Pyatnitsky versus Moiseyev (Hudba divokého východu IV)

27. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

Onen “podvrtatný” ansámbl, který vedl Mitrofan Etimovich Pyatnitsky, vznikl ještě před bolševickou revolucí v Petrohradě, a později inspiroval ženské sbory Le Mystere des Voix Bulgares. U nás zatím neznámé okolnosti vzniku slavného bulharského ženského sboru byly i hlavním tématem následujícího interview s Joe Boydem, které proběhlo loni na podzim v Budapešti.

Kde vlastně začíná historie “tajemných bulharských hlasů”, které pronikly k západnímu publiku roku 1986?

Roku 1911, v době průmyslové revoluce, poté, kdy bylo zrušeno nevolnictví a vesničané se stěhovali do měst za prací. Jako určitý lék proti nostalgii a stesku po venkově zakládali přistěhovalci amatérské sbory, v nichž zpívali lidové písně, a Pyatnitski vedl v Petrohradu nejlepší z nich. Ve 20. a 30. letech se stal terčem útoků, zatímco Moysiev byl naopak v kursu. Když během svého turné roku 1929 vystoupil Pyatnitski v Sofii, v publiku seděl mladý student hudby, Filip Koutev. Ten se později stal předsedou bulharského Svazu skladatelů, a ještě před druhou světovou válkou měl úzké vztahy ke komunistické straně. Podobně jako Bartók čerpal z lidové hudby, jeho žena byla etnografka, a stala se velmi dobrou přítelkyní manželky pozdějšího komunistického prezidenta Todora Živkova. Specializovala se na jazyky, studovala bulharské dialekty, a když tedy přišel čas založit folklorní ansámbl podle Sovětského vzoru v Bulharsku, Koutev měl ty nejlepší předpoklady ho vést. Podle mého názoru se Koutevův ansámbl dramaticky odlišoval od podobně vznikajících ansámblů v jiných socialistických zemích. Tak například, ten sovětský Moysievův model nepoužíval autentické umělce z venkova, ale naopak vyškolené operní zpěváky, kteří ale neměli dostatek talentu na operu. Městské lidi. Měl ale dobré recenze od uměleckých kritiků, protože jeho choreografie byla na vysoké úrovni. Koutev naopak hledal své talenty v terénu, ve vesnicích. Něco takového by jinde neprošlo. Což mělo svůj důvod. Bulharsko bylo od jiných sovětských satelitů v odlišné situaci, hodně věcí se tam tolerovalo, například tam vycházely ruské překlady knih, které by nikdy nemohly vyjít v Sovětském svazu. Bulhaři se Rusům naopak odvděčovali tím, že když bylo potřeba, udělali za ně špinavou práci.

Jako byl třeba nezdařený atentát na papeže v Římě roku 1981?

Ano, přesně tak. Koutev byl pod ochranou prezidenta Todora Živkova a měl dobrý kádrový posudek. Vedl jsem dlouhý rozhovor s jeho dcerou Jelenou a zjistil jsem překvapivou věc, oni měli v celé historii jediné turné po Sovětském svazu.

Encylopedie uvádějí, že bulharské sbory uvedla na západní trh britská kultovní značka 4AD albem Le Mystere des Voix Bulgares. Znalci ale vědí, že o jedenáct let dříve totéž album vydal švýcarský etnomuzikolog Marcel Cellier. Byl Cellier skutečně první?

Povím vám skutečný příběh, který se odehrál dávno před Marcelem Cellierem. Někdy roku 1965, když byl Albert Grossman, manažer Boba Dylana i Peter Paul & Mary, na vrcholu své dráhy, jel něco zařizovat do Paříže, a u někoho na večeři dostal mini-LP Koutevova ansámblu, nahrávku kterou natočili v Paříži roku 1958 pro značku Chant du Monde. Grossman se tehdy do té nahrávky natolik zamiloval, že hned další den zašel do toho vydavatelství a řekl že chce koupit práva pro USA. Tam se mu začali smát, protože nepředpokládali, že by to v Americe někdo koupil. Tak vytáhl z kapsy dva tisíce dolarů a práva byla jeho. Ale neměl amerického vydavatele. V té době zrovna vyjednával smlouvu pro album Paul Butterfield Blues Bandu, které vydávala Elektra. Už byli skoro dohodnutí, jen potřebovali doladit poslední detail. Grossman tehdy podal návrh: já v téhle věci ustoupím, ale vy zato vydáte tohle album co jsem si přivezl z Paříže. A Jac Holzman, šéf Elektry, si to poslechl a souhlasil. Já tehdy pracoval pro Elektru v Londýně, a ta nahrávka byla naprosto úžasná. Jmenovala se Music of Bulgaria.

A kdy tedy na scénu vstoupil Marcel Cellier?

Ten vydal další album sborů o devět let později pod hlavičkou Voix Bulgares. On tu hudbu hodně propagoval, zásluhy mu nikdo neupírá. Pokud se ale někde píše, že album nahrál v Bulharsku Marcel Cellier, není to pravda. On si jen koupil licenci, pro něj velmi výhodnou, protože Bulhaři tehdy nerozuměli autorským právům. Ta jeho se vešla na jeden list papíru a Bulharům zajišťovala jen minimální tantiémy za všechno. Já jsem pak bulharskou autorskou organizaci přesvědčil, že mají nárok i na autorské tantiémy, zaregistroval jsem si na ty skladby vydavatelská práva a Cellier zuřil. Vyinkasovali jsme spoustu peněz, které jsme pak předali bulharským autorům. Cellier byl původně metalurg. V bulharských horách hledal rudu, a tu hudbu přitom zaslechl z radia. Pak ji začal propagovat. To zaslouží úctu, i když my dva jsme spolu nikdy nevycházeli. To naše album naopak Elektra příliš nepropagovala, i proto že mělo nešikovný formát: minialbum, 32 minut hudby.

Z článku v UNI, 2009/5