Filozofie moderní písně

20. 2. 2024 | Rubriky: 2024,Články,UNI

Bob Dylan
Argo, Praha, 2023
Přeložila Gita Zbavitelová

Naoko akademický název je zavádějící, pokud ovšem nepřijmeme Dylanovu hru. Skutečným obsahem knihy nejsou “vědecké” analýzy písní, ale proud Dylanových myšlenek, nastartovaných oněmi písněmi. Formálně se jedná o prózu, ovšem s tak intenzivní hustotou metafor, že výsledek věrně připomíná Dylanovy písničky z 60. let, z éry před motocyklovou nehodou, která ho přivedla k návratu k jednoduchosti. Ne že by Dylan už tehdy vedle písní nezkoušel i volně psanou prózu. Chaotičtěji to udělal v knížce Tarantula (1971), přehledněji na obalech svých desek, Highway 61 Revisited, či Bringing It All Back Home (obě 1965).

Za učebnicový příklad hutnosti tehdejších Dylanových metafor můžeme vzít píseň “Desolation Row”, 1965: “Einstein převlečený za Robina Hooda se svými vzpomínkami v kufru”. Anebo: “Kde si Ma Rainey společně ustlala s Beethovenem, tam teď nacvičují hráči na tubu kolem vlajkového stožáru.” Srovnejme to s texty z Filozofie moderní písně a zjistíme, že Dylan přidává další patro: “…Jako Walt Whitman, kdyby byl muzikant. … Ten chlap je zloděj. Krade maso, krade kuřata a balamutí a opíjí svoje ženské. Lidi o komediantech říkají, že možná dobře zpívají a hrajou, ale dobří lidé to nejsou. Tahle písnička říká proč.” (esej ke skladbě “Keep My Skillet Good and Greasy”). Anebo: “Vezměme si dva lidi – jeden studuje techniku kontrapunktu a druhý pláče, když slyší smutnou písničku. Který z nich doopravdy rozumí hudbě líp? …. Analyzovat humor je jako pitvat žábu. Málokoho to zajímá, a žába při tom umře.” (ke skladbě Black Magic Woman). “Lidi se dál můžou snažit udělat z hudby vědu, ale ve vědě budou jedna a jedna vždycky dvě. Hudba nám stejně jako ostatní umění, včetně umění lásky, opakovaně říká, že jedna a jedna jsou za ideálních podmínek tři.” (opět k Black Magic Woman)

Dylanovy magické metafory jsou jedním z kořínků knížky. Tím druhým je autorova vášeň pro staré songy. Dylan je mapoval v letech 2006-2015 v celkem 102 epizodách pořadu Theme Time Radio Hour (poslední, závěrečný díl, vznikl roku 2020). Pořady jsou dostupné na YouTube a fungují jako zkratka k obskurním nahrávkám i brána do historie americké kultury 20. století. Většinu skladeb Dylan vybíral ze sbírky producenta pořadu, jímž byl Eddie Gorodetsky. Ten za sebou má široké spektrum televizních show včetně Late Night with David Letterman, a jeho archiv obsahuje přes 10 000 desek a více než 140 000 digitálních záznamů. Právě jemu Dylan v záhlaví knihy děkuje: “… kámošovi, co se mnou chodí na ryby, za vše, co pro tuto knihu udělal, a za skvělý zdrojový materiál.”

Výběr jde ostře proti mainstreamovým klišé. Žádné texty od Beatles či Rolling Stones, zato Fugs, Domenico Modugno, The Who, Clash i Grateful Dead. “Je veliký rozdíl v typech žen, které vidíte z pódia, když jste s Rolling Stones a s Grateful Dead,” píše Dylan. “U Rolling Stones je to jako nějaký porno sjezd. A u Grateful Dead jsou to spíš takové ženy jako ty u řeky ve filmu Bratříčku, kde jsi? Vznáší se a vlní jako had a plouží se jako při nějakém blouznění. Když se člověk vypraví na koncert Grateful Dead, ocitne se v Pirátské uličce na Barbarském pobřeží hned u Sanfranciského zálivu. Může kdykoli propadnout padacími dvířky do člunu a být unesen do Číny a ani si toho nevšimnout.”

