Zákeřné metafory Evy Turnové

22. 7. 2013 | Rubriky: Články, UNI, 2013

Baskytaristka Plastiků vydala knižní prvotinu

Když rocker překročí hranice své profese a napíše knížku, výsledek je někdy poťouchlý, často legrační a téměř vždy nekonvenční, čehož první důkaz podal John Lennon v textech do češtiny překládaných jako Písání. Žánrově nepříliš vzdálený je Turnový háj Evy Turnové. Knížku tvoří, podobně jako v Lennonově případě miniatury, v nichž se protínají ostré, někdy až zákeřné metafory s kaleidoskopickými vzpomínkami, výsledný efekt je překvapivě osvěžující. Eva Turnová vystudovala filozofickou fakultu, překládala, skládala filmovou hudbu a ve filmech hrála, vede paralelní hudební projekt Eturnity. Velmi všestranná autorka si knihu distribuuje prostřednictvím své facebookové stránky.

Jak vlastně tvoje psaní začínalo?

Píšu si román, který asi ani nevydám, jmenuje se to Vždycky jsem si myslela. Pak jsem psala asi rok texty ke komické stand-up show pro českou televizi v době, kdy u nás ještě nikdo moc nevěděl, co to stand-up je. Před dvěma lety mě Renata Kalenská požádala, abych napsala epilog do její knížky Evangelium Vratislava Brabence. A potom následovala nabídka psát sloupky do týdeníku Instinkt.

Měly nějaké tématické zadání?

Přispívala jsem do rubriky Skřípot hudebními sloupky s lehce kontroverzním nádechem od roku 2011. Když se loni časopis předělával, dostala jsem nabídku vlastního sloupku. Přišla jsem asi s deseti pracovními názvy, některé byly docela úlety, jako: Kobyla má malý blog, či Mimoženská ET. Naštěstí vybrali Turnový háj. První sloupek z téhle série vyšel v lednu 2012 a v knize jsou všechny chronologickém pořadí. Naopak ty, které vycházejí dál v tomhle roce, už tam nejsou.

Měla jsi editora, který by ti pomáhal texty vyladit?

To byla práce redaktora Honzy Čápa, se kterým jsme na škole hráli divadlo v angličtině. Honza hrál výborně hasiče v Plešaté zpěvačce a navíc má cit pro to, co funguje. Takže mi vždycky zavolal a zeptal se třeba, jestli slovo “zakapslit” v mém textu znamená dát to do kapsy. Pokud ano, je to v pořádku, ale pokud ne, tak to nikdo nepochopí. Původně mi chtěli ještě s grafikem Honzou Kurelem udělat radost a vyrobit ze sloupků leporelo k narozkám. Nakonec mě dotlačili až k vydání knížky ve virtuálním nakladatelství Eturnity.

Jak těžké pro tebe bylo přinutit se psát na objednávku?

Pokud musím odevzdat každý týden text, tak se někdy přinutit musím. Je to jako venčení psa, kterého nemám. Nechce se mi do toho, ale jakmile se zanořím do Stromajdy slov, kterým můžu dát smysl, je to jako opiát. Zbavuju se tíhy naučených móresů, vztahy zase získávají svoje kouzlo. Nějakou roli tu hraje i nostalgie, kterou mám v sobě pořád, ale při psaní se jí nechám víc vést. Když mě u tématu bodne, tak vím, že je to pro mě nosné téma.

Tíhy naučených móresů? To mě překvapuješ, já myslel že tohle břemeno jsi už dávno setřásla.

Já to myslím tak, že každý v podstatě chce, aby mu bylo dobře. S tím souvisí spousta strachů. Strach že dojdou peníze, že nikoho nenajdeme, pak zas, že nás opustí, strach že neobstojíme. A také, když si člověk řekne, že bude žít v co největší upřímnosti, tak má zase strach z toho, aby někomu neublížil. Žít mimo tohle schéma, to zvládnutý nemám. Při vymýšlení příběhů ho ale opouštím: tam jsou jenom vzpomínky, fantazie, slovní hříčky a můžu se po nich spouštět jak hluboko chci, neexistuje tam žádná zábrana v podobě strachu nebo bloku. I když někdy funguje autocenzura, tak u psaní převládá pocit radosti a svobody.

Od muzikanta se očekává, že začne hrát hned jak vstoupí na podium. Funguje to podobně s psaním?

