Andrew Cronshaw: vizionář s fujarou a citerou
Andrew Cronshaw je muž s mnoha želízky v ohni. Čtenáři anglického hudebního měsíčníku fRroots ho znají jako autora zasvěcených recenzí hudby z naopak velmi obskurních míst. Jeho encyklopedické znalosti dokumentuje souhrn celkem 1700 CD a LP recenzí, otištěných v průběhu uplynulých dekád. Cronshaw jej zpřístupnil na svém webu cloudvalley.com, a uvádí krédem, které by čtenáři UNi jistě podepsali: “Napadá mě že ve světě je na CD k mání hodně krásné, originální, zajímavé hudby, která stojí mimo mainstreamovou komerci, a tudíž zůstává nevyslyšena. Lidé jimž by se určitě líbila o ní nemají tušení, pravděpodobně včetně vás.”
Hudební revolty získávají na různých místech planety dramaticky odlišné formy – někdy v závislosti na zeměpisném, ale častěji na politickém klimatu. Relativně známým příkladem je africký hip-hop, který na rozdíl od své americké paralely plní podstatně odlišnou funkci, často státotvornou a konstruktivní. O africkém punkrocku jsme naopak donedávna nevěděli vůbec nic. Film Punk in Africa, který se letos promítal na festivalu Jeden dvět, odkrývá překvapivé paralely mezi hudební revoltou v Sowetu či Johannesburgu a disidenty v Praze a Varšavě. 
Propojování blues s východní hudbou není nějakým sezónním trendem – s modálními tónovými řadami experimentoval jeden z nejlepších bílých bluesových kytaritů, Mike Bloomfield s Butterfied Blues Bandem na vrcholném albu East West, pozdějším příkladem je skladba Kashmir s Led Zeppelin. Kanadský kytarista Edward Powell si hudbu Východu zvolil jako životní cestu a to hned ve dvou profesích, jako hudebník a též jako nástrojář. Jeho konstrukčně unikátní dvoukrké loutny ragmakamtar svým impozantním tvarem navíc připomínají zlatou éru Mahavishnu Orchestra s Johnem McLaughlinem a jeho dvoukrkou kytarou.
Kousek nad katalánskou metropolí Barcelonou, poblíž slavného kláštera Montserrat leží městečko Manresa, které každoročně ožije na tři dny hudbou. Vše se rázem změní, sjíždějí se sem hudebníci z celého Středozemí. Země na jeho březích jsou už od dob antiky propojené jak mořskými cestami, tak i kuchyní a kulturou. PetrDoruzka-100_8781_.JPG "Daniel Kahn a Jonathan Walton (c)PetrDoruzka")
Klezmer, ještě před dvaceti lety zapomenutá 
Od 60. let, kdy se v Rio de Janeiru zrodila bossa nova, je Brazílie pověstná éterickými, ale přitom silně expresivními a výsostně muzikálními ženskými hlasy. K posledním objevům na tomto poli patří 31letá CéU, vlastním jménem Maria do Céu Whitaker Po‡as. Narodila se v Sao Paulu, největším městě Brazílie, a tvrdí, že ji inspiruje především 
Sahara není jen rozlehlou a neobydlenou pustinou. Obrovitou poušť křižují historické trasy karavan, jimiž po staletí proudili kočovníci se svými stády velbloudů. V posledních dekádách ale Sahara a především její obyvatelé prošli drastickými změnami. Poušť, kdysi volně prostupná, se po vzniku nezávislých afrických států změnila na území rozdělené státními hranicemi. Tuaregové – kteří měli jako vůdci karavan Saharu pod kontrolou – přišli o možnost svobodného pohybu. Mnozí se ozbrojili a povstali proti vládám, které omezily jejich práva, jiní se naopak chopili elektrických kytar. 
