Interview s Miroslavem Vitoušem z roku 1994. Psáno pro Lidové noviny, před koncertem v neděli 27. března v pražském Edenu v rámci Agharta Jazz Festivalu. Vitouš vystoupil v triu, v němž dále hráli Jan Garbarek (Norsko, saxofon) a Airto Moreira (Brazilie, perkuse).
19. 7. 2022 | číst vše...
Protože právě přichází na trh posmrtné koncertní album Deža Ursinyho (1947-1995) Tisíc izieb, nabízíme rozhovor původně otištěný roku 1994 v české mutaci časopisu Playboy.
4. 8. 2014 | číst vše...
Zatímco převažující část východní Evropy v poslední dekádě směřovala od totality k demokracii, v dřívější Jugoslávii tomu bylo naopak. V sedmdesátých letech, kdy Čechy vyháněla do exilu normalizace, patřila Jugoslávie k nejliberálnějším zemím východního bloku. V kinech tu dávali Jamese Bonda stejně jako Costa-Gavrasovo Doznání, za přijatelné ceny jste tu koupili anglický překlad Solženicynova Gulagu i západní elpíčka – a k vycestování jste si museli opatřit podobný devizový příslib, jako k návštěvě kapitalistické ciziny.
25. 8. 2009 | číst vše...
Ve čtvrtek 16. července vytoupí v pražském Kongresovém centru americký skladatel a pianista Philip Glass s programem svých komorních skladeb, doprovázet ho bude violoncellistka Wendy Sutter (ex-The Bang on a Can All-Stars), a hráč na perkuse Mick Rossi.
6. 7. 2009 | číst vše...
“Svět je úzká lávka a nejdůležitější ze všeho je nebát se,” napsal v 18. století polský rabín Nahman. Podobnou lávku mezi Východem a Západem představuje hudba z dnešního Izraele. Houslista a loutnista Yair Dalal patří k muzikantům, kteří do ní vnášejí vlivy z Východu, jeho rodiče totiž pocházejí z Iráku. Dalal hraje právě tak s klasickými hráči z Evropy jako s lidovými arabskými muzikanty. V neděli 19. dubna vystoupí v pražském Divadle u hasičů, následující rozhovor vznikl před několika lety na veletrhu Womex.
12. 4. 2009 | číst vše...
Všichni víme, jak malíř maluje, spisovatel píše a skladatel skládá. Jenže, hudba se v mnoha případech rodí i jiným způsobem. Na člověka často působí nejsilněji taková muzika, která nevznikla ani na notovém papíře, ani v nahrávacím studiu, ale proniká mezi nás od nepaměti tajnými chodbičkami. Kdo jsou vlastně ti lidoví hudebníci, skladatelé bez diplomu, ale s neomylnou intuicí?
“Já pracuju jako sochař,” tvrdí o té své hudbě DAGMAR ANDRTOVÁ-VOŇKOVÁ, která mezi našimi folkaři a písničkáři má už přes dvacet let pozici vyhraněné individualistky. “Jsem spíš výtvarník a hudba je pro mě hmota, s níž pracuji. Když dojdu k určitému tvaru, tak pak už jen hraju. Někdo ale zas tvoří až na jevišti.”
5. 2. 2009 | číst vše...
“Oni jsou Indiáni z Ameriky, my jsme Indiáni ze Sahary,” říkají místní Tuaregové o skupině Blackfoot z Arizony. Závěr programu patří Robertu Plantovi,
9. 12. 2004 | číst vše...
Skupině Värttinä se daří už před deset let exportovat hudbu pětimilionového Finska na světová podia. Její skladby sice navazují na archaické legendy, kouzla a zvyky severských národů, ale svým jadrným zvukem a energickým nábojem jsou zcela současné. V Praze vystoupí Värttinä už potřetí, v rámci Mezinárodního víkendu žen, v pražském Abatonu v neděli 14. března. O minulosti skupiny i o muzikálovém projektu Pán prstenů vypráví dechový hráč Janne Lappalainen.
4. 3. 2004 | číst vše...
Ve finské lidové hudbě mají hlavní slovo ženy. V celkem devítičlenné sestavě Värttinä bychom napočítali hned čtyři zpěvačky. Muzikantským duchem skupiny a jejím mluvčím je Kari Reiman – který nám před nadcházejícím koncertem Värttinä na pražském festivalu E T Jam poskytl po telefonu z Helsink následující interview.