O čem vlastně ty staré songy jsou? Nejstarší je již zmíněná “Keep My Skillet Good and Greasy” z roku 1924, nejnovější natočili John Trudell (2001), Warren Zevon (2003), a Alvin Youngblood Hart (2004), většinu ale tvoří zlatá éra amerického rock and rollu, kdy do pop music naplno pronikal slang i eufemismy bluesových klasiků. Do jaké míry dokázala tato jazyková kamufláž zašifrovat skutečný obsah? Jedním z příkladů je “Tutti Frutti” s Little Richardem, zdánlivě snadný oříšek. Jde přece o ovocný salát italské diaspory v USA! Nikoli, Dylan píše že “Little Richard je mistr dvojsmyslů… ‘Fruit’ znamená ‘homosexuál’ a ‘tutti frutti’ je ‘samé ovoce’. … Holka jménem Sue a holka jménem Daisy a obě jsou transvestitky. Viděli jste někdy Elvise zpívat ‘Tutti Frutti’ v show Eda Sullivana? Ví, o čem zpívá? Myslíte, že to ví Ed Sullivan? Myslíte, že to vědí oba? Ze všech, kdo ‘Tutti Frutti’ zpívali, byl nejspíš jediný, kdo věděl, o čem zpívá, Pat Boone.” Dylanův komentář dožene čtenáře, aby si vygůgloval, jak konzervativní zpěvák byl Pat Boone — a že ho tedy Dylan uvedl jako vtip pro ty, kdo znají kontext.

Co nabízí kniha konkrétně? Eseje rozebírající celkem 66 písní, ilustrace tvoří staré fotky obchodů s deskami, pouliční výjevy i dobové reklamy a plakáty. Vše se silnou příchutí života ve velkém městě. Mezi řádky můžete dešifrovat typicky Dylanovské rébusy: Skladbu “Old Violin” ilustrují neotitulkované obrázky Einsteina i Stradivariho. Specielním bonusem jsou historické pasáže. Pod Sinatrovým globálním hitem “Strangers in the Night” je podepsán maestro německého středního proudu Bert Kaempfert, ale skutečným autorem byl dost možná někdo jiný. I když dnešní mladí Sinatru respektují, rocková generace ho právě kvůli této písni začala nenávidět jako mistra pokleslých cajdáků. Sinatra sám prý skladbu “zatracoval jako ‘sračku’,” píše Dylan. “Ale nezapomínejme, že Howlin’ Wolf údajně prohlásil totéž o své první elektrické kytaře a bratři Chessové pak ten citát dali velkými písmeny na obálku jedné jeho desky.”

Dylan k autorství Sinatrova hitu nabízí tento příběh: “Předkládám ho tady pro pobavení, na jeho pravdivost bych nepřísahal.” Jazzový pianista Avo Uvezian pocházel z arménské rodiny, která uprchla před tureckou genocidou do Bejrůtu. Učil prý iránského šáha Rezu Pahlavího, jak správně tančit swing, a díky jeho podpoře se přestěhoval do New Yorku a zapsal na Juilliard School of Music. “Uvezian tvrdí, že poslal jednu drobnou melodii, kterou složil, jediné osobě, kterou v hudebním průmyslu znal – kapelníkovi Německého orchestru a skladateli Bertu Kaempfertovi,” uvádí Dylan.

Německé cajdáky v Sinatrově podání, to je parketa od Dylana značně vzdálená, pro koho je tedy kniha vlastně určena? V první řadě pro insidery, což nejsou jen dylanologové, ale spíš ti, kdo sledují kulturu v globálním měřítku, a bádají jak se všechny ty novodobé žánry jako americký folk, R&B či country, otiskly do paměti songwritera, který jako první v této profesi získal Nobelovu cenu za literaturu.

Vřele ji lze doporučit i dalším, kdo chtějí poznat historii americké kultury z trochu jiného úhlu než se učí na našich univerzitách. Jak bylo řečeno v úvodu: Dylanovy eseje, to nejsou akademické analýzy, ale brutální rozklad na prvočinitele. Nikoli matematické, ale živelně poetické.

Psáno pro Magazín UNI 2024/1