Jak zpěvačka ze Semaforu získala cenu kanadské Akademie
Lenka Lichtenberg začínala jako jedna ze semaforských dětských zpěvaček. Za své poslední album získala kanadskou cenu Juno.
Lenka Lichtenberg spolu s dalšími skladatelkami zhudebnila básně, které psala její babička vězněná v Terezíně. Album, nazvané Zloději snů, představí pražskému publiku na koncertě v Židovském muzeu v neděli 11. června, doprovázet ji bude česká multiinstrumentalistka a zpěvačka Mili Janatková, která album též ilustrovala svými kresbami, kanadská klavíristka Fern Lindzon a rovněž kanadská houslistka Jessica Deutsch.
8. 9. 2023 | číst vše...
Není to poprvé, kdy hudba daleko od mainstreamu budí pochybnosti většinového publika. Americký kritik Ted Gioia, autor zásadní knihy Music: A Subversive History, která vyšla i v češtině jako Hudba Podvratné dějiny, vzpomíná na pošetilé snahy přejmenovat jazz, když jeho vývoj nabral nečekané zatáčky: “Přejmenujte i Godzillu. Pokud bude ale dál ničit Tokyo, tak ten remake nevydrží. ” Termín world music se od jazzu i Godzilly podstatně liší.
New Orleans byl kolébkou jazzu, v Buenos Aires se zrodilo tango, kluby v Hamburku i Liverpoolu utvářely hudbu Beatles. Námořní přístavy byly těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky. Má tedy Sahara roli kulturní pustiny? Festivaly, které zde vznikly, ukazují opak. Prvním signálem byl zrod “pouštního blues”. Tento hudební novotvar vznikl v komunitách Tuaregů, saharských nomádů, 
Meral Polat se narodila v Amsterdamu, kam se její rodiče vystěhovali z kurdské komunity v Anatolii. Vystudovala herectví a hudbě se začala věnovat před dvěma lety, když zemřel její otec. Ten byl formálně gastarbaiter, ale duší básník. Jeho texty zpěvačka zhudebnila na svém zcela výjimečném debutovém albu Ez ki me,
To, že novodobé žánry jako blues, jazz, samba či reggae vděčí za svůj potenciál africkým kořenům, je obecně známé. Méně se už debatuje o tom, jak se do této hudby promítla africká spiritualita. Přitom stačí srovnat černošské gospely s evropskými církevními zpěvy, abychom našli zásadní rozdíl v emocionalitě a feelingu. Gospel, tedy černošské písně doprovázející bohoslužby na americkém Jihu, který do světa pronikl díky tak silným osobnostem jako Aretha Franklin či Mahalia Jackson, je ovšem jen příslovečnou špičkou ledovce.
Zapadlé vísky, migrace dobrovolná i vynucená, kulturní tavící kotlíky – to je to nejlepší koření, které vytváří hudební diverzitu. I když to zní překvapivě, ukázkovým katalogem evropské kulturní pestrosti není jen Balkán, ale i stát za naší severní hranicí. Polsko prošlo za poslední staletí několikrát drastickým posunem hranic a nechtěně se tak stalo živou laboratoří etnických stylů.
Během své věčně proměnlivé dráhy Denselow cestoval jako humanitární dobrovolník po Africe, pracoval pro BBC, natáčel mezinárodně ceněné dokumenty. Když v Londýně před 50 lety sepisoval rozhovor s Frankem Zappou, Zappa pak zaklepal u jeho dveří aby ho pozval do Kalifornie. Jeho recenze v Guardianu představují cenný zdroj faktů napříč žánry i dekádami, zvláště pro autory, kteří na rozdíl od 1.3 miliardové anglickojazyčné komunity žijí v zemích, které autem projedete za pár hodin.
Muzikantka a zpěvačka Kateřina Göttlichová je dobře známá ze skupiny Braagas, která získala v průběhu let několik cen Anděl. Jejím posledním projektem je sólové album, spojující lidové texty a její autorské melodie se zcela jedinečným nástrojovým doprovodem, jehož páteří je houslím příbuzná nyckelharpa. Ta je původem ze Švédska a její návrat, podobně jako u niněry anebo norských houslí hardanger, patří k trendu, který v posledních padesáti letech probíhá napříč kulturami.
Regionální odlišnosti se v Itálii promítají do dialektů, kuchyně i hudby. K typicky lokálnímu koření patří sardinská polyfonie, transovní rytmus pizzzica z Puglie, a samozřejmě i nejčastěji nahrávaná italská píseň Bella Ciao, Krásko sbohem. 
Festival v norském městečku Forde vytváří zajímavý kontrast vůči daleko větším akcím v centru Evropy. I když ve výběru headlinerů nejsou velké rozdíly, norský festival navíc nabízí kouzelná a intimní setkání s dosud neznámými severskými umělci, i neopakovatelné zážitky v samotách nad norskými fjordy, pořádané navzdory nevypočitatelnému počasí.
Propojení společenského protestu s hudbou má na Ukrajině dlouhou tradici. V prosinci 2013, v době demonstrací proti rusky orientovanému prezidentu Janukovyčovi, se na kyjevském náměstí Majdan také hrálo. Ukrajince, odmítající izolaci od Evropy, podporovali muzikanti z ciziny – včetně našich. Pár dní před českými kapelami Nylon Jail a Dva tu vystoupila Mariana Sadovská…
Balkánská hudba proniká do světa od 90. let díky soundtrackům Gorana Bregoviće i desítkám skupin, které si libují v lichých rytmech s orientální melodikou. K nejzkušenějším organizátorům v této oblasti patří Bojan Djordjević z Bělehradu. Od roku 1990 vede vůbec první srbský rozhlasový program zaměřený na hudební alternativu, založil festival Ring Ring, který kombinuje avantgardní žánry s world music, a od roku 2012 organizuje festival Todo Mundo, který vedle hudby světa mapuje i lokální tradice ze Srbska. 
Vymezit izraelskou hudbu žánrově či kulturně je obtížné. Před vznikem státu Izrael se v Evropě zakořenily dva stereotypy. “Židovská” hudba, to je přece klezmer, bujaré tance i teskné melodie z židovských osad na východě Evropy v jazyce jiddiš. Od nich se náladou výrazně liší sefardské písně, relikty ze středověkého Španělska v archaickém hebrejsko-španělském jazyce ladino. Méně už jsou známé liturgické zpěvy židovských kantorů, zachycené v Evropě i Spojených státech a dodnes dostupné v reedicích na CD. Nahrávky kantorů Gershona Siroty či Pierre Pinchika – oba s narodili na Ukrajině – představují hloubkou spirituálního prožitku zajímavé srovnání s gospelovým zpěvem Arethy Franklin anebo s rituály qawwali pakistáského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana.
Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v Jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci. 
Cumbia, tango, bachata, bolero, guajira a desítky dalších pramínků. Obrovité spektrum latinskoamerických rytmů a žánrů je výsledkem komplikované interakce v čase i zeměpise, mezi Afrikou, Evropou a Novým světem, přesahující tři století. V Latinské Americe probíhala tato hudební alchymie, propojená s kolonizací a otrokářstvím, podle zcela jiných scénářů než v USA. I dnes, v éře globálního popu a world music, představují severní a jižní Amerika odlišné světy, s rozdílnou emocionalitou i estetikou. Co v jedné kultuře působí jako neúnosný kýč či patos, představuje jinde legitimní umělecký počin.
