Tomáš Reindl
Se jménem Tomáše Reindla se na koncertních plakátech i v CD bookletech setkáváme ve velmi rozmanitých souvislostech: středověkou hudbu hrál s Vlastíkem Matouškem a skupinou Schola Specialis, doprovázel čínskou zpěvačkou Feng-Jün Song, pravidelně vystupuje s indickým hráčem na kytaru a sitar Amitem Chatterjeem, s iránským kytaristou Shahabem Tolouie i s obnovenou sestavou Al Yaman. S Amitem Chatterjee, dlouholetým spoluhráčem Joe Zawinula, natočil zpola živé a zpola studiové album Ragas of Meditation and Love.
11. 1. 2010 | číst vše...
Pražská skupina Hypnotix se zrodila v magickém čase na rozhraní dvou epoch: totalitní ledy pukaly, hudební obzory se rozšiřovaly. Její kapelník, baskytarista Michal Ditrich hrál od poloviny 80. let v průkopnické afro-reggae kapele Babalet se zpěvákem Alešem Drvotou, označovaným za praotce české reggae scény. Drvotova tragická smrt v autonehodě roku 1987 se stala traumatickým impulsem.
Brazílie je rozlohou i hudební pestrostí skutečným “subkontinentem” jižní Ameriky. K mezinárodně nejvytíženějším brazilským hudebníkům patří Benjamim Taubkin, všestranný hudební kouzelník s mnoha želízky v ohni. Několikrát vystoupil na festivalu v Rudolstadtu, letos v létě hrál spolu s Nana Vasconcelosem i dalšími brazilskými umělci na festivalu Glatt und Verkehrt v rakouském městě Kremži, o němž jsme už podrobněji informovali. Následující rozhovor s Taubkinem tuto kremžskou reflexi uzavírá.
Brazilský večer měl v Kremži důmyslně vystavěnou gradaci. Jako první přišel na podium Naná Vasconcelos, který před třiceti lety v triu Codona dokázal na první pohled primitivní hudební luk berimbau spojit s jazzovými vizemi Dona Cherryho a Collina Walcotta. Na jeho sólový úvod navázala Marlui Miranda s improvizacemi na melodie Indiánú z Amazonie a v závěru první poloviny se připojil Trilok Gurtu. Interview s pianistou Benjamimem Taubkinem, který vystoupil ve druhé polovině, přineseme příště, v následujícím rozhovoru odpovídá Naná Vasconcelos.
Robert Zollitsch z Bavorska spolu se svojí čínskou manželkou, zpěvačkou Linnou Gong, vytvářejí hudbu jaká nemá obdoby. Tím, že typicky čínský způsob zpěvu propojili se západním kompozičním a aranžérským myšlením, se jim podařilo zbourat kulturní bariéru. Pro Evropany je výsledek mnohem stravitelnější než “normální” čínská hudba, ale přitom stále velmi překvapivý, a pro Číňany tato cesta otevírá nové světy. Vedle skládání repertoáru Zollitsch občas hraje se skupinou své ženy na bavorskou citeru, v závislosti jestli mu to zrovna na turné zrovna dovolí péče o jejich dvě malé děti. 
Sestry Mahsa & Marjan Vahdat sice žijí v Teheránu, kde také natáčejí, ale jejich alba se tam prodávají ilegálně. Od islámské revoluce totiž ženy smějí v Iránu vystupovat jen před segregovaným ženským publikem. Mahsa to komentuje s téměř nezúčastněným nadhledem: “Absence ženského hlasu silně poškozuje iránské kulturní dědictví.” Ale problémy mají i muži. Kvůli cenzuře i nevypočitatelnému chování režimu přestala řada těch nejlepších iránských umělců vystupovat před domácím publikem, což ale nijak nesnižuje zájem o jejich koncerty v cizině. Klasická hudba Iránu má stejně hlubokou historii jako indická, která je na Západě daleko známější, a tak není divu, že poptávka evropského publika roste. Mahsa Vahdat povede 14. -15. listopadu workshop Perská tradiční vokální hudba, v rámci série Hlasohled, kterou pořádá Ridina Ahmedová. 
Pokud se domníváte, že stylové barvy severské hudby lze vtěstnat do trojúhelníku vymezeného stálicemi jako Värttinä, Hedningarna a samozřejmě Björk, pak je nejlepší čas tento předsudek zrevidovat, zvláště pokud jste letos na festivalu v Rudolstadtu zažili skupinu Valravn. Rodiště její zpěvačky, souostroví v zahraničních atlasech označované Faroe a v českých Faerské ostrovy je cosi jako Kapverdy severu. Obyvatelstvo obou zmíněných souostroví odpovídá svým počtem nepříliš velkém městu, ale po hudební stránce se jedná o velmoci. 
