JONO HEYES: Beehive (Asphalt Tango, 2023, 47:39)

20. 3. 2024 | Rubriky: 2024,Články,UNI

Zpěvák, skladatel a kytarista Jono Heyes se narodil na Jižním ostrově Nového Zélandu, pro který s oblibou používá maorské jméno Aotearoa. Jeho první spojkou do Česka se stala během svého novozélandského výletu slezská zpěvačka Beata Bocek, která hostovala na jeho albu 9 Pilgrims (2017). Heyes žil příležitostně v Česku v cirkusové maringotce, a na podzim 2021 zorganizoval nahrávací týden v bývalém mlýně v jižních Čechách, kam přizval stylově pestrou sebranku muzikantů: Petr Tichý na basu, Anna Štěpánová na housle, Pavel Nowak na perkuse, Trevor Coleman z Nového Zélandu na trubku, Edouard Heilbronn z Francie na kytaru a švédská zpěvačka Julia Stringer. Stejně významným spolutvůrcem byl Jerry Boys u mixážního pultu, anglický zvukový mistr, který začínal ve studiu Abbey Road v Londýně, do historie vstoupil díky albu Buena Vista Social Club a je držitelem 4 cen Grammy. Právě jeho partnerství s Jonem je jedním z klíčů k albu. Improvizované studio nemělo zvukově oddělnou “režijní” místnost, mlýn na to zkrátka nebyl stavěný. Boys tedy se sluchátky na uších řídil zvuk s muzikanty v téže místnosti, která navíc obsahovala dřevěné schodiště i tlumící panely s včelím designem. Žádné přepážky, všichni si vidí do očí, to je nejlepší recept na organický zvuk. Během týdne vzniklo album i série klipů.

Z předchozích řádek je zřejmé, že Jono Heyes má nejen vizi, ale i sérii promyšlených tahů dopředu. Album, jehož název v češtině zní Včelí úl, má lehce ekologický podtext. Včely a med tvoří ale jen nevtíravou dekoraci hutného základu, v němž žhavé téma nynější world music, tedy propojování globálních kultur, probíhá spíš v myšlenkové rovině nežli jako schematická fuze. Příklad: pilotní skladbu, Cantar La Guitarra, uvádí Jono citátem od flamencového kytaristy Paca de Lucii. “Ruce najdou způsob, jak hrát to, co si srdce žádá.” Nečekejte ale pokus o flamenco. Jono sice zpívá španělsky, z jeho hlasu slyšíme spíš jemnou pichlavost klasického reggae, zatímco rytmus basy a klavíru zní jak guajira z kubánského venkova, což ještě dokresluje trubka Trevora Colemana.

Heyes míchá globální styly i nástroje a posluchače přitom rafinovaně klame tělem. Skladba For Toumani je věnována mistrovi západoafrické kory, který Heyese natolik okouzlil, že po něm pojmenoval svého syna. Otevírá ji ovšem vokální forma jihoindického rytmu konnakol, která sice přejde do typicky západoafrického soundu, místo kory ovšem hraje klavír a Jonův zpěv zní jak z nějakého kreolského ostrova v Karibiku či Indickém oceánu. Jinými slovy, album má široký záběr s přesně mířenými referencemi, aniž by si autor pomáhal lacině rozpoznatelnými klišé. Jeho hudba se nesnaží zalíbit se, vaši pozornost upoutá tím, že pracuje se stavebními kameny známých tvarů, které skládá do nečekaných souvislostí.

Závěrečná skladba, Satya, jak indikuje název (“podstata” ve sanskritu), nás zavede do Indie, aniž by zazněl jediný indický nástroj. Indické barvy vznikají hráčskou invencí a uprostřed sedmiminutové plochy najednou v instrumentálním pletivu tiše zazáří hlas beze slov, jakoby z úplně jinačího světa.

Nenápadným vrcholem alba je Land of the Greenstone, věnovaná Novému Zélandu, zpívaná acapella jen s bubnem. Kámen greenstone, česky nefrit, pověstný sytě zelenou barvou, má v duchovním životě Maorů důležitou roli. Skladbu lze brát jako konfesi hudebníka, který své britské kořeny navázal na kulturupůvodních obyvatel ostrova.

Hudební témata se slovními příběhy na pomezí reality a fantazie Heyes mistrovsky propojoval na již zmíněném albu 9 Pilgrims s bookletem plným éterických náznaků i přesných citací z Lennona, Martina Luthera Kinga či Bible. Následující album Monsieur Rayon’s Gramophone (2020) stálo na vymyšleném příběhu vynálezce, který by mohl být francouzskou obdobou Járy da Cimrmana, situovaným do napoleonských válek. Poslední projekt Beehive jde v kombinaci hudby a příběhů nejdál. Souběžně vydaná knížka má oproti standartnímu CD bookletu dvojnásobný formát, Heyes ji nabízí na platformě Bandcamp. Na 80 stranách je 9 příběhů, ke každé písni jeden. Všechny se jistě přihodily buď v našem, anebo v nějakém paralelním vesmíru.

Najdeme tu vzpomínku na novozélandský Womad včetně setkání s Taraf de Haidouks i se zmíněným Toumani Diabatem, a s kaskádami tónů, sršícími z 21 strun jeho kory. “Každý z jeho prstů byl jako větev posvátného stromu. Jeho nejvyšší zelené listy se něžně vzpínají ke slunci i do temné hloubky noční oblohy.” Anebo jedna čistě surrealistická, v níž podobně jako u Jorge Luis Borgese sledujeme několik navazujících příběhů navzájem zapouzdřených na způsob teleskopu. Ve jejím finále luští Jono za pomoci tančícího pavouka flamencový rytmus compas a dochází ke svému životnímu krédu: “Člověk by měl brát stopaře, protože jeden nikdy neví. Třeba jsou to převlečení andělé.”

Doprovodná knížka https://jonoheyes.bandcamp.com/album/beehive-2

Psáno pro Magazín UNI 2024/02


Rubriky

Poslední články