Kronikář psychedelické éry
10. 12. 2024 | Rubriky: 2024,Články,Harmonie
Dennis McNally ve svých knihách sleduje historii americké subkultury.
Kalifornská hudební scéna 60. let, éra hippies, festivalů, halucinogenů i protestů proti vietnamské válce, byla sice mnohokrát analyzovaná, ale opar tajemství si zachovává. Stále platí oblíbené rčení, že kdo to období skutečně prožil, nedokáže o něm vyprávět, natolik byla realita zahalená kouřem rekreačních narkotik. Dennis McNally toto klišé popírá. Jako tiskový mluvčí pracoval pro Grateful Dead, kapelu která se stala exemplárním případem kalifornské hudební svobody. Její prioritou byla instrumentální improvizace na koncertech, nikoli komponování vlastních skladeb, což byla naopak nutný předpoklad pro rozhlasové vysílání i pro získání gramofonové smlouvy. Dennis McNally svůj život s Grateful Dead popsal ve dvou knihách: v biografii skupiny A Long Strange Trip: The Inside History of the Grateful Dead a ve sbírce rozhovorů Jerry on Jerry: The Unpublished Jerry Garcia Interviews. Ano, autorovi se podařilo do detailů zachytit koncerty i rázovitý životní styl okem střízlivého, ale zúčastněného pozorovatele. Jeho záběr navíc přesahuje hranice v žánrech či disciplinách. V biografii Desolate Angel: Jack Kerouac, The Beat Generation & America srovnává beatnického spisovatele Jacka Kerouaca s abstraktním expresionistou Jacksonem Pollockem a jazzovým saxofonistou Charlie Parkerem: “Každý z nich ignoroval kritické autority svého oboru a před publikem stál emocionálně obnažený a chrlil slova, tóny nebo kapky barev, které byly jako ohnivý déšť vulkánu.”
Grateful Dead patřili v kalifornské hudební subkultuře k nejrespektovanějším kapelám, ale jen málokdy dokázali přenést své renomé do nahrávky. V čem byl háček?
Oni fungovali především jako live kapela, jejich doménou byla interakce mezi hráči. Kytarista a kapelník Jerry Garcia hodně poslouchal Coltrana, to pro něj byla škola improvizace, kterou přenesl z jazzové sféry do vlastního hudebního světa. Konkrétně ho ovlivnilo album Kind Of Blue.
Ale Grateful Dead žánrově spadali do rocku, je tam vůbec prostor pro jazzovou improvizaci?
Nabídnu srovnání. Před pár dny jsem byl na koncertě, hrál Derek Trucks, kytarista a písničkář a též improvizátor. Aniž bych ho chtěl kritizoval, Garcia v sobě měl poskládanou daleko širší mozaiku stylů. Sledovat ho bylo velké dobrodružství. V jedné chvíli otevřel sólový part a za moment zjistil, že tudy cesta nevede. Začne odjinud, ale ta muzika pořád proudí, neztratí tah. Je to jako když šplháte na horu, a zjistíte že tahle cesta nemíří na vrchol. Vrátíte se dolů zkoušíte to jinudy. Hudební struktura, kterou Garcia vytvářel, mi připomínala architekturu.
Jaký byl v osobním kontaktu?
Byl to člověk úžasně talentovaný, citlivý vůči ostatním, a geniální muzikant. Akorát že měl takový slepý bod, ignoroval péči o své vlastní zdraví.
Co vlastně poslouchal před Coltranem?
Bluegrass. Původně hrál na banjo. Bluegrass má zajímavou historii v tom, že to nebyla lidová, ale profesionální hudba, žánr, který vytvořila přesně určená skupina muzikantů, bratři Charlie a Bill Monroe. Já bluegrass přirovnávám k be-bopu. Během 2. světové války se z country stala hudba profesionálních hráčů a podobně to bylo s jazzem. Progresivnější hráči hledali dobrodružnější cesty, chtěli vytvářet něco nového, a to byl be-bop, podobně vznikl bluegrass.
Do jaké míry se do hudby Grateful Dead promítla tehdy velmi populární psychedelika?
Jinak než si myslíte. Koncem roku 1965, když byli pohromadě tak půl roku, jako garážová kapela, tak si dali tříměsíční pauzu, a spolčili se s Kenem Keasym. To byl nejen autor řady kultovních knih…
Jednu z nich zfilmoval Miloš Forman, český název je Přelet nad kukaččím hnízdem…
…Keasy byl vedle toho i undergroundový aktivista, přihlásil se jako dobrovolník do studie která zkoumala vliv LSD a financovala ji CIA, což byla přímá inspirace pro tu zmíněnou knihu. Vedl komunitu zvanou Merry Pranksters, cestovali po USA v pomalovaném školním autobuse, a s nimi pořádal akce zvané acid test. Byl to jakýsi spontánní interaktivní happening, všichni v místnosti byli na LSD a všichni měli roli účinkujících. Grateful Dead vytvářeli soundtrack toho společného zážitku, což totálně změnilo jejich vztah k posluchačům. Byl to zásadní posun oproti standardní vazbě účinkující-divák, v níž se pohybuje hudebník, ať je to Jascha Heifetz anebo nějaký venkovský bluesman. S Grateful Dead to je spíš partnerství.
