Andrew Cronshaw: vizionář s fujarou a citerou

28. 5. 2012 | Rubriky: 2012,Články,UNI

Andrew Cronshaw je muž s mnoha želízky v ohni. Čtenáři anglického hudebního měsíčníku fRroots ho znají jako autora zasvěcených recenzí hudby z naopak velmi obskurních míst. Jeho encyklopedické znalosti dokumentuje souhrn celkem 1700 CD a LP recenzí, otištěných v průběhu uplynulých dekád. Cronshaw jej zpřístupnil na svém webu cloudvalley.com, a uvádí krédem, které by čtenáři UNi jistě podepsali: “Napadá mě že ve světě je na CD k mání hodně krásné, originální, zajímavé hudby, která stojí mimo mainstreamovou komerci, a tudíž zůstává nevyslyšena. Lidé jimž by se určitě líbila o ní nemají tušení, pravděpodobně včetně vás.”

Úctyhodná sbírka zachycuje mimochodem i 20 alb z Česka, včetně Zuzany Navarové, Jablkoně a Hradišťanu. Cronshaw neplýtvá zbytečnými slovy, jeho recenze alba Poplór které natočil Tomáš Kočko & Orchestr má dvě věty: “Český kytarista Kočko s energetickým, instrumentálně pestrými big-bandovými folkrockovými aranžmá tradičních českých, moravských, polských, srbských, ruských a slezských písní, i původních skladeb. Vadou je jeho zpěv, který je přiměřený v jeho vlastních skladbách, ale v tradičním materiálu má sklon k neatraktivní rockové macho afektovanosti. Lépe je když vokály přenechá Ivaně Vaňkové a dalším hostujícím zpěvačkám. ” O úspěchu Radůzy v době vydání alba V Hoře Cronshaw naopak lichotivě píše: “O hudebním myšlení a cítění v České republice hodně vypovídá, když je tato odvážně všestranná a inteligentní umělkyně přijímána tak dobře.”

Cronshawovy soudy se opírají o zkušenosti aktivního muzikanta – ale na rozdíl od jiných kritiků nepatří k těm, kteří o hudbě píší protože jako aktivní hráči neuspěli. Naopak, Cronshaw dokáže vždy s neomylným úsudkem najít pole, v němž vynikne, ať už jako věčně kočující festivalový spoluhráč anebo iniciátor. K jeho nejcennějším projektům patří album Žegar Živi, terénní nahrávky ze srbské enklávy na chorvatském území poblíž Šibeniku, totálně zdevastované jugoslávskou válkou a etnickými čistkami. Album ženských sborů acapella, stejně syrových jako sardinská polyfonie, natočil Cronshaw s bělehradskou muzikoložkou Svetlanou Spajić. Ta se na ženské balkánské vokální techniky specializuje, a se svojí skupinou se třemi mladými zpěvačkami z Bělehradu úspěšně koncertuje ve světě.

Andrew Cronshaw se narodil v Anglii, ale jako první hudební styl ho zaujaly zpěvy i dudáci ze severošpanělské Galicie. Během studií v Edinburku poznal skotskou hudbu a natočil své první album. Jako recenzent fRoots objevil hudbu ze Skandinávie, a aniž by měl v úmyslu ji hrát, severské příchutě postupně jeho vlastní styl infiltrovaly. I když povahou patří spíše do kategorie multiinstrumentalistů, v široké paletě jeho nástrojů převládají flétny včetně slovenské fujary a klíčovou roli zastává citera i její mutace včetně marovantele, což je kříženec citery marovany z Madagaskaru a kantele z Finska.

Svá alba vydává v dlouhých intervalech a každé z nich je překvapením, hlavně díky specifické a stále vzácnější kvalitě: Cronshaw pracuje nejen se zvuky, ale i s tichem, a velmi dobře dokáže naslouchat svým spoluhráčům a poskytnout jim patřičný prostor. Svoji zatím poslední desku The Unbroken Surface of Snow natočil s Tigranem Aleksanyanem, arménským hráčem na šalmaj duduk, Ianem Blakem na basklarinet a finskou zpěvačkou jménem Sanna Kurki-Suonio. Ta patří k možná utajeným, ale přitom důležitým stálicím severské hudby, před 20 lety se podílela se švédskou skupinou Hedningarna na průlomovém albu severského folkového revivalu Kaksi!

