Latinskoamerická lekce s Martou Töpferovou a Lucií Pulido

5. 9. 2022 | Rubriky: 2021,Články,Harmonie

Marta Töpferová strávila prvních šestnáct let své dráhy v New Yorku. Tehdy se spřátelila s Lucií Pulido z Kolumbie, řazené k nejosobitějším postavám latinskoamerické scény.

Cumbia, tango, bachata, bolero, guajira a desítky dalších pramínků. Obrovité spektrum latinskoamerických rytmů a žánrů je výsledkem komplikované interakce v čase i zeměpise, mezi Afrikou, Evropou a Novým světem, přesahující tři století. V Latinské Americe probíhala tato hudební alchymie, propojená s kolonizací a otrokářstvím, podle zcela jiných scénářů než v USA. I dnes, v éře globálního popu a world music, představují severní a jižní Amerika odlišné světy, s rozdílnou emocionalitou i estetikou. Co v jedné kultuře působí jako neúnosný kýč či patos, představuje jinde legitimní umělecký počin.

Českým posluchačům pomohla objevit hudební taje Latinské Ameriky Zuzana Navarová (1959-2004) se skupinou Nerez. O šestnáct let mladší Marta Töpferová hudbě Latinské Ameriky propadla, když žila ve Spojených státech, a po svém návratu do Česka znovuobjevila své česko-moravské kořeny se skupinou Milokraj. Druhou účastnicí následujícího rozhovoru je Lucía Pulido. Její koncerty na festivalech v Rudolstadtu či Folkových prázdninách byly nezapomenutelnou zkušeností. Na podiu stojí drobná žena, doprovázená klarinetem, kytarou a rytmikou, repertoár tvoří kolumbijské halekačky, kultivované výkřiky i prazvláštní balady. Její zpěv, plný duše i feelingu, balancuje na té správné straně hranice mezi patosem a plným prožitkem. Podobně jako Marta Töpferová, představuje skrytou tvář latinskoamerické hudby, bez vyzývavých gest a módního pozlátka.

Lucie a Marto, vy jste se potkaly v New Yorku. Jak k tomu došlo?

Lucía: Marta přišla na můj koncert. Měla jsem ansámbl Fiesta de Tambores, jen můj hlas a perkuse, ona se přidala a bylo to naprosto perfektní. Nepamatuju nikoho, kdo by se hlasem hodil lépe k tomu mému.

Marta: Bylo to v roce 1996 na Manhattanu. Její úžasný zemitý hlas a upřímný a pronikavý projev mě zasáhly. Navíc mě uchvátil ansámbl jen s bubny a zpěvem a všemi těmi kolumbijskými rytmy. Lucía mě naučila tolik o zpěvu, o práci s hlasem, o kolumbijské i latinskoamerické hudbě vůbec. Díky ní hraju na venezuelské cuatro, tedy malou čtyřstrunnou kytaru. Stala se mou největší pěveckou mentorkou. Vždy jsem obdivovala její oddanost dělat hudbu, která je pravdivá, upřímná, inovativní a bez kompromisů.

Lucie, když jste se dozvěděla, že Marta není ze španělsky mluvící země, ale z Česka, bylo to pro vás překvapení?

Lucía: Bylo. Mluvila perfektně španělsky, myslela jsem si, že je z nějaké jiné latinskoamerické země. Navíc naprosto přesně vnímala esenci všech těch písní.

Marto, vaše newyorská alba působí z dnešního pohledu jako klenoty ze zlaté éry. Zpěvačka není v roli pouhé interpretky, ale muzikantky s jasnou vizí, kterou se řídí aranžmá i výběr hráčů. Jaké to bylo natáčet desky ve městě, kde máte na dosah ty nejlepší muzikanty všech žánrů?

Marta: Kromě spolupráce s Lucíou jsem měla štěstí na další osobnosti, což byl harfista Edmar Castaeeda, kontrabasista Pedro Giraudo, flétnistka Yulia Musayelyan a další. Bylo fascinující slyšet, jak může například kolumbijská harfa znít spolu s lesním rohem. Z dnešního hlediska je úžasné, že ty desky mohly vůbec vzniknout, díky tomu, že vydavatelství tehdy ještě díky prodeji nosičů disponovala rozpočty i na menšinové žánry.

Marto, vy také latinskoamerickou hudbu učíte, nejen u nás na workshopech La dílna, ale i mezinárodně. V jakých disciplinách?

Marta: Nepovažuji se za lektorku zpěvu ani pěvecké techniky, chci ale sdílet a předávat hudební znalosti, které jsem za ty roky nasbírala. Navíc mám dojem, že ve střední Evropě je cenné přistupovat k učení hudby jinak, více podle citu a sluchu než na konzervatořích. Hodně se zabývám rytmem, frázováním, projevem, tím co zpěvem sdělujeme. Navíc mě učení baví, i proto, že dělám dvě až tři hudební dílny měsíčně a neučím pět dní v týdnu, takže dílny mohou být zábavné, povzbuzující.