Neobjevovaly se tehdy podobné metody v divadle?
Ano, jsou tam paralely. Living Theatre udělali v 60. letech představení Paradise Now, založené na improvizaci, a dodnes patří k jejich nejznámějším kusům.
Grateful Dead začínali pod jménem Warlocks, jak se vlastně dopracovali ke svému jménu?
Zjistili, že jméno Warlocks má další kapela, konkrétně z Texasu, z níž se později stali ZZ Top, a tak hledali nové jméno. Jerry vzal do ruky nějaký tlustý slovník a naslepo projížděl stránky. Jeho palec se zastavil u hesla Grateful Dead. To označení vychází z folklorního příběhu. Člověk jde po cestě a najde mrtvolu, která nebyla důstojně pohřbená. Vypraví pohřeb, a po čase je to on kdo potřebuje pomoct. Duše toho vděčného mrtvého se mu odvděčí. Lidé se mě díky tomu jménu často ptali: Grateful Dead, to bude nějaký heavy metal?
Folklorní příběh se pak otiskl do loga skupiny.
To se stalo v létě 1967. Dva výtvarníci v San Franciscu zašli do veřejné knihovny, a našli sbírku Čtyřverší od sufijského středověkého básníka Omara Chajjáma v anglickém vydání z přelomu 19. a 20. století, s ilustracemi od Edmunda Sullivana. Zaujal je kostlivec zahalený do růží. Oni ten nápad ukradli, možná si to dokonce z té knížky vystřihli, a použili na plakátu pro Grateful Dead. Pak se vyrojily tisíce kopií. Ti výtvarníci se jmenovali Stanley Miller, známý spíš jako Mouse, a Alton Kelley.
To byla ta dodnes slavná dvojice, díky art nouveau plakátům pro sanfranciský sál Fillmore West, které nám Čechům tolik připomínají Alfonse Muchu.
Ano, plakáty tehdy byla mocná zbraň, specielně v Haight Ashbury, domovské čtvrti sanfranciských hippies. Stačilo vyvěsit 5 plakátů a měl jste plno. Když jsem se pak po letech dostal do Prahy, tak Mucha byl jedním z mých turistických cílů.
Takže, oni vykradli nejprve Edmunda Sullivana, a potom Muchu?
Skutečně nešlo o nějakou “synchronicitu”, Muchu znali a vědomě si od něj půjčovali.
Říká se, že pokud si 60. léta pamatujete, tak jste je doopravdy neprožíval. Grateful Dead byli obzvláště proslulí náklonností k ostrým halucinogenům i rekreačním drogám. Nedocházelo tak k výpadkům, kdy s nimi nebylo možné nic seriozního domluvit?
Je pravda, že některé věci v intoxikovaném stavu nezvládnete. Tedy, pokud se je v tom stavu nenaučíte. Což funguje, mohu to potvrdit.
Kdo vlastně byli “deadheads”? Fanoušci kapely? Sociální bublina?
Grateful Dead měli fan club, což bylo tehdy mezi rockovými kapelami běžné. V hippie slangu 60. let znamenalo slovo “head” být oddaný určité myšlence. Navíc, “headshop” se jmenovaly obchody pro kuřáky konopí. Když se z éry hippies posuneme do roku 1980, priority jsou totálně odlišné. Ronald Reagan, kdysi nepřítel hippies, je prezidentem, touha po penězích jako společenská motivace je ok. “Deadhead” už není jen fanoušek kapely, ale obecně člověk spojený s ideály 60. let. Ta subkultura žije dál, Jerry Garcia sice umřel před 30 lety, ale dnes máme ve Spojených státech 800 cover bandů s repertoárem Grateful Dead.
Vaše pozice s Grateful Dead byla tiskový tajemník, anglicky “publicist”?
Navíc také historik, kronikář.
Tím nejvíce známým “publicistou” éry byl Derek Taylor, který pracoval pro Beatles, což asi byly dost odlišné podmínky, ve srovnání s Grateful Dead.
Pro Beatles pracoval 3 roky, to byla nejexponovanější etapa v jejich dráze. Měl silné osobní kouzlo, a když se s manažerem Brianem Epsteinem pohádali, odjel do Kalifornie, pracoval jako “publicist” pro Monterey Pop festival.
