog a zároveň jeho manažer, Daniyal Ahmed. Ten do Prahy přijel znovu, s dalším objevem. 5. listopadu v klubu Punctum v Praze představil klarinetistu Jaffara Hussaina Randhawu. Více o něm v druhé části rozhovoru.
Bakhshův nástroj, benju, není navzdory názvu spřízněný s banjem. Má sice struny, ale tím podobnost končí. Nad ostatní hudební kuriozity vyniká divokým rodokmenem. Jeho dědečkem byl japonský vynález zvaný taishokoto, inspirovaný mechanikou psacího stroje, často považovaný za hračku. Ten získal nečekanou popularitu ve Východní Africe a také v Balučistánu, který leží na rozhraní Pákistánu, Iránu, Afganistánu, a na pobřeží Arabského moře. S Východní Afrikou jej tedy spojují námořní cesty. Po kulturní stránce je Balučistán unikátní tavící kotlík, v němž se prolíná hudba indického subkontinentu a Iránu, a díky moři také vlivy z Afriky a Arábie.
Benju je v principu citera, u níž lze aktivní délku struny a tím i tónovou výšku měnit klávesami. Jedná se o podobný princip jako u švédské nyckelharpy, s tím rozdílem, že na nyckelharpu se hraje smyčcem a na benju se brnká. Daniyal Ahmed, dnes Bakhshův manažer, umělce “objevil” na videu na internetu, a pak procestoval 1000 km, až ho nakonec zcela náhodou našel u silnice, jak opravuje svoji nepojízdnou motorku.
Následující rozhovor s Bakshem i jeho manažerem se rodil řadu měsíců. Prvním bodem bylo noční setkání po koncertě na loňském Womexu v A Coruea, poté série emailů, a nakonec osobní rozhovor po vystoupení na pražském Respect festivalu.
Na Západě získává Bakhshova hudba zasloužený respekt, ale jakou pozici má v pákistánském kontextu?
Ahmed: Ustad Noor Bakhsh je výjimečný ve dvou rovinách. Tou první je unikátní zvuk, který vyloudí z nástroje, druhou jeho úžasná muzikálnost. Ve zvuku hrají roli struny. Benju má obvykle 6 strun, s diferencovanými rolemi, jak je u indických nástrojů zvykem. 2 jsou melodické a 4 bordunové, ty vytvářejí statický doprovod. Melodické tvoří rozdílně laděnou dvojici jako u mandolíny. On jednu strunu zrušil, aby získal průraznější tón. Akustická varianta nástroje má podobně jako kytara rezonanční skříňku ze dřeva. Kdežto Bakhsh hraje na elektrické benju, to má konstrukci “solid body”, podobně jako Telecaster. Bakhsh používá důmyslný snímač, kytarový s jednou cívkou, namontoval jej na nástavec, který původně sloužil jako držadlo pily na dřevo. Snímač je připojený na zesilovač, na jehož výstupu je reproduktor z Toyoty. On bydlí ve vesnici, kde není elektřina, takže zesilovač napájí akumulátor a ten se nabíjí ze solárních panelů.
Druhým faktorem je tedy jeho talent?
Ahmed: On je úžasný improvizátor s širokým repertoárem. Vytváří nečekané kombinace, což souvisí s jeho minulostí, kdy žil jako kočovník. Cestoval na oslu se stády koz tam, kde prší a pastviny se zelenají, přitom potkával muzikanty z různých krajů a vstřebával jejich hudbu. Ta se hrála na odlišné nástroje a on ji přenesl na klávesy svého benju, což byla další inovace.
V Pákistánu je klíčovým žánrem sufijská hudba, v mnoha islámských zemích zakazovaná. K největším umělcům patří zpěvačka Abida Parveen či už nežijící Nusrat Fateh Ali Kahn. Čerpá z této tradice i Bakhsh?
Ahmed: My v Pákistánu sufi nevnímáme jako oddělený, izolovaný žánr. Patří k naší identitě. Ten termín používají cizinci. Spíš říkáme, že to je duchovní poesie. Vychází to z naší lidové hudby, včetně milostných písní ghazal. To je poetická forma, jako třeba haiku, ale samozřejmě v odlišném formátu.
