Pražský deník Franka Zappy

15. 2. 1990 | Rubriky: Články, Vykopávky, Alternativa/Jazz

Měli jsme tu Franka Zappu; byly to dny vzájemného objevování, momenty značné emocionální síly i zcela věcné a vážné okamžiky, které představovaly významný posun od oné divošsky-bizarní pověsti, jakou u nás Zappa dosud měl. Takový vlídný a hluboce přemýšlivý postoj jsme u něj zatím spíš jen tušili. Frank Zappa strávil v Praze 5 dní; během této doby byla příležitost zaznamenat řadu rozhovorů, výroků a prvních dojmů, které uvádím v následujícím článku.

(1) Bezvýznamné útržky

Frank Zappa sedí na balkoně budovy československého parlamentu a poslouchá projev, v němž prezident Václav Havel navrhuje ústavní zákon, který by mimo jiné změnil název vašeho státu zpět na Československá republika. Na novinářském balkoně, o patro výš, jsou kameramani Zappova týmu, kameramani českého Fan clubu Franka Zappy, Zappovi čeští fanoušci Olga, Gogo a Monik, kteří žili posledních 12 let ve Vídni a se Zappou udržovali pravidelné kontakty. Gogo a další vídenský Čech, zvaný Kocour, jsou zároveň reprezentanty firmy Globus a jezdí teď pravidelně do Prahy vyjednávat obchody, jejichž prvním výsledkem je uvedení desek Franka Zappy na náš trh, a to zřejmě v předstihu před nahrávkami mnohých slavnějších zahraničních hvězd. Uznávám, že tohle vše by před půl rokem znělo jako velmi odvážná science fiction.

Roku 1978? vyšla u Supraphonu 60minutová kazeta, obsahující sestřih z LP 0ne Size Fits All a Hot Rats; dnes je z ní sběratelská kuriozita. Deska u nás v minulosti nevyšla žádná. Prvním Čechem, který se Frankem Zappou setkal a udělal s ním rozhovor (Melodie 1969-7, str. 200), byl Alexander Goldscheider v zákulisí Fillmore East v únoru 1969. K dalšímu významnějšímu kontaktu došlo roku 1982; Gogo a přátelé Franka vystopovali po jeho koncertě v Linci, napsali o tom reportáž, která vyšla ve Vídni v exilovém časopise Pater Noster a u nás kolovala v strojopise. Zappa měl tehdy ve Vídni den volna a nějací Maďaři ho přesvědčovali, aby zahrál v Budapešti; Zappa odmítl. Češi tehdy sice viděli v Budapešti Talking Heads, ale na Zappu museli stále čekat.

Zappův Fanclub v Brně funguje od roku 1986; na svém posledním, pátém kongresu ve Vimperku natočili členové video program určený Frankovi a usilovně přemýšleli, jak mu kazetu doručit. Mezitím se se Zappou sblížil Michael Kocáb; jednal s ním též o provedení některých jeho symfonických skladeb v Praze. Tyto zdánlivě bezvýznamné útržky tu vynáším na světlo jen proto, aby laikovi připomněly, že ani tohle nebyla výhra, která by nám spadla z nebe, ale výsledek snažení celé řady mravenečků.

Během těch dlouhých let sloužily Zappovy desky jako duchovní a intelektuální strava těm rockovým fanouškům, kteří kriticky pohlížejí na bláznivý svět z pozice rozumu. Pro mnohé představovaly zdroj energie a inspirace - a to nejen hudební, ale i myšlenkové: nenehcat se uštvat, zdeptat a zlomit. Zappa byl jediným ze slavných muzikantů, který byl neustále v opozici a v jistém smyslu se tedy stal hlavním mluvčím rockového undergroundu. Vyjítí každé jeho nové desky ovšem také znamenalo příležitost luštit, o čem jsou vlastně jeho texty, a jestli třeba sólo na marimbu je ještě v lidských možnostech anebo jestli se už jedná o nějaký trik. Zappova tvorba byla vždycky velmi bohatá na skryté symboly a posluchače vábila k téměř vědeckému bádání. A teď se u nás najednou na pár dní stane Zappa veřejným vlastnictvím, dostává nejrůznější banální otázky, na které trpělivě odpovídá, deníky poslušně referují a věrně přetiskují špatně odposlechnuté výroky a pak se o těchto nepodstatnostech a dezinformacích veřejně diskutuje. Člověk přitom zjišťuje, že tenhle druh bulvárního hukotu jsme doposud neznali, protože u nás byl spolu se Zappou pod petlicí, ale že vlastně obojí patří k sobě.


