Wolfgang Saus o alikvotním zpěvu i esoterických teoriích

6. 10. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2008

V úvodu seriálu Sibiřská kronika padla řečnická otázka ohledně rozdílu mezi západním alikvotním zpěvem a asijským hrdelním zpěvem. Obě větve používají podobné techniky, ale mají odlišnou funkci: zatímco hrdelní zpěv se pohybuje mezi tradiční hudbou, popem a world music, alikvotní zpěv patří spíš do soudobé klasiky a relaxační hudby. Průkopníky “západní” cesty byli Američan David Hykes (*1953) a Němec Michael Vetter (*1943), k jejich nástupcům patří Wolfgang Saus, častý host českých alikvotních workshopů. Letos v létě vystupoval na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, kde vznikl následující rozhovor.

Tuvinci přezíravě poukazují, že západní alikvotní zpěv je nedokonalá kopie umění, v němž vynikají především oni. Kde tedy vlastně začala ta evropská tradice?

U německého avantgardního skladatele Karlheinze Stockhausena. On asijskou tradici hrdelního zpěvu vůbec neznal, a k jejím metodám se dopracoval intuitivně z foniatrických poznatků. Roku 1968 zkomponoval pro Collegium Vocale Köln hodinový vokální sextet Stimmung. V jeho další alikvotní skladbě zpíval Michael Vetter, a ani ten o těch asijských metodách nic nevěděl. Takže jak vidíte, začátky alikvotního zpěvu v Evropě nemají s asijskými tradicemi nic společného a jsou zcela autonomní součástí západní soudobé hudby. Pro úplnost bych měl dodat, že David Hykes naopak hrdelní zpěv znal z nahrávek z Mongolska a Tibetu.

Ale když do Evropy přišly po perestrojce první skupiny z Tuvy, lidé si začali obojí spojovat.

A tehdy vznikla falešná domněnka, že evropská metoda je odvozena z té středoasijské. Ale vedle Mongolska a Tuvy existují další spřízněné tradice, které také vznikly zcela autonomně, například zpěv žen etnika Xhosa z jižní Afriky. Zní jako virtuozní vokální technika sygyt či kargyraa z Tuvy. Další paralelou je polyfonní zpěv su tenore ze Sardinie. Oni ale používají takovou skrytou metodu. Nevytvářejí alikvotní technikou melodie, ale zesilují jisté harmonické tóny.

Jak jste alikvotní metodu objevil vy osobně?

Já jsem původně chemik, a hudební dráhu jsem začal počátkem 80. let u soudobé vážné hudby. Roku 1983 vyšla kniha Nada Brahma, v níž Joachim-Ernst Berendt z filozofického pohledu analyzuje vnímání hudby. Berendt tehdy pořádal koncerty, na nichž své myšlenky názorně předváděl. Tak například, že když Mozart nebo Handel použili ve svých kompozicích slovo Amen, mělo to roli mantry. Demonstraci prováděl alikvotní zpěvák Roberto Laneri z Itálie - a to pro mě byl iniciační okamžik. Trvalo mi jeden rok, než jsem ovládl techniku alikvotního zpěvu. Tehdy nebyli žádní učitelé, musel jsem hodně experimentovat.

Kdy jste se poprvé setkal s asijskou metodou?

První asijskou nahrávku jsem slyšel někdy v roce 1986. Pro mě to byl záblesk nového světla. Snažil jsem se dál se zdokonalovat, ale neznal jsem cestu. Až roku 1996 jsem se poprvé setkal se zpěváky z Tuvy, byli to členové Huun-Huur Tu. A teď mám velmi dobrého kamaráda ze západního Mongolska, je to zpěvák Hosoo. Což ale neznamená, že bych chtěl zpívat v tom jejich stylu.

A mohli se naopak oni něco naučit od vás?

Tuvinci si mysleli, že já se snažím o hrdelní zpěv, že je ode mě milé že to zkouším, ale že mi to moc nejde. Mongolci se naopak zajímali o to co dělám. Možná kvůli jednomu rozdílu: Tuvinci základní tón nikdy nemění, jsou velmi hlasití a precizní. Kdežto já na rozdíl od nich měním základní tón, jako v polyfonii.

