Romské paralely Júlie Kozákové
Když se Ida Kelarová, jedna ze sester Ivy Bittové, po pádu totality vrátila z exilu a začala hudebně osvětovou činnost, zaměřenou na romskou mládež, netušila jak bohatou sklizeň její nápad přinese. Jejím sborem Čhavorenge prošla jako teenager slovenská zpěvačka Júlia Kozáková, která paradoxně sama romského původu není. Júlia pokračovala po maturitě ve studiích v Londýně na univerzitě SOAS, plným jménem School of Oriental and African Studies. V hudebním světě je to ústav světového renomé, především díky osobnosti Lucy Duran, která vedle vědeckých disciplin studovala v Západní Africe hru na koru a jako producentka pomohla na svět celé řadě průlomových alb. Kozáková na SOAS vystudovala etnomuzikologii a sociální antropologii a nyní pokračuje na JAMU v Brně, kde studuje jazzový zpěv.
20. 4. 2024 | číst vše...
Jak by si počínali sběratelé jako páter Sušil, Leoš Janáček či Béla Bartók, kdyby žili dnes? Ohrožené tradice, které se jim podařilo zachytit, v některých regionech definitivně zmizely, jinde žijí dál. Zpěvačka Hiram Salsano se narodila v Agropoli, přímořském letovisku 120 km jižně od Neapole. Od roku 2005 navštěvovala venkovské farmy ve vnitrozemí a nahrávala zpěvy těch nejstarších žijících pamětnic a pamětníků.
Na rozdíl od převládající rutiny, upravovat staré melodie pro současné nástroje, postupuje Eskenian opačným směrem. Skladby známé z klavírních úprav vrací do původního kontextu, a přenáší je zpět do autentické instrumentace lokálních nástrojů. Nebylo by přesné říkat “lidových”, protože sloužily i v umělecké hudbě příslušných kultur. I to je důvod, proč není snadné hudbu Gurdjieff Ensemblu žánrově zařadit, neodpovídá totiž obvyklé představě staré či tradiční hudby.
Arabská loutna oud je považována za předchůdce celé plejády strunných nástrojů včetně evropské kytary. Na rozdíl od ní ale nemá pražce a není tedy limitována evropským laděním. Termín “arabská” je navíc zavádějící, řada vynikajících hráčů žije v Turecku, Izraeli či Arménii a díky migračním pohybům posledních dekád i v Evropě. Nástroj získal respekt v jazzovém světě díky hudebníkům jako Anouar Brahem z Tunisu, který natáčí pro ECM, či Rabih Abou-Khalil z Libanonu. Ten na konzervatoři v Bejrútu studoval vedle loutny oud také flétnu, kterou tam učil český pedagog Josef Severa.IoanaCirlig_.jpg)
Hudbu Východní Evropy objevil Shaun Williams jako humanitární dobrovolník na Ukrajině před 15 lety. Nyní se ve své doktorské práci věnuje romské hudbě, a jako akordeonista doprovází zpěvačku Corinu Sirghi. Plný název jejich skupiny zní Corina Sirghi i Taraful Jean Americanu. Taraful je historické označení ansámblů, v nichž působí elitní romští hráči zvaní lautari, což je odvozeno od slova lauta, loutna.JaroNovak57_.jpg)
Světově uznávaný multiinstrumentalista Efrén López pochází z Valencie, té části Španělska, kde se mluví především katalánsky, jeho specialitou je hudba středověku i staré nástroje. Proslavil se před více než dvaceti lety se skupinou L’Ham de foc, Ohnivý hák, zaměřenou na starou hudbu i staré nástroje, ovšem jinak než bylo v té době zvykem: místo replik archivních melodií hrál vlastní tvorbu, s historickými styly sofistikovaně provázanou.
Lenka Lichtenberg začínala jako jedna ze semaforských dětských zpěvaček. Za své poslední album získala kanadskou cenu Juno.
Není to poprvé, kdy hudba daleko od mainstreamu budí pochybnosti většinového publika. Americký kritik Ted Gioia, autor zásadní knihy Music: A Subversive History, která vyšla i v češtině jako Hudba Podvratné dějiny, vzpomíná na pošetilé snahy přejmenovat jazz, když jeho vývoj nabral nečekané zatáčky: “Přejmenujte i Godzillu. Pokud bude ale dál ničit Tokyo, tak ten remake nevydrží. ” Termín world music se od jazzu i Godzilly podstatně liší.
New Orleans byl kolébkou jazzu, v Buenos Aires se zrodilo tango, kluby v Hamburku i Liverpoolu utvářely hudbu Beatles. Námořní přístavy byly těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky. Má tedy Sahara roli kulturní pustiny? Festivaly, které zde vznikly, ukazují opak. Prvním signálem byl zrod “pouštního blues”. Tento hudební novotvar vznikl v komunitách Tuaregů, saharských nomádů, 
Meral Polat se narodila v Amsterdamu, kam se její rodiče vystěhovali z kurdské komunity v Anatolii. Vystudovala herectví a hudbě se začala věnovat před dvěma lety, když zemřel její otec. Ten byl formálně gastarbaiter, ale duší básník. Jeho texty zpěvačka zhudebnila na svém zcela výjimečném debutovém albu Ez ki me,
To, že novodobé žánry jako blues, jazz, samba či reggae vděčí za svůj potenciál africkým kořenům, je obecně známé. Méně se už debatuje o tom, jak se do této hudby promítla africká spiritualita. Přitom stačí srovnat černošské gospely s evropskými církevními zpěvy, abychom našli zásadní rozdíl v emocionalitě a feelingu. Gospel, tedy černošské písně doprovázející bohoslužby na americkém Jihu, který do světa pronikl díky tak silným osobnostem jako Aretha Franklin či Mahalia Jackson, je ovšem jen příslovečnou špičkou ledovce.
Zapadlé vísky, migrace dobrovolná i vynucená, kulturní tavící kotlíky – to je to nejlepší koření, které vytváří hudební diverzitu. I když to zní překvapivě, ukázkovým katalogem evropské kulturní pestrosti není jen Balkán, ale i stát za naší severní hranicí. Polsko prošlo za poslední staletí několikrát drastickým posunem hranic a nechtěně se tak stalo živou laboratoří etnických stylů.
Během své věčně proměnlivé dráhy Denselow cestoval jako humanitární dobrovolník po Africe, pracoval pro BBC, natáčel mezinárodně ceněné dokumenty. Když v Londýně před 50 lety sepisoval rozhovor s Frankem Zappou, Zappa pak zaklepal u jeho dveří aby ho pozval do Kalifornie. Jeho recenze v Guardianu představují cenný zdroj faktů napříč žánry i dekádami, zvláště pro autory, kteří na rozdíl od 1.3 miliardové anglickojazyčné komunity žijí v zemích, které autem projedete za pár hodin.
Muzikantka a zpěvačka Kateřina Göttlichová je dobře známá ze skupiny Braagas, která získala v průběhu let několik cen Anděl. Jejím posledním projektem je sólové album, spojující lidové texty a její autorské melodie se zcela jedinečným nástrojovým doprovodem, jehož páteří je houslím příbuzná nyckelharpa. Ta je původem ze Švédska a její návrat, podobně jako u niněry anebo norských houslí hardanger, patří k trendu, který v posledních padesáti letech probíhá napříč kulturami.
Regionální odlišnosti se v Itálii promítají do dialektů, kuchyně i hudby. K typicky lokálnímu koření patří sardinská polyfonie, transovní rytmus pizzzica z Puglie, a samozřejmě i nejčastěji nahrávaná italská píseň Bella Ciao, Krásko sbohem. 
