Laurie Anderson v Praze, 1990
21. listopadu vystoupí v pražském divadle Archa Laurie Anderson s newyorskou skupinou Sex Mob. V sekci “vykopávky” nabízím v této souvislosti zřejmě vůbec první rozhovor, který s Laurie Anderson vyšel v češtině roku 1990. V lobby hotelu Jalta (anebo to bylo v jiném hotelu na Václaváku?) nás tehdy přišel vyfotit Ivan Prokop.
Tiskovka, která proběhla před koncertem, byla výjimečná tím, že kupodivu nepadaly banální otázky (jejich potencionální autoři nepřišli, protože Laurie Anderson neznají).
10. 11. 2023 | číst vše...
Zpěvačka Mari Boine má sice norskou státní příslušnost, ale hlásí se k národu Sami, pro který jeho jižní sousedé zavedli ;označení Laponci dnes jich žije na severu Evropy kolem 50 000. Gula Gula, první album zpěvačky, která tehdy ještě vystupovala od jménem Mari Boine Persen, vydal 1991 u své firmy Real World anglický zpěvák Peter Gabriel, a na své nahrávky ji přizval i norský saxofonista Jan Garbarek. Mari Boine zčásti čerpá z tradice předkřesťanských šamanských rituálů a tvrdí: “Hudba to je nejlepší metoda, jak se dostat do stavu opojení – bez drog.”
Měly by být ulity malé bronzové medaile a předány všem, kdo přežili festival na ostrově Wight, napsal Chris Welch do Melody Makeru o prvním ročníku této akce. Organizátoři bratři Foulkové (oba vyrostli na ostrově a není jim ještě přes pětadvacet) byli ;tehdy bez zkušeností to, že se festival uskutečnil, se dalo považovat za malý zázrak. Stejně tak druhý ročník, který proběhl v srpnu 1969, byl trochu zázračný, i když jeho absolvování proběhlo naprosto bez rizika.
Mac Rebennack alias Dr. John byl v Praze poprvé už za Husáka, jako pianista s orchestrem Chrise Barbera. V sérii “vykopávky” nabízím rozhovor z roku 1995.Dr. John, původně studiový hráč a producent z New Orleansu, se ;světovému publiku představil v nespoutané éře 60. let albem Gris Gris nahrávka svojí tajemností a fantazií sice zapadala do tehdejší psychedelické éry, ale čerpala z úplně jiných kořenů, než sanfranciský acid-rock. O rok později se podařilo tajemný opar nad New Orleansem zvýraznit Peter Fondovi a Dennisu Hopperovi ve filmu Easy Rider. 
Zatímco převažující část východní Evropy v poslední dekádě směřovala od totality k demokracii, v dřívější Jugoslávii tomu bylo naopak. V sedmdesátých letech, kdy Čechy vyháněla do exilu normalizace, patřila Jugoslávie k nejliberálnějším zemím východního bloku. V kinech tu dávali Jamese Bonda stejně jako Costa-Gavrasovo Doznání, za přijatelné ceny jste tu koupili anglický překlad Solženicynova Gulagu i západní elpíčka – a k vycestování jste si museli opatřit podobný devizový příslib, jako k návštěvě kapitalistické ciziny.
“Svět je úzká lávka a nejdůležitější ze všeho je nebát se,” napsal v 18. století polský rabín Nahman. Podobnou lávku mezi Východem a Západem představuje hudba z dnešního Izraele. Houslista a loutnista Yair Dalal patří k muzikantům, kteří do ní vnášejí vlivy z Východu, jeho rodiče totiž pocházejí z Iráku. Dalal hraje právě tak s klasickými hráči z Evropy jako s lidovými arabskými muzikanty. V neděli 19. dubna vystoupí v pražském Divadle u hasičů, následující rozhovor vznikl před několika lety na veletrhu Womex.
“Oni jsou Indiáni z Ameriky, my jsme Indiáni ze Sahary,” říkají místní Tuaregové o skupině Blackfoot z Arizony. Závěr programu patří Robertu Plantovi, 
Skupině Värttinä se daří už před deset let exportovat hudbu pětimilionového Finska na světová podia. Její skladby sice navazují na archaické legendy, kouzla a zvyky severských národů, ale svým jadrným zvukem a energickým nábojem jsou zcela současné. V Praze vystoupí Värttinä už potřetí, v rámci Mezinárodního víkendu žen, v pražském Abatonu v neděli 14. března. O minulosti skupiny i o muzikálovém projektu Pán prstenů vypráví dechový hráč Janne Lappalainen.
Ve finské lidové hudbě mají hlavní slovo ženy. V celkem devítičlenné sestavě Värttinä bychom napočítali hned čtyři zpěvačky. Muzikantským duchem skupiny a jejím mluvčím je Kari Reiman – který nám před nadcházejícím koncertem Värttinä na pražském festivalu E T Jam poskytl po telefonu z Helsink následující interview.
Americký rabín Dr. David Neiman shromáždil ve své sbírce úctyhodné množství nahrávek východoevropských kantorů, jejichž emocionálně vypjatý projev mocně zapůsobil na jeho přítele, kalifornského producenta a hudebníka Wallyho Brilla – a přivedl ho k myšlence zasadit hlasy židovských zpěváků do nového hudebního kontextu. 
RYTMUS V LEBCE
Zakir Hussain, hráč na tabla, působí jak ve společnosti “západních”, tak indických hudebníků. Do Prahy přijel s jednou z nejlepších indických zpěvaček, Sulochanou Brahaspati, dvěma dalšími indickými hráči a francouzskou skupinou Gradiva, která se specializuje na evropskou hudbu ze 17. a 18. století. 
Dáma z amerického Středozápadu vzpomíná na svoji první cestu do New Yorku. Po ulici kráčel muž chasidského vyznání. “Podívejte co má na sobě, vypadá jak komediant. To musí být jeden z těch newyorských cvoků.” Za chvíli si na protějším rohu všimla postavy ve stejném bláznivém oděvu. “Zřejmě jsem potkala v New Yorku jednoho člověka dvakrát. To by se přece správně nemělo nikdy stát.” Za dalším rohem viděla podobných postaviček stovky. Chasidé tu měli sněm. Dáma zjistila, že vstoupila do odlišné kultury.
