Hudba Balkánu americkýma očima

1. 2. 2024 | Rubriky: 2023,Články,Harmonie

Dokáže cizinec prolomit led a proniknout mezi elitní muzikanty balkánských svateb? Shaun Williams má klíč.

Hudbu Východní Evropy objevil Shaun Williams jako humanitární dobrovolník na Ukrajině před 15 lety. Nyní se ve své doktorské práci věnuje romské hudbě, a jako akordeonista doprovází zpěvačku Corinu Sirghi. Plný název jejich skupiny zní Corina Sirghi i Taraful Jean Americanu. Taraful je historické označení ansámblů, v nichž působí elitní romští hráči zvaní lautari, což je odvozeno od slova lauta, loutna.

Autentická romská hudba s houslemi a cimbálem je mizející žánr a poslední žijící mistry lze najít právě v Rumunsku. Tradiční hudební umění si v Rumunsku předávali z generace na generaci profesionální a přitom často negramotní lautari. V průběhu 19. století se lautari dostávali do služeb aristokratů. Později, když aristokracie mizela, se lautari stáhli na venkov, hráli hlavně na svatbách. S nástupem rozhlasu ve 20. století přichází první generace městských tradičních hráčů s akademickým vzděláním, kteří znají noty. Patřil k nim i otec Mariana Mirey, který Corinu Sćrghi doprovází na housle. Když romská hudba začala vycházet na deskách, k širšímu publiku proniká díky zpěvačkám jako Maria Tanase, Romica Puceanu, Gabi Lunca, která se dokonce stala oblíbenou zpěvačkou diktátora Ceausesca. Syrová instrumentální hudba venkovských lautari zůstává ale před mezinárodním publikem utajená až do pádu komunistické diktatury roku 1990, kdy se otevřely hranice a vznikla skupina Taraf de Haidouks.

Akordeonista Shaun Williams si byl vědom, že jeho americký původ může posluchače zmást anebo dokonce vytvářet bariéru a proto ve skupině figuruje pod přezdívkou Jean Americanu, kterou získal od svých rumunských spoluhráčů. Unikátní postavou je cimbálista skupiny Marian Serban. Když po pádu komunismu romskou hudbu objevilo západní publikum, odstěhoval se do Itálie, kde se podílel na desítkách významných projektů. Hrál se skupinou Aquaragia Drom i s neapolským saxofonistou Danielem Sepe, na italském turné doprovázel anglického rockera Elvise Costella a přispěl k soundtracku filmového skladatele Ennia Morriconeho. Následující rozhovor s Shaunem Williamsem vznikl po koncertu na letošním festivalu Respect v Praze.

Co vás táhlo do Východní Evropy? Proč jste nevyjel třeba někam do Afriky?

Okouzlila mě hudba, styly z Bosny, Srbska, Maďarska, to je věc osobních preferencí, podobně jako když máte rád čokoládu. Neměl jsem peníze, abych tam vyjel za vlastní, ale bavilo mě dělat humanitárního dobrovolníka. Součástí plánu bylo i to, že jsem v těch končinách učil, vše v rámci Peace Corps. To je vládní organizace, která posílá dobrovolníky do ciziny na základě tříletého kontraktu. Získáte dobrou průpravu v místním jazyce, a pracujete uvnitř komunit, které chtějí zdokonalit výuku angličtiny. Je to win-win spolupráce, působil jsem na Ukrajině ještě před Maidanem, a navíc jsem tam potkal všechny ty skvělé muzikanty. Nejprve jsem byl v oblasti které jste vy říkali Podkarpatská Rus, potom v Kolomyja, to je u hranic s Haličí, tavící kotlík s rumunskými menšinami, odkud pochází tanec kolomeyka, dobře známý od klezmerbandů. Tam jsem se začal učit na cimbál. Na velký cimbál. A taky klezmer mě očaroval, i když nejsem Žid.

Tedy klezmerový revival, který co spustili Klezmatics?

My tomu neříkáme revival, protože ta hudba nikdy nezmizela, jen se vrací v revitalizované podobě. Nejprve mě zaujaly staré nahrávky imigrantů z Evropy v USA z třicátých let, hudebníci jako Dave Tarras, Naftule Brandwein. Jezdil jsem na letní hudební tábory jako KlezKanada, v severní Americe je v této oblasti fungující infrastruktura. Trend posledních 20 let spočívá ve znovupropojení s lokálními ne-židovskými styly, a to mi rozšířilo obzory k dalším hudebním oblastem.

Když jste skončil jako dobrovolník na Ukrajině, co vás přivedlo do Rumunska?

Plán s dalším studiem, a to na Indiana University na katedře folkloru a etnomuzikologie. Svoji doktorskou práci dokončuji teď právě v Rumunsku.

Tam jste založil kapelu?

Byl jsem v prvním roce terénního výzkumu. V Bukurešti jsem zorganizoval několik jam sessions s lautari. Zpěvačka Corina někde zahlédla video z jedné z těchto akcí a napsala mi na Facebook, jestli bych ji nechtěl doprovázet. Když měla přestávku v práci v kavárně, vystupovali jsme na ulici jako duo. Brzy si nás lidé najímali na svatby a večírky.

Vaše prababička pochází z jižní Transylvánie, zasáhly vás nějak její kulturní kořeny?

Svou prababičku, která emigrovala ze Sebes v Transylvánii do Ohia v roce 1920 jsem nikdy nepotkal. Ale jako kluk jsem často navštěvoval dům své babičky, kde byly dekorace v němčině a na zdech obrazy transylvánských pastýřů. Nikdo ale o Transylvánii nemluvil a já si myslel, že moji předkové byli z Německa. Teprve v roce 2007, když jsem podnikl svou první cestu do Rumunska abych studoval cimbál, se babička ptá: “Víš, moje matka z Rumunska utekla. Tak proč tam proboha chceš jet?”