Nahrávky alba The Unbroken Surface of Snow se vzpírají vžitým škatulkám podobně, jako jejich autor, vedle tříminutová verze skotské balady s citerou tu například slyšíme více než půlhodinové zpracování finského eposu o stvoření světa. Následující rozhovor vznikl na veletrhu Womex.

Jaký byl váš první nástroj?

Já měl těch prvních nástrojů víc. Když jsem studoval psychologii v Edinburku, chodil jsem rok na piano, ale nebavilo mě cvičit. Pak jsem se učil na kytaru, na španělskou loutnu, a nakonec jsem objevil penny whistle, levnou plechovou píšťalku, která se teď dělá z umělé hmoty a je známá spíš jako flažolet. To byl první nástroj který mě začal bavit. I když mi píšťalka spadla na zem a díky tomu získala novou zvukovou barvu, stále na ni hraju.

Ve vaší výbavě získaly později velkou roli citery. Jak k tomu došlo?

V Edinburku jsem si v obchodě s nástroji všiml použité citery, ležela tam možná 30 let, stála 10 liber a tak jsem ji koupil a naladil ji jako piano. Jako recenzent časopisu fRoots, který tehdy vycházel ještě pod názvem Folk Roots, jsem dostal album finské skupiny Salamakannel, která mě začala silně zajímat, její vedoucí, Hannu Saha je kapacita v oboru finské citery kantele a několik let byl ředitelem folkového festivalu v Kaustinen. Takže od té doby tam jezdím hrát i vést workshopy a s Salamakannel jsem natáčel i jako producent.

Ale hudba na kantele, jak se hraje ve Finsku, je velmi tichá a má všechny atributy spojované s new age. Přitom je zcela přirozená, nejedná se o žádnou pomíjivou módu. Což má zřejmě i historické vysvětlení?

Když ve Finsku houslistovi praskne struna, nikdo si s tím neláme hlavu, houslista je tu proto aby lidé tancovali a bavili se, kdežto kantele je něco zcela jiného. Hráč na kantele hraje především pro sebe, cestuje do vlastního nitra. Ten definující moment nástroje bychom vystopovali někdy v 19. století. Na venkově stojí osamělý dřevený dům, všude kolem ticho, vy jste uvnitř a hrajete na dřevěný nástroj na dřevěném stole. Celý dům rezonuje se zvukem vašeho nástroje, všudypřítomné ticho je nejednou protkáno zvuky těch strun, žádný dozvuk kamenné klenby, naopak, měkké kontury, jako když hrajete večer na břehu jezera a ten zvuk se vznáší nad hladinou a cestuje v inverzní vrstvě nad vodou. Finsko je strašně tichá země. Například Hannu Saha hrával ještě předtím než přišlo do sálu publikum. Když ho jednou někdo přistihl, tak vysvětloval že hraje jen proto, aby sám sebe zabavil. Kantele slouží k vlastnímu potěšení, není pro zábavu přátel jako housle. Když byla na festivalu v Kaustinen konference o kantele a spřízněných nástrojích, jeden ruský etnograf, který nemohl přijít osobně vyslal své studenty s dokumentárním videem o kantele v Ingrii, což je původně bažinaté ugrofinské území kolem dnešního Petrohradu. Jeho dokument ukazoval, co se z těch tradic ve vesnicích zachovalo dodnes. Když před vesničany položil kantele, tak ti staří lidé, s modrýma ruskýma očima na nástroj položili ruce, a s pohledem upřeným do neurčita začali hrát. Nepřemýšleli jaké to je ladění, jen spontánně vytvářeli hudbu, aniž by se pokoušeli strefit se do nějaké známé melodie.

Prehistorický minimalismus

I touto etapou jste prošel?