Titul Ustad se užívá pro mistrovské hudebníky, jakým byl například Ali Akbar Khan, častý spoluhráč Raviho Shankara. Jsou nějaká pravidla určující, kdo má na ten titul právo?
Bakhsh: Ustadem se stanete, když získáte respekt ve vaší komunitě a lidé kolem vás tak začnou oslovovat. Ale jméno Ali Akbar Khan jsem nikdy neslyšel.
Daniyali, Ustad přiznal, že nezná Ali Akbara Khana, největšího indického hudebníka 20. století, což mě zaskočilo, jak to je možné?
Ahmed: To má logiku. On nemá CD přehrávač. Nemá ani mobil. Zná jen hudbu, kterou slyšel naživo, anebo z radia.
Takže nezná ani Raviho Shankara, Beatles, Jimi Hendrixe?
Ahmed: Nezná.
Ale třeba Ashu Bhosley, nejslavnější bollywoodskou zpěvačku?
Ahmed: Tu zná. Té u nás neunikl nikdo. Zná i další bollywoodské hvězdy: Lata Mangeshkar.
Ustade, kolik vám je vlastně let?
Bakhsh: Nepamatuju se. Ale třeba vám pomůže tohle: když mě jako dítě rodiče posílali nakupovat, kilo cukru stálo dvě a půl rupie.
Ahmed: Takže Bakhshovi je o maličko míň než 80.
Kolik stojí cukr teď?
Bakhsh: 350 rupií.
A za kolik kilo cukru byste tehdy koupil benju, váš hudební nástroj?
Bakhsh: Tak za 50 kilo
A kolik jste tehdy dal za ovci?
Bakhsh: 35 rupií.
Takže benju je mnohem dražší než ovce?
Bakhsh: Ano, mělo cenu 4 ovcí.
Měl jste jako muzikant nějaký sen, čeho dosáhnout?
Bakhsh: Naučit se všechny styly, které se dají zahrát na benju.
Teď, když úspěšně koncertujete na Západě, se váš sen splnil?
Bakhsh: Mám z toho velkou radost.
Za peníze, které jste si tak vydělal, jste nechal nainstalovat nádrž na pitnou vodu a postavit kuchyni a koupelnu pro svoji rodinu. Jak budete investovat další honoráře?
Bakhsh: Jeden z mých synů se bude ženit a bude potřebovat peníze. Taky si chci koupit auto.
Když se vaše děti žení, jsou svatby předem domluvené jako v minulosti, anebo se berou z lásky?
Bakhsh: Záleží jak kdy. Třeba já měl nevěstu, kterou mi vybral zpěvák Sabzal Sami, abych s ním mohl zůstat ve městě a nemusel zpátky do vesnice. Pak jsem ho 30 let doprovázel, takže to dávalo smysl. Když manželka zemřela, oženil jsem se podruhé, a to bylo z lásky. Ale aranžované sňatky jsou dodnes běžné.
Kolik máte dětí?
Bakhsh: 3 děti s první manželkou, 9 dětí s druhou, a 8 vnoučat, dva ze synů zahynuli jako děti, utopili se v rozvodněné řece.
Když se před necelým stoletím v Evropě ptali Mahatma Gandhiho, otce indické nezávislosti, jaký dojem na něj udělala západní kultura, odpověděl ironicky a skepticky. Jaký dojem máte vy?
Bakhsh: Mě se líbí, že tady nikdo nikoho nenutí, co má dělat. Každý se rozhoduje sám za sebe. A také tu lidé respektují hudbu. Nechutná mi ale zdejší jídlo.
Co jste vy poslouchal jako kluk, Daniyali?
Ahmed: Lidovou hudbu z Pandžánbu, to je region, který zasahuje do Indie i Pákistánu. Milostné písně ghazal. Můj obzor se razantně rozšířil do dalších částí světa, když jsem začal poslouchat hudbu na internetu.
Kdy jste se poprvé dozvěděl o Ustadovi Noor Bakhshovi?
Ahmed: Když jsem ho viděl na videu na internetu roku 2018. Hluboce se mi to vrylo do paměti.
Jste také hudebník? Hrajete na flétnu?