Dalším velkým tématem festivalu Sommelo byli Sámové, obyvatelé evropského Severu, známější pod politicky nekorektním označením Laponci. Žijí na severním okraji Norska, Švédska, Finska a Ruska, jejich vokální tradici, zvanou joik, nejvíce zviditelnila norská zpěvačka Mari Boine, která ji rozvinula do vysoce osobní podoby propojené s textovými příběhy i moderními nástroji. Původní joik stojí naopak na čiré abstrakci, hlasové improvizace beze slov jsou ztvárněním přírodních sil, zvířat či konkrétních osob. Zpěvačka Ulla Pirttijärvi je ve Finsku hudební stálicí, a když v 90 letech začínala v dívčím triu Angelin Tytöt, pronikla dokonce do hitparády. PetrDoruzka_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Součástí festivalu Sommelo, který se konal v červenci ve finské i ruské části Karélie, byly také instrumentální dílny. Zřejmé to bylo hned od uvítacího večera u jezera s vodou, která měla díky téměř 24 hodinám slunce denně takřka subtropickou teplotu. Na jeho břehu vyrostl řetězec finských saun, mezi nimiž byla i tradiční kouřová sauna, která funguje podobně jako udírna. Jedná se o historický relikt z doby, kdy sauny ještě nebyly vybavené komínem. Ve vyhřívací fázi naplní kouř hořícího dřeva celý interiér, těsně před otevřením se sauna vyvětrá, oheň uhasí a horko udržují už jen rozpálené balvany. Tentokrát ale sauna hostila i několik modelů citery kantelePetrDoruzka-Img_5377_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Chcete vědět, co chystají na příští léto české i světové festivaly? Jejich programy se pečou v kuchyni zvané Womex, což je zkratka pro World Music Expo, největší světový veletrh v daném žánru. Jeho první ročník se konal roku 1994 v Berlíně se zhruba dvěma stovkami delegátů, jejichž počet mezitím narostl na více než desetinásobek. Pro hudební znalce má tato akce podobné dimenze jako festival v Cannes pro filmaře. Díky expanzi se veletrh pravidelně stěhuje, jeho letošní koncerty probíhaly v ultramoderní a akusticky dokonalé koncertní budově dánského rozhlasu v Kodani.PetrDoruzka_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Kremž, malebné město ležící na Dunaji 70 km jižně od Znojma, je pověstné svými vinohrady i hudebními festivaly. Největším magnetem letošního léta byl vibrafonista a kapelník Mulatu Astatke z Etiopie, který jako první spojil etiopskou hudbu s jazzem. O interview s osmašedesátiletou legendou africké hudby usilovalo hned 5 novinářů z Prahy. Koncert byl životním zážitkem i proto, že Astatke v plné míře předvedl také své kompoziční a aranžérské umění.
Nápad mapovat kulturní odboj proti totalitě dvacet let po jejím svržení možná leckoho překvapí, ale má svoji logiku: střídání generací zvyšuje poptávku po věcných informacích z doby, kterou od současnosti odděluje jakési pokřivené zrcadlo, blokující přenos zkušenosti z jedné strany na druhou. A navíc, kniha Svobodně! vyšla k letošnímu jubileu rozhlasové sítě, k níž vedle Svobodné Evropy (RFE) patřilo i Radio Liberty, vysílající do tehdejšího Sovětského svazu.
Skandinávská 
Hudbu berberských obyvatel Severní Afriky pro západní posluchače poprvé objevil Brian Jones, kytarista Rolling Stones, když vydal album pištců z vesnice Jajouka. O půl století ji znovuobjevuje, v trochu odlišné formě Justin Adams, stálý člen skupiny Roberta Planta. Adams si vytvořil bezkonkurenční pozici i jako producent, především díky dlouholeté spolupráci s předními exponenty “pouštního blues”, skupinou Tinariwen ze Sahary. V příštích dnech u nás bude koncertovat se skupinou JuJu (středa 16. listopadu, Praha-Akropolis, čtvrtek 17. listopadu, Trutnov, pátek 18. listopadu, Šumperk-Blues Alive).
