Kremž na Dunaji, Námešť nad Oslavou: Festivaly s lidským rozměrem nabízejí světový program

20. 3. 2017 | Rubriky: 2016,Články,Rock & All

V médiích vedou zvučná jména jako Womad, Glastnonbury či Roskilde, ale neméně objevný program nabízejí i dobře utajené přehlídky, které zná jen lokální publikum. Specielně pro zdejšího diváka jsou důležitá dvě jména: Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou a Glatt und Verkehrt v Kremži na Dunaji.

Atraktivitu obou festivalů zvyšuje fakt, že probíhají ve stejnou domu a jsou si blízké i zeměpisně – oba leží symetricky na opačných stranách moravsko-rakouské hranice. Na rozdíl od hektických letních akcí jsou ale daleko relaxovanější. Koncerty nejsou vtěsnány do jednoho weekendu, ale probíhají na více než týdenní ploše – a díky vzájemné blízkosti si některé z účinkujících pořadatelé mezi sebou půjčují. To má výhody, k divákům se tak dostanou umělci, jejichž cestu by při samostatném koncertu bylo daleko obtížnější zaplatit. Loni to byla třeba kolumbijská zpěvačka Lucia Pulido, na jejíž koncert do Náměšti dokonce přicestovala Marta Töpferová, její dlouholetá kamarádka z doby, kdy obě zpěvačky žily v New Yorku. Do Evropy tentokrát Lucia vyjela s novým projektem v duu s Erikem Friedlanderem, jazzovým violoncellistou, který natáčel s desítkami osobností od Johna Zorna až po Alanis Morissette: “Lucia Pulido umí spojit zemitý syrový zpěv s citlivostí a jemností, tím mě vždy okouzlí.” Hráli zhudebněnou poesii i pracovní písně z kolumbijských plantáží. Jejich koncert byl jako sofistikovaný dialog mistrovských umělců, kteří hravě dosáhnou až na hranice lidských možností, ale protože předvádět se je jim cizí, pohybují se jen v rovině náznaků.

Dvojčlenné, komorně laděné sestavy, které objevují skrytý potenciál nástrojů či hlasu, procházejí zřejmě konjunkturou. V Náměšti vystoupilo čistě instrumentální duo Belem z Belgie, které způsobilo velký rozruch už na loňském Womexu v Budapešti a tvoří je cellistka a akordeonista. V Kremži jste mohli violoncello sledovat v poněkud odlišném kontextu: francouzský hráč Vincent Segal za sebou má spolupráci s řadou západních i afrických hudebníků – včetně Stinga a kapverdské zpěvačky Cesarie Evory. V posledních letech vydal dvě alba s Afričanem Ballaké Sissokem z Mali, virtuozem na koru, 21strunnou loutnu zvukem připomínající harfu. Ten získal mezinárodní uznání když koncertoval s americkým bluesmanem Taj Mahalem. Segal i Sissoko tedy formálně spadají do pejorativní kategorie “sidemanů”, ale mezi dnes tak módními sestavami “kora+západní nástroj” mají velký náskok: nejde o to kolik not zahrajete, ale že vyberete ty správné. Styl dvojice formuje i absence bicích: “Přetože hrajeme jen na strunné nástroje, stále vytváříme rytmus,” říká Segal. Ve výsledku se proplétá řada rovin: pouštní melodie Ali Farky Toureho, citace z blues i z rituálů marockých otroků Gnawa – violoncello totiž dokáže přesně napodobit jejich basovou loutnu guimbri. Segal se netají obdivem k průkopnické sestavě Penguin Cafe Orchestra, která propojila klasiku s folkem, i k cikánským hráčům “lautari” z Rumunska. “Ano, odtamtud přišel můj dědeček, příjmení Segal pochází z Iasi, což je druhé největší město Rumunska.” Ve finále cellista předvedl trik, jímž publikum kdysi oslňoval houslista z Taraf de Haidouks: na kobylce je přichycena jedním koncem volná struna, hráč ji napíná stisknutými prsty, výsledkem je zvuk, který drásavostí překoná všechny dosud známé metalové kapely.

O vrcholný zážitek se v Kremži postarala superskupina, sestavená výhradně pro rozlučkové turné 84 letého Ernesta Ranglina. Ten sehrál v historii jamajského reggae roli srovnatelnou s Bobem Marleym, ale jako kytarista je známý hlavně mezi hudebníky. Když přijel do Londýna roku 1963 a chtěl si zahrát v elitním jazzovém klubu Ronnie Scott’s, nejprve ho odmítli – ale nakonec zde získal stálé místo, a když se po 10 měsících vrátil na Jamajku, bylo to jen proto, aby se mohl starat o rodinu. Tehdy se v Londýně poprvé setkal se svým nynějším bubeníkem Tony Allenem, který spolu s Felou Kutim stál u zrodu dodnes prosperujícího afrobeatu. U druhých bicích v Kremži seděl dobře známý Cheikh Lo ze Senegalu, který se občas přidával ve zpěvu, saxofonistou byl Courtney Pine, který s Ranglinem sdílí jeho jamajské kořeny. Rozlučkové turné bylo tedy zjevným historickým počinem. U kláves seděl nenápadný, ale zkušený hudební světoběžník Alex Wilson. Narodil se v Anglii, dětství strávil v Africe, studoval ve Vídni: “Když mi bylo patnáct, otec mě vzal na koncert Stinga, tehdy s ním hrál na klavír Kenny Kirkland. Sting udělal, co občas dělávají jiní kapelníci. Poslal všechny další hráče pryč a nechal hrát jen svého pianistu. To bylo tak úžasné, že mi to změnilo život. Řekl jsem si, tohle chci dělat.”

V Kremži zazněla i romská hudba ze Slovenska. Belgický akordeonista Piet Maris mnohokrát vyjel za romskými hudebníky do osad u Kežmarku, učil se jejich písně i jazyk, a tvrdí že tyto hudební expedice byly stejně dobrodružné, jako výlety jiných hudebníků do Afriky. “Vzpomínám si, jak jsem bydlel u rodiny, 9 lidí v jedné místnosti. To bylo v osadě, která dle úřadů neexistovala, jen tři oficiálně uznané domy měly elektřinu, kdežto do ostatních byl přívod načerno holými dráty, což bylo dost nebezpečné. Žádný rozvod pitné vody – jen pumpa uprostřed. Tehdy jsem si připadali jako v třetím světě – v Africe.” Slovenské zpěvačky své skupiny Mec Yek ale objevil až v Belgii, kam se vystěhovaly s rodiči i s rozvětveným příbuzenstvem. Sestry Katia a Mielka Pohlodkovy jsou původem z Košic, zpívají zčásti romsky, zčásti slovensky, cikánský kolorit se prolínal s pankáčsky kousavým akordeonem i zcela prvotřídní dechovou sekcí s trubkou a trombonem.

Psáno pro Rock & All, 2016/10


Rubriky

Poslední články