Váš cimbálista, o generaci starší Marian Serban, patří v Rumunsku k nejvytíženějším muzikantům, jak těžké bylo ho získat?

Mariana jsme potkali v roce 2017, když se právě přestěhoval zpět do Bukurešti po téměř 30 letech v Itálii, a ještě měl volné kapacity. Můj učitel hry na cimbál a mentor Nicolae Feraru byl shodou okolností jeho strýc a propojil nás. O dva roky později jsem založil další skupinu, a sice Volekh Quartet orientovaný na židovskou hudbu. Okamžitě jsem si vzpomněl na Mariana, protože má mnohaleté zkušenosti z v Itálie s divadelní hudbou z židovské kultury jidiš.

Volekh Quartet působí jako superskupina muzikantů zaneprázdněných jinde, váš basista Benjy Fox-Rosen je dirigentem vídeňského sboru Stadttempel, cimbálista Marian Serban hrál s Ennio Morriconem či Ute Lemper. Plánujete koncerty?

Volekh Quartet se stal obětí pandemie, na festivalu Europalia 2019 v Bruselu jsme měli premiéru živé hudby k němému filmu Manasse z roku 1925. Nyní začínáme znovu, s představeními na filmových festivalech Cluj a Oradea.

Najdete tradici ansámblů taraf i jinde na Balkáně? Jejich hráči, lautari, byli kdysi negramotní samouci hrající pro aristokracii, jak se to změnilo?

Novodobí lautari studovali na akademiích a konzervatořích, mají znalosti hudební teorie, bez ohledu na to, že jejich hudba se předávala ústní tradicí. Fenomén romských hudebních rodin přetrvává na celém Balkáně a také na Ukrajině a v Moldavsku, kde často fungovaly smíšené romsko-židovské dynastie.

V jednom rumunském rozhovoru jste řekl: “Součástí mého výzkumu je tuto hudbu propagovat, aby stoupla její prestiž. Když ji lidé sledují na nějaké “etno TV”, získává tam tam punc neumělého kýče pro důchodce.” Něco podobného říkával Ross Daly o generaci dříve, kdy jako cizinec pomáhal Řekům přehodnotit jejich vlastní lidovou hudbu. Vidíte v tom nějakou paralelu?

Nechci svoji roli zveličovat. Ale rád bych vrátil alespoň tolik, kolik si beru z té hudby, která tolik obohatila můj život.

Role “outsiderů” popularizujících místní hudbu je mnohem širší. Producent Joe Boyd objevil dnes už veteránskou maďarskou sestavu Muzsikas, Michel Winter a Stephane Karo představili světu Taraf de Haidouks. Cizinci-gadžové vytvářejí muzikologické studie, zatímco Romové hudbu hrají. V evropské klasické hudbě pocházejí umělci a akademici ze stejné skupiny, na Balkáně je to rozdělené. Existuje vysvětlení?

Jsem opatrný se svojí rolí gadžo-outsidera, který přišel do východní Evropy studovat jakousi exotiku. To je přežitek staré etnomuzikologie, a ta Západ nadřazovala jiným kulturám. Doufám, že co dělám, je pro zdejší hudebníky spíš prospěšné než že by je to vykrádalo.

Vašim cílem je seriózní ansámbl pro festivaly a koncerty, nikoli svatební band pro potěšení hostů. Neexistuje nějaký kompromis? Kdyby vás Johnny Depp, známý vřelým vztahem k romské hudbě, požádal abyste hráli na jeho svatbě, odmítl byste?

To nehrozí, většina našich vystoupení je zatím soukromá, svatby a večírky. Což nás sice baví, ale na svatbách není místo na temné, melancholické písně, typické pro rumunské lautari.

Temné písně? Něco jako rumunské balady doina?

Je to daleko širší spektrum vysoce poetických žánrů. Patří sem žalostné písně “cantece de jale”, písně prokletí “cantece de blestem”, vězeňské písně “cantece de ocna”, či gangsterské písně “cantece de smecheri”. Právě do této oblasti spadá klasika, jako repertoár zpěvačky Marie Tanase či epické písňové příběhy Taraf de Haidouks. To vše jsou ohrožené hudební druhy. My chceme hrát koncerty jako v Praze na festivalu Respect, naše další nejoblíbenější místa byly jazzové kluby, malé sály v Bukurešti.

Tady na Respectu hrajete díky tomu, že jste byli loni vybrání jako showcase přehlídky Womex na podzim 2022, kde si vás pak všichni festivaloví programátoři mohli odchytit.

Womex byl skvělá příležitost a zkušenost, ale možná jsme ji dostali moc brzo, první album teprve chystáme. Womex nám pomohl ke koncertům v Záhřebu, Lublani, i tady v Praze. Pokud na naši hudbu lidé tancují, aniž by rozuměli textům, je to pro nás poučení kudy jít dál. I v těch textech je ale síla.

Lautarský akordeonista Stelian Frunza řekl: Žádný gadžo pro mě nebude lautar, protože nehraje se stejným ohněm. Jak to vidíte vy?

Tady se Stelianem nesouhlasím. Existuje několik rumunských gadžů, kteří byli jako lautari přijati dobře. Vzbudit v publiku silný zážitek, to není jen o virtuózním hraní.

Váš blog, beyondkarpaty je úžasný zdroj informací, bude z těch příběhů i kniha?

Haha, svůj blog léta žalostně zanedbávám, ale jsem rád, že stále může sloužit jako zdroj. Kniha bude, a to moje doktorská práce o romské hudbě. 

Psáno pro časopis Harmonie, 2023/10