Ahmed: Zpíval jsem, hrál na kytaru a mnohem později jsem se začal učit na bambusovou flétnu bansuri. Roku 2013 jsem se stal žákem Ustada Salamata Hussaina, ten mě učil nejen na bansuri, ale též indické klasické ragy.
Pákistánská hudba proniká do světa i díky televizním pořadům Coke Studio, jednotlivé epizody jsou dostupné na You Tube, s tak unikátními umělci jako třeba sufijiská zpěvačka Abida Parveen. Nepozvali vás taky?
Ahmed: Ano, ale zdvořile jsme odmítli. Zaprvé, Coke Studio nemá v programu instrumentální hudbu. Nechtěli jsme, aby Bakhshovi přidělili prostor 40 vteřin v nějakém vokálním duetu. Navrhovali jsme jim Bakhshovu původní skladbu, ale oni měli svoje plány, takže jsme se nedohodli. Vlastně to považuji za výhodu. Jednak proto, že jsme se dopracovali do současné pozice, aniž bychom k tomu použili pořad sponzorovaný Coca Colou. V Pákistánu to je nejsilnější hudební platforma, veřejnost je v zajetí stereotypu, že každý dobrý muzikant zkrátka tímhle TV pořadem musí projít. To. že Bakhsh se prosadil bez korporátní podpory, na to jsem nejen pyšný, ale zároveň to dává naději dalším hudebníkům, že se mohou uplatnit jen díky talentu.
Když poslouchám jeho hudbu, slyším tam vlivy západní Afriky, kytarové melodie Ali Farky Toure, je to jen moje iluze?
Ahmed: Určitě tam jsou podobné motivy. Za prvé je to v rytmu, za druhé v melodických ornamentech. Zkrátka, když Ustad začne hrát, posluchač snadno podlehne iluzi, že to je nějaký západoafrický groove. Navíc, oba ty hudební světy staví na repetitivnosti, tedy cyklickém opakování motivu.
Vy jste Ustade poslouchal někdy hudbu odjinud než z Pákistánu?
Bakhsh: Byl to Daniyal, kdo mi pustil třeba nahrávky Ali Farky Toure. Ten zvuk i hudba se i moc líbily.
Bakhsh není jen mistrem nástroje benju, ale skládá poezii. Zapisuje ji na papír? Nebo ji recituje a zapíše ji někdo jiný?
Ahmed: Neumí ani číst ani psát. Podepisuje se otiskem palce, a ke všemu ještě velmi neochotně. Veškerá poezie, kterou zkomponuje, je uložena jen v jeho hlavě, a protože nezpívá, tak ty verše metamorfují do instrumentálních skladeb a jen on zná tu textovou inspiraci, o kterou se ani nepodělí tím, že by ji odrecitoval.
Rytmus slov se zkrátka přenese do hudby? A textový obsah zůstane nesdělen?
Ahmed: On tu melodii komponuje souběžně se slovy. Když pak melodii zahraje, tak reprezentuje i text. Posluchač může ale nemusí ten text vycítit. Je to trochu tajemné. Někdy se ho ptám, někdy mi řekne 2 fráze, ale moc o tom nemluví. Spíš to funguje ve spojení s dalšími hudebníky, když si vyměňují poetické obrazy. Ale pro člověka zvenčí není snadné tomu porozumět.
Pro jaké největší publikum hrál?
Ahmed: Na festivalu Roskilde v Dánsku na Avalon stage, kapacita asi 6000 lidí.
Jak se vám daří propojit vaši roli Bakhshova manažera s akademickým studiem? .
Ahmed: Vystudoval jsem literaturu, dějiny i filozofii v Pákistánu, pak jsem absolvoval magisterské studium antropologie a dějin jižní Asie v Heidelbergu a teď pracuji na doktorátu z etnomuzikologie na univerzitě v Hildesheimu. A v Pákistánu učím. Takže, akademické aktivity doplňuje praktická stránka, a to je prezentace umělce.
Jak to stíháte?
Ahmed: Nejprve jsem s Bakhshem cestoval jen o víkendech, o semestrálních pauzách, kdykoli to šlo. A když najednou poptávka eskalovala, změnil jsem smlouvu s univerzitou a začal jsem učit pouze dvakrát týdně.