To bylo 2 roky před Woodstockem. Jimi Hendrix v Monterey odehrál historický koncert, kdy svoji kytaru polil benzínem a podpálil. Což vzbudilo velké kontroverze i proto, že tehdejší hudba i životní styl mladé generace byly zcela mimo chápání mainstreamových médií. Vakuum v nabídce zaplňovaly nové časopisy, k těm nejvlivnějším patřil Rolling Stone. Tiráž dodnes uvádí jméno už nežijícího kritika Ralph J Gleasona. Čím byl tak výjimečný?
On vyrůstal s jazzem a byl jedním z mála, kdo jazzové recenze protlačil do deníku, konkrétně San Francisco Chronicle, což byly noviny s výjimečně širokým pokrytím kultury. Rolling Stone, tehdy čtrnáctidenník, založil spolu s Jannem Wennerem. Byl to třeba právě on, kdo napsal text pro přelomové album Bitches Brew od Milese Davise.
Neměl v Rolling Stone privilegovanou pozici právě Jerry Garcia? Objevoval se tam častěji než jiní.
Nejde o nějakou zákulisní preferenci. On měl vedle muzikantských kvalit i charisma. Jako student jsem navštívil konferenci v Montrealu. Jedním ze speakerů byl Marshall McLuhan, respektovaný kanadský teoretik médií. Říkal: pokud chcete být zajímavý, pak musíte sám mít zájem. To je přesně příběh Jerryho. Poskytoval rozhovory, což je v rock and rollu páka jak prodat desky, lístky na koncerty. Jerry se takhle nechoval. Jeho rozhovory, to byla konverzace, kde byl i jeho zájem o tu druhou osobu.
Předchůdcem sanfranciských hippies byla v americké kultuře “beat generation”. Vy jste napsal životopis velké postavy tohoto hnutí, spisovatele Jacka Kerouaca. Jak jste se potkali?
K tomu bohužel nedošlo, on umřel 1969, já maturoval 1971. Kerouac v sobě propojoval úžasnou noblesu, ale zároveň sebedestruktivní sklony. Což tehdy nebylo zdaleka tak běžné jako dnes. Jeho prvotina, Maloměsto, velkoměsto, byl docela konvenční román. Další dvě knihy, Na Cestě, a pak Vize Codyho působily v konzervativním klimatu 50. let jako divoká avantgarda, a Kerouacovi bylo jasné, že mu ty knížky nikdo nevydá. Když ale Na Cestě přece jen vyšlo, recenze byly proti všemu očekávání nadšené a on byl najednou slavný.
Jedna z vašich knih má názvu Highway 61. (On Highway 61: Music, Race and the Evolution of Cultural Freedom) Tyhle staré americké silnice se často objevují v bluesových textech, jaký kontext sledujete ve vaší knize?
Highway 61 vede od kanadské hranice přes Minnesotu, kde se narodil Dylan, a sleduje řeku Mississippi přes Memphis až do New Orleansu. Ano, Bob Dylan tak pojmenoval své album i píseň. Ale písně o Highway 61 vznikaly už ve 20. letech. Bob Dylan se stal Dylanem proto, že v noci jste mohli poslouchat americké radio na středních vlnách tisíce kilometrů daleko. On si oblíbil jednu stanici z opačného konce Highway 61, z Louisiany. Bělošský DJ tam hrál černošskou hudbu, Muddy Waterse, bluesmany z Chicaga, což tomuhle židovskému klukovi ze severu otevřelo oči. On si ty písničky přehrával na piano, a zbytek je, jak se říká historie.
Jak jste byl vy ovlivněn vašim rodinným zázemím? Váš otec byl voják z povolání v tehdejším Západním Německu, což v éře hippies nebyla zrovna atraktivní pozice.
Byl u kontrarozvědky, počátkem 50. let odhaloval české špiony na německé hranici, kteří se snažili infiltrovat české exilové skupiny v Německu,
Mít cokoli společného s armádou, to ale bylo pro vaši generaci tabu?
Pokud by mě tehdy chtěli odvést do vietnamské války, radši bych šel do vězení, s čímž jsem se před rodiči nijak netajil. Ale i oni procházeli vývojem a roku 1973 se můj otec připojil k mírovému hnutí, takže náš generační spor jsem vyhrál.
Na čem pracujete teď?
Ta knížka se jmenuje The Last Great Dream, mapuji v ní kořeny subkultury v Kalifornii i Londýně, od 40. let minulého století až k festivalu Monterey Pop 1967, kde se všechny ty pramínky protnuly.
Psáno pro časopis Harmonie, 2024/9