Můžete to ukázat?

Ano - (ukázka zpěvu). To byla Passacaglia z Pachelbelova kánonu.

Pokud jste tedy zvolil jako ukázku Johanna Pachelbela, německého skladatele ze 17. století, znamená to, že alikvotní tóny byly důležitější ve staré evropské hudbě než jsou teď?

Evropské nástroje procházely vývojem. Zatímco ty dřívější nástroje měly bohatší zvukové spektrum, moderní se koncentrují spíš na hlasitost a čistotu tónu, obsah alikvotů se snížil. Změnilo se i celkové směřování lidstva: přišel knihtisk, vědomosti bylo možné daleko snáze zachycovat a fixovat, lidé se vzdalovali přírodě a začala průmyslová revoluce. Vznikla propast mezi vědou a intuicí, chemií a alchymií, kouzlem a realitou.

Když srovnáte alikvotní zpěv s hrou na klavír, co je těžší?

Těžké je obojí. Základy poznáte za několik hodin, během týdnů se naučíte zpívat melodie, a pak začne ta opravdická práce. Já zpívám od roku 1983 a pořád se cítím jako začátečník.

O léčebných účincích alikvotního zpěvu existují odvážné teorie. Máte v tomto směru nějaké osobní zkušenosti?

Například s pětiletými autistickými dětmi, které žijí ve vlastním odděleném světě. Po půl minutě zpěvu se ke mě přiblížily. Jeden chlapec, který ignoroval veškerou terapii, se poté, když slyšel můj zpěv, začal intuitivně dotýkat hudebních nástrojů. Podobné zkušenosti popisují i jiní zpěváci, takže příčina asi bude v alikvotech, ve způsobu, jak je slyšíme. Myslím, že lidé ten zvuk zkrátka očekávají. Také jsem zpíval pro delfíny, úžasně reagovali, za pár vteřin se ke mě přiblížili na dosah, abych se jich mohl dotknout. Důvěřovali mi, a to není příliš obvyklé.

Vy děláte často workshopy v rámci Alikvotního festivalu v Česku. Jaký máte dojem ze zdejších studentů?

Donedávna lidé workshopy vyhledávali především kvůli těm terapeutickým, relaxačním a meditačním aspektům. Ale v poslední době přicházejí stále víc kvůli hudbě samotné, a to mě těší. Ta alikvotní metoda je důležitá i pro klasické zpěváky, protože jim pomůže dělat daleko lépe to, o čem se domnívají, že to už umějí. Alikvotní technika mám umožňuje kontrolovat svaly a procesy, o nichž normální zpěvák nemá ani tušení. Zjistil jsem, že o některých nemají tušení ani lékaři. Má to i některé zcela praktické důsledky. Předtím, než jsem objevil alikvotní zpěv, jsem zpíval vážnou hudbu. Vím, že když jsem se třeba nachladil, musel jsem pak koncert zrušit. Když jsem objevil alikvotní techniku, neznamenalo to, že bych se už nikdy nenachladil, ale už nikdy to nebyl to důvod ke zrušení koncertu. To trvá od roku 1994.

Ta mimohudební, léčebná a esoterická stránka alikvotního zpěvu ale leckomu připomíná ideologii náboženské sekty.

To bylo typické pro 80. léta, alikvotní zpěv tehdy objevili lidé zabývající se jogou a meditací, a seriozní skladatelé se od té hudby odvraceli. Esoterika není mezi soudobými skladateli v kursu. A také je pravda, že někteří příznivci alikvotního zpěvu konstruují pohádkové teorie a namísto hudby budují náboženství. Má to ale přirozený důvod: každý alikvotní zpěvák sám na sobě cítí, že zpěv vytváří mezi ním a okolím harmonii. Já sám teď mám na přírodu zcela jiný názor než jaký jsem měl jako člověk, který vystudoval chemii.

Z článku v UNI, 2008/9


Rubriky

Poslední články