Dnes musíte připustit, že hrajete koncert pro jiné. Ta hudba má kořeny v předkřesťanské éře, je to prehistorický minimalismus. Epické zpěvy runo, z nichž vznikla Kalevala, jsou taky hodně jednoduché, ale ty stavební prvky jsou přitom subtilní a bohaté na detaily. U každého tónu záleží jak ho rozezníte, podobně jako v čínské hudbě kde mají ten velký nástroj který se podobá japonské citeře koto. Když se mechanicky soustředíte na struny, vznikne mrtvá hudba, musíte totiž vzít v úvahu všechny další součásti nástroje které zvuk dotvářejí. Malé kantele má třeba jen pět strun, ale záleží na tom co s těmi pěti tóny uděláte. V žádném historickém období nebyli lidé zabývající se hudbou hlupáci, vždy projevili tvůrčího ducha, mluvit o historii jako o primitivismu je zkreslující, lidé mají mozky dnešní velikosti už hodně dlouho. Ta hudba možná působí jednoduše, ale pokud se vám zdá primitivní, je to jen obraz toho, že jste jí neporozuměli.

Jinými slovy, více poslouchej, a hraj méně not? Na kolik citer vlastně hrajete?

Mám jednu německou, a pak několik finských kantele, mezi nimi i elektrické. Když jsem pracoval se skupinou Tarika z Madagaskaru, kde je citera taky hodně rozšířený nástroj, například marovany, což je krabice potažená strunami, tak jsem ji přivezl do Finska a výsledkem je marovantele.

Jak vlastně vznikalo vaše poslední album, The Unbroken Surface of Snow, jsou tam tříminutové skladby vedle třicetiminutové, je za tím nějaká koncepce?

Původně to mělo být vokální album se Svetlanou Spajić, ale ta v Srbsku nedostala vízum, a Sanna Kurki-Suonio ve Finsku zas dostala kašel, nemohla zpívat, takže jsme zbyli jen já, Tigram a Ian. My jsme s Tigranem necvičili, rovnou jsme hráli, z posledního setkání jsme si pamatovali že právě takhle může vzniknout překvapení. Tigrana znám 5 let, on začal s projektem Yehudi Menuhina, který vznikl krátce před jeho smrtí. Ta akce byla zaměřená na klasické hudebníky, nabízela jim uplatnění, vytvářela sestavy, a po Menuhinově smrti se ještě udržela a navíc rozšířila. Tigran hrál dříve s Arménským národním ansámblem na duduk, klarinet a další dechové nástroje. Protože se v Anglii jako hráč na duduk neuživí, dělá taky řidiče, mluví rusky a když je potřeba tak jezdí pro ruské hosty na letiště. Ian je z Austrálie, a Sannu jsem znal ještě před Hedningarnou, když zpívala se skupinou Salamakannel kterou jsem nejprve recenzoval a potom produkoval.

Vaše alba by svojí severskou atmosférou dobře zapadla do katalogu ECM, nenapadlo vás je oslovit?

Pokud mám vlastní vydavatelskou značku, tak můžu pracovat zcela podle svého, což je docela důležité. ECM by byla skvělá šance díky distribuci, ale realisticky vzato, já jsem vděčen že se můžu osobně seznámit s lidmi, kteří mé desky kupují.

Úvodní skladba vašeho posledního alba je založená na finském mýtu o stvoření, jedná se tedy o přímou inspiraci z Kalevaly?

Ne přímo z Kalevaly, ale z předloh které její autor Elias Lönnrot zpracoval, tedy epických zpěvů runo z Karelie – a ten o stvoření je hned na začátku eposu. Hlavní hrdina Väinämöinen se teprve narodí, pěvce který epos vypráví někdo pronásleduje, on ho zastřelí, a jak padne na sníh, sesouvá se do moře a potápí se, nad hladinou mu vyčuhuje koleno, to je budoucí ostrov, pták si na ostrově udělá hnízdo z mědi, jeho vejce jsou ze zlata, z nichž – když puknou – vznikne slunce, obloha, měsíc a hvězdy.

Odkaz na recenze Andrew Cronshawa

Psáno pro UNI, 2012/2