Ivan Diviš jednou řekl, že když přijde inspirace, vy si ani nestačíte navlíknout bačkory a musíte jít psát. Pokud nepřijde, ušiju si na sebe boudu nějakou zbytečnou činností, třeba začnu leštit zrcadlo a z téhle prázdnoty se vždycky vynoří téma. Ze začátku sloupky korespondovaly s tím, co se mi dělo, ale teď třeba prožívám něco bolestného a napíšu o tkaničkách, což znamená, že sahám hlouběji do symbolů. Ono to působí jako jízda vtipnou kaší, ale já si přitom prožiju takovou soukromou regresi.
Připomíná mi to rekapitulaci v knize Carlose Castanedy Učení Dona Juana, kde se říká, že ke všem prožitým událostem nás vážou energetická vlákna, a tam, kde jsme se třeba naštvali, zůstala díky emoci naše energie. A když si tu událost vybavíš bez jejího hodnocení, máš šanci získat ji zpátky. Tak tohle mám pocit, že se mi někdy děje. Ale jaký to má dopad na moje chování, to nevím. Napíšu třeba sloupek o Odpouštění, něco si uvědomím, zpracuju, ale neznamená to, že jsem toho beze zbytku schopná.

Jízda vtipnou kaší - to je nádherná metafora, pod níž by si někdo představil třeba i nějaký rekreační halucinogen. Neláká tě zachytit i tenhle druh zážitku?

Jednou jsem četla skvělou knihu od Christiny Grof, manželky Stanislava Grofa. Po porodu se jí spustila transformační krize, ;ale nikdo tomu nerozuměl považovali ji za blázna, potažmo alkoholičku. Zažívala vlastně psychózu jako intenzivní prožitek duchovní proměny. Někomu se tohle spustí při silném zážitku, někdo na tom pracuje pomocí meditací a někdo zkusí halucinogen. Já jsem jednou schroupala hrst sušených lysohlávek a cestou domů jsem si povídala se stromy a kalužemi, doma s prsty u nohou, ale jakmile jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem tam úplně všechno, včetně svých temných zákoutí a jakoby se vytáhly všechny šuplíky emocí. Tenkrát jsem chápala, že psychická bolest může být mnohem horší než fyzická. Mlátila jsem hlavou do zdi, než přišel Pavel Zajíček a zachránil mě. Asi věděl, o co jde. Rychlá jízda do změněných stavů vědomí bez průvodce pro mě není, to spíš ty sloupky.

Jak probíhá ta finální a možná nejtěžší etapa psaní, tedy škrtat a text vybrušovat?

Napíšu delší příběh, ale jak ty věci osekávám, abych se vešla do počtu znaků, tak tam nechám jen silné momenty a zjistím, že ta omáčka byla stejně zbytečná. I v životě se člověku vrývají do paměti spíš obrazy, které něco opravdu znamenaly. Když dostanu horečku a promítám si svůj životní film, není tam, že mám vysokou školu a kdy jsem kolik vydělala, ale že jsem s kamarádem kladla pastičky na myši a další můj kamarád chodil celou zimu bos. V těchhle věcech je otisk, který by tu mohl po lidech zůstat. Ráda bych se dostala tak daleko, že nebudu potřebovat dělat nic a jen tak budu. Jako veverka. Zatím je ale moje ego rádo, když někoho pobaví.

V Turnovém háji se to tvému egu podařilo skvěle. Když ale hraješ s Plastic People, posluchači naopak úsměv ztuhne a naskočí husí kůže. Jaké to vlastně bylo vystupovat s Plastiky v Národním divadle, ve hře Toma Stopparda Rock ‘n’ Roll?

Docela zvláštní, vzhledem k tomu, že právě v Národním divadle byla podepsána Anticharta, rok po zatčení Plastiků. Ale to člověk vnímá jen poprvé. Já mám divadlo ráda, vždycky mě uklidňovalo, podobně jako třeba hřbitov nebo autodílna. Při hraní v Národním se ještě umocnila ta divadelní statičnost Plastiků, jak ji poslední dobou vnímám. Maximálně úsporné pohyby. někdy si připadám jako ve zpomaleném hudebním klipu. Jdu k mikrofonu a Vráťa Brabenec vytáhne cigaretu z krabičky, a než dorazí cigareta k ústům, trvá to sloku a refrén, pak si uvědomí, že se v divadle nesmí kouřit a s pohledem upřeným do dáli cigaretu vrátí zpátky a já mám pocit, že je všechno v pořádku. Někdy se stane že zase udělá rošambó, různě hopsá a padá a vykřikuje, že Tom Stoppard by byl určitě rád. Jinak to bylo hrozně krásné čtyři roky trvající setkávání s herci, s nimiž jsme pokaždé strávili tři hodiny v divadelním baru.