Navzdory hospodářské krizi byla uplynulá festivalová sezóna nezvykle štědrá, a to jak tuzemská, tak u našich sousedů, což průběžně zachycují rozhovory v dnešním i příštím vydání této rubriky. Pro publikum červnového Respectu byla objevem trojice Juldeh Camara-Justin Adams-Salah Dawson Miller, výjimečná jak národnostním, tak instrumentálním složením. Londýnský kytarista Justin Adams je dlouholetým spoluhráčem Roberta Planta, producentem “elektrických rebelů-básníků” Tinariwen ze Sahary, a zjevně i významnou kapacitou trendu zvaného “pouštní blues”. Juldeh Camara pochází z důležitého rodu griotů ze západoafrické země Gambie, rozložené podél stejnojmenné řeky a díky koloniální historii zcela vklíněné do státu Senegal. I když trojice hraje bez basy a rockových bubnů, dokáže vytvořit úctyhodnou zvukovou hladinu. 
Předešlý rozhovor vznikl loni v září v Budapešti během společné večeře na hudební konferenci Region. To nejpřekvapivější téma interview o Hamarově konfrontaci s rumunskou tajnou policií vyplynulo jaksi mimoděk v průběhu konverzace dlouho po vypnutí nahrávacího přístroje, a v první části rozhovoru otištěného v minulém čísle UNI je reprezentovaly dvě věty. Letos v červnu přijel Muzsikás do Prahy po mnohaleté pauze na festival Respect, a tak vznikla příležitost toto bílé místo zaplnit. 
V druhé části rozhovoru vypráví Dániel Hamar, basista maďarské skupiny Muzsikás, o svatebních kapelách z maďarských vesniček v Transylvánii. “My jsme na ty naše houslisty zkoušeli různé triky. Třeba jsme k nim přišli domů, aby nám nahráli nějakou melodii, a pak jsme se vymluvili, že se nám zasekl magnetofon, jestli to nemůžou zopakovat, ale přesně stejně. Oni souhlasili, ale přitom to zahráli úplně jinak. Udělali jsme to čtyřikrát dokola, a každá ta verze měla podstatné rozdíly oproti předešlým. 
“Márta Sebestyén mě vzala koncem 70. let na svatbu do Transylvánie,” píše Simon Broughton v maďarské kapitole hudební encyklopedie Rough Guide to World Music. “Vlakem jsme jeli přes noc, pak několika autobusy a nakonec jsme se doplahočili do vesničky v Karpatech. Spousta bahna, slivovice i divoké hudby hrané na otlučené nástroje. Velmi vzrušující, zvláště proto, že jsme ilegálně bydleli u venkovanů v soukromí a obávali se Ceauescovy policie Securitas.
Předchůdci hnutí táncház byli etnografové Zoltán Kallós (*1926) a György Martin (1932-1983). Ten jako sběratel navázal na odkaz Bély Bartóka, ale na rozdíl od něj studoval maďarské tance, jejich strukturu, regionální odlišnosti, vývojové varianty i spřízněnost s tanci sousedních národů. “György Martin nám půjčoval své nahrávky a poskytl hnutí etnomuzikologický základ,” vzpomínají členové Muzsikáse. Role zakladatelů hnutí je připisována dvěma studentům architektury se zálibou v hudbě. Houslista Béla Halmos a zpěvák Ferenc Sebö zvítězili koncem 60. let v TV soutěži s vlastními skladbami a odmítali teorii, že autentická lidová hudba je to, co hrají cikánské orchestry v budapešťských vinárnách. Jejich zájem je dovedl až do vesnice Szék, dnes považované za hudební oasu transylvánských Maďarů. Žily zde zhruba tři tisíce Maďarů, 150 Rumunů a kolem 15 Romů. 
Zatímo členové Muzsikáse patřili k první generaci hnutí táncház, zpěvačka Irén Lovász se na svoji první expedici do Transylvánie vydala až v následující dekádě, roku 1980, ve svých dvaceti letech. Do jaké míry se takové výpravy otiskly do jejího zpěvu, vysvětluje moravský hudebník Jiří Plocek, s jehož skupinou Teagrass zpěvačka vydala roku 2000 album Wide Is The Danube: “Na těch jejích cestách se jí podařilo proniknout do míst, kde je lokální hudební kultura na stejném vývoji, jako byla u nás před sto lety, kde si lidé zpívají při práci či při rodinných příležitostech.” Irén Lovász tehdy vystupovala s Teagrassem na festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi poskytla rozhovor, z nějž pochází následující úryvek…
Maďarsko patřilo – hned po Jugoslávii – k relativně liberálním zemím bývalého Sovětského bloku. Zatímco v bělehradských či záhřebských knihkupectvích jste mohli koupit u nás zcela ilegální knížky od Alexandra Solžnicyna a George Orwella, v Maďarsku vznikl protipól sterilních, ale ideologicky protěžovaných folklorních ansámblů. Tento spontánní návrat ke kořenům získal jméno táncház [čti: tánc-ház] podle označení pro venkovské tančírny. Zatímco maďarské autority toto neoficiální hnutí opatrně tolerovaly, v Rumunsku, kam maďarští hudebníci odjížděli lidovou hudbu studovat, byly podmínky mnohem tvrdší. 