Na počátku té cesty byla vaše vize hledat regionální mistry tradiční hudby a startovním bodem bylo když jste objevil Bakhshe.
Ahmed: Slovo “objevil” se mi nelíbí. Má koloniální souvislosti. Nikdy jsem “neobjevil” Bakhshe ani žádné jiné hudebníky. Byli dobře známí uvnitř svých komunit. Měl jsem prostě štěstí, že jsem je našel a jejich hudbu představil širšímu publiku.
Díky vám se hudba Pákistánu dostává do světa, máte nějaké granty?
Ahmed: Ne, zatím pracujeme zcela nezávisle.
Které žánry z indického subkontinentu jsou z vašeho pohledu na Západě nejžádanější?
Ahmed: Instrumentální hudba je pro západní publikum snadnější a jednodušší na poslech ve srovnání s vokální hudbou. Výjimkou jsou ale zpěvy qawwali, takže nelze generalizovat.
Ustade, jak jste studoval hudbu? Privátně, nebo jste samouk?
Bakhsh: Můj učitel, tedy guru, byl Ustad Khuda Bakhsh. Jedná se o shodu jmen, nebyl příbuzný. Učil jsem se u něj od dětství, pak jsem samozřejmě řadu věcí pochytil z radia či od dalších muzikantů.
Balučistán je hraniční region. Jak těžké je pro vás překročit hranice a vyjet hrát do Íránu? Nebo do Indie?
Bakhsh: V Iránu jsem byl, překročit hranici bylo mnohem snadnější než do Indie, kam je za současného režimu nemožné vycestovat.
Co vlastně hrál Ustad Noor Baksh předtím, než jste se poprvé setkali?
Ahmed: Doprovázel zpěváky. Později měl sólově koncerty. Hrál na svatbách a jakýchkoli dalších příležitostech, kde byla žádána hudba.
Jak moc jste upravovali formát jeho koncertu pro západní obecenstvo?
Ahmed: Obsah vůbec ne, hraje jak to má rád a jak by hrál doma. Jediný rozdíl je, že je zvyklý hrát celou noc. Evropský koncert je pro něj tedy něco jako rozcvička, a já mu musím připomínat aby zahrál to či ono, než nám vyprší vyhrazený čas.
Na Balkáně je nejlukrativnější hrát na svatbě. Je to podobné v Balučistánu?
Ahmed: Ano, dá se to tak říct, i když termín lukrativní znamená v rozdílných podmínkách velmi odlišné věci.
Jaká hudba se tam vlastně hraje na svatbách?
Ahmed: Hlavně místní styly, které jsou velmi rozmanité. Oslavy se někdy protáhnou na 5 dní a výběr hudebníků často pokrývá více žánrů, zvláště když si to ta rodina může dovolit a když miluje hudbu.
Vy jste pákistánský antropolog a pracujete na svém doktorátu na německé univerzitě. Řešíte nějak ten koloniální stereotyp, kdy je Evropa, její kultura i věda centrální platformou a vše ostatní jsou “etnické kultury”?
Ahmed: To je známá věc. Vědci ze Západu zkoumali odlišné kultury jako říše zvířat. Evropský pohled získal převahu i proto, že ho posílily instituce, media. Řeším to na Instagramu, dávám tam autentické záznamy toho, co se odehrává, když cestuji po Evropě či Pákistánu. Je to takové cinéma vérité: nenabízím žádné hodnocení, jen poskytuji platformu, kde si to vyhodnotí divák. Ale máte pravdu, že tahle zátěž z minulosti přetrvává v rovině exoticismu. A proti němu stojí ten esoterický kultovní obdiv. Oh wow, indická kultura je tak sexy…
Jak britské vojenské kapely infikovaly hudbu Indie a Pakistánu
Klarinetista Jaffar Hussain Randhawa vystoupil v Praze 5. listopadu v klubu Punctum
Dalším objevem pakistánského producenta Daniyala Ahmeda (viz předchozí rozhovor) je Jaffar Hussain Randhawa. Protože jeho nástroj, klarinet, nepatří v jižní Asii k těm nejrozšířenějším, poptávka po jeho hudbě v mezinárodním měřítku stoupá. Vrchol jeho evropského turné následuje ihned po pražském vystoupení, na prestižním nizozemském festivalu Le Guess Who?. Jaffar Hussain tam zahraje v rámci programu, který jako kurátorka připravila kultovní americko-pakistánská zpěvačka Arooj Aftab. Daniyal Ahmed vysvětluje, jak k tomu došlo.