Kdo tě literárně ovlivnil? Byly to i písňové texty v angličtině?

Já vlastně nevím. Čtu víceméně pořád. V poslední době je to Bruno Schulz, Henry Miller, Amos Oz, Tom Robbins, Kokolia - to jsou krásné reflexe. Co se týče krátkých útvarů, líbí se známý britský sloupkař Jeff Bernard - dekadentní alkoholik, kterému amputovali nohu, psal v podstatě non stop a v roce 1997 zemřel na selhání ledvin. Psal sloupky pro rubriku “Low life” z prostřední londýnského Soho, které vyšly v knize Reach for the Ground: The Downhill Struggle of Jeffrey Bernard. Kniha se ;dočkala i dramatizace hru Jeffrey Bernard is Unwell napsal Keith Waterhouse, postavu Jeffa hrál Peter O’Toole. Hra byla dokonce uvedena i u nás pod názvem Jeffreymu je šoufl s Oldřichem Kaiserem v hlavní roli.

Z živých tvorů mě asi nejvíc ovlivnily rozhovory s Vráťou Brabencem, který říká, že ve všem, co řekneš a uděláš, by mělo být nějaký poselství. Kdežto spousta básní, kde je samé “ó” a “na modré laguně”, pro mě to poselství nemá. Já myslím, že když někdo píše, tak často vyjadřuje svou nespokojenost se světem, což neznamená, že se od něj chce izolovat, ale chce mít vztahy, které nejsou falešné, proto si staví svůj svět. Je otázka, jestli tu zeď strhávat nebo ji nechat, protože vytváří zajímavé napětí. A když v tom najdeš kumpána, je to příjemné.

Jak v knížce vznikly anglické verze sloupků? A proč jsou jen někde?

Překlady jsem dala tam, kde jsem neměla žádnou ilustraci, jinak přeložené mám skoro všechny. V létě jsem si dali s kamarádem, co učí na univerzitě v Bostonu, předsevzetí. Já mu slíbila, že nebudu kouřit a on mně, že přeloží každý sloupek. Kolikrát si je vyměníme třeba dvacetkrát a uvaříme se na tom, jak přeložit “neulpívání”. Jemu se nelíbí “non stickiness”, mně zas “decollage” a tak mě napadne novotvar “tefloning”, ale to už je zas hodně za roh. Kvůli názvu sloupku “Všechno je jinak” jsme si vyměnili asi 20 mailů. Everything is different, otherwise, the other way round, až nakonec vyhrálo trochu dickensovské “elsewise”. Teda, on o tom ještě neví.

Když mluvíme o paralelách mezi angličtinou a češtinou, narazil jsem na jednu záhadnou podobnost: Tom Waits natočil už roku 1974 na své album The Heart of Saturday Night později často citované verše: “If I exorcise my devils, well my angels may leave too.” A Jan Skácel má prakticky totéž, “Jestli vám vydám všechny svoje čerty, odejdou s nimi i moji andělé,” ve sbírce Dávné proso, která vyšla 1981. Máš nějakou teorii jestli skutečně opisoval od Waitse? Anebo to spadá do kategorie “náhody” která má exaktní příčinu?

Já v tomhle směru nejsem vůbec zvídavá. Mě by to zajímalo, kdybych znala jednoho z nich osobně a souviselo by to s nějakým příběhem. Ale kolikrát jsou původní věci jalovější než ty okopčené. Třeba o Mejlovi bylo známé, že se nechával hodně inspirovat Bowiem nebo Zappou, ale protože on netvořil skrz hlavu, ale srdcem, tak ta krádež vlastně dopadla tak, že tu píseň posunul a dal jí nový rozměr.

Letos ti vyšla první knížka, v březnu jsi měla výstavu maleb v Plzni. Jaký plánuješ další krok? Máš nějakou zemi snů?

Co se vzdálených míst týče, ráda bych znovu do Tibetu, kam jsem si kdysi jela pro produchovnění a skončila na kyslíku. Měla to být první česká transhimalájská expedice na kolech. Ale trochu na mě dopadá tíha zbytečného přemísťování. Takže možná skončím na chalupě, akorát se tam v noci bojím duchů. Knížka v posledním stádiu vyžadovala hodně sociálního trdlování a já bych se teď ráda někam na delší dobu zašila a zkusila napsat něco obsáhlejšího. Třeba divadelní hru nebo kus románu.

http://www.evaturnova.cz/

Psáno pro UNI, 2013/4


Rubriky

Poslední články