Lucie, vy vždy přidáváte nové příchutě a směry, ale nikdy se neztratíte. Řídíte se nějakými prioritami?

Lucía: Já nejsem skladatelka, která by psala hudbu jako Marta, jen chci zpívat to, co mě baví poslouchat. Užívám repertoár z Kolumbie i odjinud, vytvářím variace, měním tempo i fráze, podle toho, jak tu píseň vnímám já, jak nástroje dokážou plout v čase a proplétat se s mým hlasem.

To, jak pracujete s hlasem, je velký zážitek. Nejprve proplouváte písničkou s lehkou samozřejmostí, a pak se najednou všechny emoce protnou v přesně umístěném explozivním ornamentu, který zázračně překročí limity té písně. To je vaše intuice anebo studium s hlasovým pedagogem?

Lucía: Kombinace obojího. Vyrůstala jsem na východě Kolumbie, kde jsou pláně se stády dobytka, které pasou kolumbijští kovbojové. Když jsem přišla do New Yorku, chtěla jsem svůj hlas umístit do širšího kontextu, zajímal mě jazzový zpěv jako univerzální platforma a značka kvality. Musela jsem si udělat pořádek v tom, co chci dělat. Moje úžasná učitelka, Barbara Maier Gustern, mi umožnila otevřít všechen potenciál, kterým jsem disponovala, a lépe porozumět hudebnímu nástroji, kterým byl můj hlas. Chtěla jsem pochopit, jak to dělaly cantaoras, tedy zpěvačky z Pacifického pobřeží Kolumbie. V jejich zpěvu vnímáte ty kořeny, které leží hluboko v zemi. Obsahují vše, co místní lidé zažili, slyšeli, ten obrovský mix kultur. Převést jej do lidského hlasu je neustále probíhající proces.

Obě za sebou máte stovky koncertů, co byl ten úplně největší sál a nejmenší?

Lucía: Nejmenší byl můj obývací pokoj, situace v posledním roce častá, u streamovaných koncertů to ale nijak nedefinuje velikost publika. A největší? V New Yorku, v Centrálním parku. Nebyl to koncert, ale emocionálně podobně silná událost, protest proti válce v Iráku. Pozvali mě jako hosta, byly tam tisíce lidí, včetně umělců, spisovatelů. Nevzala jsem s sebou žádné hudebníky, zavřela jsem oči, zpívala jsem a capella píseň. Souběžně s Irákem jsem si uvědomovala situaci v Kolumbii, celou tu tíhu, myslela jsem, že proti tomu nedokážu nic udělat. Pokud je kolem mě tolik bolesti, a jediné co mohu je křičet, tak moje poslání zpěvačky ztrácí smysl. Tady jsem najednou získala prostor to vyjádřit. Když jsem otevřela pusu, všichni ztichli, byl to úžasný pocit, tak intenzivní, že jsem si myslela, že všechno ve mě exploduje.

Marta: Jeden z nejmenších sálů, který jsem měla moc ráda, je Barbes v Brooklynu. Je to větší obývák, má vynikající akustiku a neskutečně zajímavý program, s kapelami z celého světa. Zpívaly jsme tam vícekrát i s Lucíou. Jeden z mých největších koncertů byl v roce 2008 na festivalu Celebrate Brooklyn, kdy jsem sdílela večer s Philipem Glassem. Byly tam tisíce lidí. Potěšilo mě, že Philipu Glassovi se naše hudba líbila.

Co vás, Marto, přimělo vrátit se z USA do Evropy?

Marta: Důvodů bylo více. Třeba o tom někdy napíšu esej. Americký systém mi vždy šel proti srsti, vadí mi korupce v americkém zdravotnictví i to, jak je tam drahé vzdělání. Většina mladých lidí začíná dospělý život s obrovským dluhem, pokud nejsou vyloženě z bohatých rodin. Do nějakého věku je člověk ochoten leccos obětovat, ale ve středním věku už to snáší hůř. Osobně jsem začala toužit po pevnějším zázemí a také si užívat více volna, přírody a nedřít se sedm dní v týdnu jako většina Newyorčanů. Navíc jsem prožívala krizi identity. Když člověk opustí rodnou zem jako já v jedenácti letech a žije dlouho v multikulturním prostředí, načerpá spoustu inspirace, ale časem mu chybí kořeny, pocit, že někam patří.

Neuvažovala jste třeba o Barceloně? Na dosah byste měla jak české kořeny, tak španělsky mluvící svět.