Jedná se vůbec o první evropské turné Jaffara Hussaina?
Ano. Celkem 7 koncertů, takže Praha se tím dostává na náš privátní VIP seznam. Organizátoři Le Guess Who? měli zájem už delší dobu, a když si ho letos vybrala Arooj Aftab spolu s dalšími 14 umělci pro svoji programovou sérii, bylo rozhodnuto.
Renomé Jaffara Hussaina posiluje i fakt, že hraje na klarinet, pro Indii zcela atypický nástroj. Ten se zřejmě do Indie dostal prostřednictvím britských vojenských kapel, podle nichž pak vznikly zvukově mnohem divočejší indické dechovky?
Ano, klarinet pronikl do Indie v koloniální éře. Jaffar určitě není první, kdo hraje na klarinet indickou klasiku, tedy ragy. Takových umělců ale ubývá jak v Indii, tak v Pákistánu, a Jaffar patří tedy k posledním mistrům discipliny. Vedle toho vede i velmi respektovanou dechovku Punjab Brass Band.
Zatímco klarinet přišel do Indie z ciziny, k místní hudební tradici patří shenai, spřízněný s evropským hobojem. Měl shenai nějaký vliv na Jaffarovu hru?
To je zajímavá otázka. Vliv tam určitě bude, třeba v barvě tónu které chce hráč dosáhnout. Ano, zvuk shenai je v uších indických hudebníků tak hluboce zakódován, že se do hry na klarinet promítne, vědomě či nevědomě.
Vy jste jeho album nahrál a produkoval, ovlivňoval jste nějak i repertoár?
Já hudebníkům neříkám, co mají hrát. Naopak je vedu k tomu, aby hráli co jim je nejbližší. To podle mých zkušeností dává nejlepší výsledky. Sám jako hudebník vím, že nejlíp se člověku hraje když je to od srdce, a ne když se snažíme někomu vyhovět. Vím ze zkušenosti v Pakistánu že hudebníci se někdy příliš snaží přizpůsobit záměru producenta, takže jsem spíš opatrný. Náplň alba, což jsou ragy, thumri a kafi, ty si všechny vybral sám Jaffar.
Zatímco termín indická raga slýcháme v Evropě často, ty další dvě formy jsou u nás neznámé. Můžete je nějak přiblížit?
Kafi a thumri patří mezi poloklasické formy. Na rozdíl od ragy, kde se hudebník striktně drží pravidel, poskytuje thumri a kafi větší prostor pro improvizaci. Ano, i v tomto případě je základem tónová řada určité ragy, ale není závazná. Forma kafi spadá do zhudebněné poezie, v pandžábském a sindhi jazyce, takže je vymezená regionálně, podobně jako thumri. Ale zatímco kafi je spíš duchovního charakteru, thumri bývá o lásce. Jenže spirituální témata často užívají romantické metafory, takže striktní hranice tam nejsou. A navíc, v té naší části světa je smyslnost a spiritualita často velmi zajímavě propojena, jedna stránka slouží jako metafora k té druhé.
Jaffar Hussain je Pákistánec, ale jeho hudba je hindustanská. Je nějaký rozdíl mezi indickým a pákistánským přístupem k hindustanské hudbě?
To je docela komplikovaná otázka ohledně vztahu Pakistánců k indickým ragám. Já užívám označení hindustánský, protože je starší než moderní státy Pakistán a Indie. Roku 1947 došlo k politickému rozdělení, ale ragy se hrají na obou stranách hranice, a též v dalších zemích Jižní Asie po staletí. Teoreticky tedy není rozdílu ani v hudbě ani ve způsobu jak se hraje. Ale též je nutno vzít v potaz, že za těch 75 let od rozdělení se hudba v obou státech vyvíjela samostatnou cestou. Rozdíly ale nejsou na první pohled viditelné.
Psáno pro UNI, 2024/11