Premio Andrea Parodi 2024
Sardinie je proslulá nejen plážemi, ale též unikátní hudbou. Ano, nejznámějším žánrem je polyfonie, ale vedle ní tu najdeme i široké spektrum písní, propojených s místním životem i kulturními zvyky. Zpěvák Andrea Parodi (1955-2006) jako první zpopularizoval autentickou hudbu ostrova v celonárodním měřítku, a se skupinou Tazenda úspěšně propašoval sardinský dialekt do italské hitparády. Když na vrcholu své dráhy ve věku 51 let zemřel na rakovinu, pro italskou hudební scénu to byla těžká ztráta.
22. 2. 2025 | číst vše...
Pákistánský hudebník Ustad Noor Bakhsh neumí číst ani psát, ale koncertoval na tak prestižních zahraničních festivalech jako Le Guess Who, Roskilde i na pražském Respectu. Prvních pět dekád své dráhy si odpracoval jako doprovodný hráč zpěváků v Balučistánu, svém domovském regionu. Na mezinárodní podia pronikl až nedávno, zásluhu na tom má pákistánský antropolog a zároveň jeho manažer, Daniyal Ahmed. Ten do Prahy přijel znovu, s dalším objevem. 5. listopadu v klubu Punctum v Praze představil klarinetistu Jaffara Hussaina Randhawu. Více o něm v druhé části rozhovoru.
Slovensko má na hudební mapě Evropy unikátní pozici. “Kořeny” jsou tu mnohem živější než v Čechách,i Rakousku či Německu. Slovensko a též Morava představují tu nejzápadnější výspu východoevropského hudebního rodokmenu, který sahá až do Turecka. Západní publikum z této oblasti objevilo nejprve hudbu Balkánu a Maďarska, později Polska a Ukrajiny. Slovenské styly představují v tomto kontextu sice nevelkou, ale atraktivní časovanou bombu, a právě bratislavskému festivalu se podařilo ji odjistit. Akce propojuje 3 platformy: showcasovou přehlídku, městský letní festival a hudební konferenci s dobře vybranými mezinárodními hosty.
Jako první popsal balkánskou hudbu z české perspektivy malíř a folklorista Ludvík Kuba. Druhý svazek jeho knihy Cesty za slovanskou písní (1933) mapuje prakticky celou bývalou Jugoslávii. Po necelém století jeho sbírka znovu ožívá: stala se podkladem pro koncertní pásmo bosenské zpěvačky a pianistky Aidy Mujačić, která žije 15 let v Praze. Čeští posluchači ji znají i z jiných projektů, z mezinárodní skupiny Korjen, i ze série dalších koncertních performancí.
Z libanonské perspektivy se hranice žánrů jeví trochu jinak než ze západní. K tomu ještě připočtěme fakt, že v politicky nestabilní zemi hraje hudba roli společenského protestu, a že v Bejrůtu, podobně jako v Káhiře, prosperuje bouřlivá elektronická scéna, kterou Západ teprve objevuje. Jednou ze špiček tohoto utajeného ledovce je skupina Sanam se zpěvačkou Sandy Chamoun. Ano, zvuk skupiny nese výrazné stopy elektroniky..
Přístav Marseille po staletí propojuje Evropu se Severní Afrikou. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu Babel Music XP, který probíhá v areálu bývalých marseillských doků. Ten se zařadil k nejsledovanějším jarním akcím, umělce si sem chodí vybírat i programoví ředitelé našich festivalů včetně pražského Respectu. Podobně jako v předešlých ročnících byl program oslavou hudební rozmanitosti, s akcentem na francouzské regionální styly. 
Zpěvák, skladatel a kytarista Jono Heyes se narodil na Jižním ostrově Nového Zélandu, pro který s oblibou používá maorské jméno Aotearoa. Jeho první spojkou do Česka se stala během svého novozélandského výletu slezská zpěvačka Beata Bocek, která hostovala na jeho albu 9 Pilgrims (2017). Heyes žil příležitostně v Česku v cirkusové maringotce, a na podzim 2021 zorganizoval nahrávací týden v bývalém mlýně v jižních Čechách, kam přizval stylově pestrou sebranku muzikantů: Petr Tichý na basu, Anna Štěpánová na housle, Pavel Nowak na perkuse, Trevor Coleman z Nového Zélandu na trubku… 
Naoko akademický název je zavádějící, pokud ovšem nepřijmeme Dylanovu hru. Skutečným obsahem knihy nejsou “vědecké” analýzy písní, ale proud Dylanových myšlenek, nastartovaných oněmi písněmi. Formálně se jedná o prózu, ovšem s tak intenzivní hustotou metafor, že výsledek věrně připomíná Dylanovy písničky z 60. let, z éry před motocyklovou nehodou, která ho přivedla k návratu k jednoduchosti. Ne že by Dylan už tehdy vedle písní nezkoušel i volně psanou prózu. Chaotičtěji to udělal v knížce Tarantula (1971), přehledněji na obalech svých desek, Highway 61 Revisited, či Bringing It All Back Home (obě 1965).
Na rozdíl od často překládaných rockových biografií se tentokrát nejedná o rutinní sled epizod a faktografie. Kniha je vystavěna z mistrně zachycených dialogů, které vytvářejí čtivý a napínavý příběh. Ve smyslu známého rčení, že 60. léta jste mohli buď prožít anebo si je pamatovat, jde o vzácnou výjimku. Přispělo k ní několik faktorů.