Marta: Toužila jsem se napojit na rodinu, tátu, babičku, žili jsme mnoho let daleko od sebe, také jsem chtěla poznat české hudební prostředí. Vidět české divadlo, chodit na koncerty. A také mi chyběla česká krajina, lesy, údolíčka a naše tradice jako sbírání hub či borůvek, ježdění na vodu. Velký impuls byla spolupráce s kontrabasistou Tomášem Liškou, založili jsme kapelu Milokraj, kde také působí houslista Stanislav Palúch, cimbalista Marcel Comendant, kytarista David Dorůžka a nyní kontrabasista Peter Korman. Psát pro tuto sestavu bylo neskutečně inspirativní.

Jakou máte nejcennější vzpomínku na představení jiného umělce?

Lucía: Když jsem poprvé viděla Diamandu Galás, to bylo na Halloween v New Yorku, doprovázela se na klavír, sama na pódiu. Já úplně ztuhla, a podobná věc se mi stala, když jsem poprvé viděla Huun Huur Tu a slyšela jejich hrdelní zpěv z Tuvy. Před tím jsem netušila, že lze zpívat více tónů najednou.

Marta: Pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků Paco de Lucía v Beacon Theatre v New Yorku 2004. Paco byl čaroděj, naprostý mistr, jeho hudba člověka přenese do jiných sfér. Měl tak úžasný obličej, každá jeho buňka byla oddaná hudbě.

Kromě rozdílů mezi anglickou a španělskou hudební kulturou ??existují i paralely. Když blues cestovalo zpět do Londýna, vznikli Rolling Stones. Nedošlo k něčemu podobnému i ve španělsky mluvících zemích, třeba že rumba z Kuby nebo tango ovlivnily umělce flamenca? Nejsou třeba Gipsy Kings, čerpající z rumby, svým způsobem obdoba Rolling Stones, které inspirovalo blues?

Lucía: Vzájemné ovlivňování mezi kulturami funguje všude, najdete za tím i komerční tlaky. Tak třeba, bolero je hudební forma z Kuby, i když jméno vzniklo ve Španělsku. A když bolero přišlo do Mexika, nahrávací značky hledaly nové umělce, chtěly vytvářet atraktivní nové proudy. Tak se stalo, že řadu písní, které byly původně tango, adaptovali jako bolero.

Marta: Španělské hudební vlivy i nástroje cestovaly během staletí do Latinské Ameriky a poté zase zpět do Španělska, ty světy se už dlouho prolínají. Příkladem je afro-peruánský nástroj cajón. Paco de Lucía byl v roce 1977 v Peru na turné a hledal ideální zvuk perkusí, které by vedle tradičního tleskání mohly doprovázet kytaru. Když slyšel zvuk cajónu, byl to pro něj obrovský objev a hned cajón angažoval do své sestavy.

Zatímco v Evropě je harfa považována za přísně klasický nástroj, ve Venezuele a Kolumbii má důležitou roli v lidovém žánru joropo, který exploduje rytmem a emocemi. V Latinské Americe sloužili jezuité i jako učitelé hudby, a učili Indiány stavět nástroje podle evropských modelů. Není tam souvislost?

Lucía: Ano, mohou za to jezuité. Oni ty nástroje používali v náboženských rituálech, a místní je pak přenesli do svých vlastních oslav.

Do jaké míry jazyk a jeho slovní zásoba ovlivňuje hudbu? Pokud byste zpívala anglicky, změnilo by to poselství písně? A jak to funguje s češtinou, Marto?

Lucía: Určitě, nedokážu si představit, že bych zpívala v angličtině, moje emoce jsou propojené se španělštinou. V jiném jazyce se ty emoce posunou.

Marta: Každý jazyk má svoji zvučnost, je spojen s kulturními vlivy, kořeny, s rodinou, se zážitky z dětství, ze života. Pamatuji se na čtení pohádek, jak jsem chodila do divadla a slyšela mluvit herce, snažím se na to navázat. V angličtině jsem zkoušela zpívat jen krátce, napsala jsem sbírku písní v New Yorku kolem roku 2010, byl to experiment. Ale cítila jsem, že v tom nechci pokračovat, asi podobně jako ve svém životě v Americe. Věděla jsem, že ta společnost mi nemůže nabídnout zázemí, po kterém jsem toužila. I proto jsem se z velké části věnovala španělštině a latinskoamerické hudbě. Je to pro mě druhý, duchovní domov. Vůbec nevím, co bych bez této hudby, bez těchto přátel, bez této komunity dělala. Ale abych také odpověděla na otázku ohledně poselství písně, myslím si, že to nejpodstatnější je psát z vlastní zkušenosti, být autentický, at’ už v jakémkoli jazyce.

Psáno pro časopis Harmonie, 2021/9


Rubriky

Poslední články