10. 6. 1999 | číst vše...
Americký rabín Dr. David Neiman shromáždil ve své sbírce úctyhodné množství nahrávek východoevropských kantorů, jejichž emocionálně vypjatý projev mocně zapůsobil na jeho přítele, kalifornského producenta a hudebníka Wallyho Brilla – a přivedl ho k myšlence zasadit hlasy židovských zpěváků do nového hudebního kontextu.
Konec 20. století přináší dosud úzce vymezeným hudebním kategoriím obecnější náplň: termín “blues” už neoznačuje jen dvanáctitaktové schéma, ale s nadhledem podanou hudební výpověď o prožitém utrpení, a pod slovem “soul” se nerozumí pouze pěvecký styl, vycházející z emocí lidské duše a čerpající z církevních zpěvů amerických černochů, ale třeba i rituální zpěvy islámských dervišů či židovských kantorů.
původně v: Lidové noviny, leden 1998
13. 1. 1998 | číst vše...
“Mí informátoři se shodují v jednom: tango se zrodilo v bordelu,” napsal argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, který byl rovněž vášnivým milovníkem tanga. Kolem roku 1910 putovalo tango přes Atlantik do Paříže a místní arcibiskup tehdy doporučoval všem dobrým křesťanům, aby se této provokativní taneční novince vyhýbali. Tango přežilo ostatní dobové tance hlavně zásluhou Astora Piazzolly, skladatele, který svým nekonvenčním přístupem k tangu kdysi šokoval celou Argentinu. “Tango je podle mě spíš pro uši než pro nohy,” tvrdil.
28. 9. 1997 | číst vše...
Zpěvačka Mari Boine má sice norskou státní příslušnost, ale hlásí se k národu Sami, pro který jeho jižní sousedé zavedli označení Laponci; dnes jich žije na severu Evropy kolem 50 000. Gula Gula, první album zpěvačky, která tehdy ještě vystupovala od jménem Mari Boine Persen, vydal před šesti lety u své firmy Real World anglický zpěvák Peter Gabriel, a na své nahrávky ji přizval i norský saxofonista Jan Garbarek. Mari Boine zčásti čerpá z tradice předkřesťanských šamanských rituálů a tvrdí: “Hudba to je nejlepší metoda, jak se dostat do stavu opojení – bez drog.” Se skupinou, kterou tvoří jazzoví hudebníci ze Skandinávie a jihoamerický indiánský hráč na Panovu flétnu,
12. 11. 1996 | číst vše...
Na řadu koncertů jde člověk s napjatým očekáváním, a pak zjistí, že zase naletěl. U Diamandy Galás tomu bylo naopak. I když část publika nejspíš počítala jen se skandální show a se záplavou morbidností, výsledek byl nakonec docela vyvážený, a těžiště obou večerů v divadle Archa spočívalo v naprosto nedostižném zacházení zpěvačky s jejím hlasem. Kousky, kterými Yoko Ono provokovala publikum v 60. letech, působí dnes v takovém srovnání jako docela nevinné ječení.
květen 1995 pro Reflex (??)
21. 5. 1995 | číst vše...
Keith Jarrett je mistr improvizace a jazzového piana. Jako virtuoz dovede uplatnit jak své klasické hudební vzdělání, tak i transcendenci japonského lučištníka, který s naprosto čistou myslí a bez jediného zachvění napíná tětivu, a šíp pak dopadne na místo určení jakoby z vlastní vůle.
20. 2. 1995 | číst vše...
Když americký skladatel Steve Reich (nar. 1936) přijel se svojí skupinou na letošní Pražské jaro, byla to první splátka na čtvrt století starý dluh. Přibližně tak dlouhá doba totiž uplynula od počátků newyorské “minimal music”, která později vzbudila kultovní odezvu po celém světě. Během let se ovšem z minimalistických experimentů stala masově přijímaná hudba: nejpopulárnějším z skladatelem této vlny je dnes Philip Glass, autor řady oper (Einstein on the Beach), i soundtracků (Koyanisquatsi). Skladatel La Monte Young má naopak pověst vytrvalého experimentátora, a Steve Reich získal v tomto spektru postavení neokázalého tvůrce s širokým záběrem.
14. 7. 1994 | číst vše...
All texts on this website by Petr Dorůžka are licensed under a Creative Commons License 
|
kblh webdesign