(2) Tiskovka

Během uplynulých pětadvaceti let prošla dráha Franka Zappy mnoha proměnami; jeho turné se však donedávna střídaly s železnou pravidelností s novými alby. V posledních letech přibyly nahrávky vážné hudby a intervaly mezi turné se zvětšily; to poslední proběhlo r. 1988 po více než tříleté pauze. Zappa teď pracuje hlavně doma, začal tvořit vysoce kultivované instrumentální nahrávky na počítači Synclavier, a také se více zabývá vlastní minulostí, kterou mapuje na retrospektivních nahrávkách i na videu. Do Evropy jezdí za obchodním jednáním. Plánoval, že cestou z Moskvy navštíví Prahu a Budapešť a letos na Nový rok posílá pětistránkový fax Kocourovi a Kocábovi s podrobnými instrukcemi a s otázkami pro tři osoby, s nimiž by se rád setkal: jsou to prezident Havel, Michael Kocáb a filmový animátor Jiří Barta. Také si přeje poznat zdejší “realitu” a pro pražské výlety by rád průvodce s dobrým smyslem pro humor. Veze s sebou dvoučlenný tým, který cestu, setkání i rozhovory natáčí na video. Tyto materiály mají ilustrovat možnosti západních investic, obchodního podnikání, a samozřejmě i kulturních kontaktů. Řízení pražské návštěvy se ujímá Miloš Zapletal.

Když jsem přicházel na tiskovku do Rytířského sálu Valdštejnského paláce, napadlo mě - to je jiné kafe, než Palác kultury, ale tuto naivistickou spekulaci Zappa brzy postavil na hlavu. “Co to máte s ozvučením? Když probíhala jednání a tvořila vaše nová vláda, konalo se to v sálech, které měly taky takhle dlouhé echo? Pokud to tak bylo, jak se mohli novináři dozvědět, na čem se ministři vlastně dohodli?” Zappa ovšem také zdůraznil, že lidé v Praze by měli považovat za štěstí, že žijí zde a ne v Moskvě.

Mezi novináři se objevují fantastické doměnky, jestli tu Zappa nesleduje nějaké vlastní politické cíle - vždyť velká část jeho knihy, The Real Frank Zappa Book, je o politice. Ptám se ho, má li nějaké plány; nejprve odpovídá neurčitě: “Pořád si to ještě rozmýšlím.” Kolega navazuje s přesněji formulovanou otázkou: “Jak jistě víte, původní profese našeho pana presidenta Havla je dramatik a spisovatel. Myslíte si, že by bylo možné, aby se prezidentem Spojených států stal hudebník? Vzal byste to?”

FZ: “Spojené státy, jak víte, je trochu zvláštní země, je to velký národ, schopný velkých hloupostí. Nynější situace v USA je výsledkem hlouposti, která trvala 8 let. Nechtěl bych mluvit příliš adresně, ale myslím si, že by to mělo skončit. Ve Spojených státech existuje jeden politický kandidát, jehož bych podporoval. Je to Mario Cuomo, guvernér státu New York. Roku 1988 chtěli, aby kandidoval, ale on to odmítl. Bude-li kandidovat roku 1992, budu ho podporovat. Pokud ne, budu muset přijít na něco jiného.”

Ale až odpoledne, při daleko relaxovanějším setkání s fanoušky Zappa odpověděl, že sám by do veřejného úřadu nikdy nešel, čímž konečně rozptýlil všechny nejasnosti. Toto setkání probíhalo v budově Obecního domu, kam se zdejší Zappovi kolegové donedávna chodili podrobovat rekvalifikačním zkouškám. Fanoušci tu Zappovi předávali obrazy a jiné umělecké výtvory, Zappa byl viditelně dojat. Ale především - byl zde prostor na otázky fanoušků a odpovědi. Následující přepis je jen nepatrně zkrácený.

-(3) Fan Club

Co dělá Captain Beefheart?

FZ: “Neviděl jsem ho osm let, nenahrává, maluje, má kontrakt s newyorskou galerií, která vystavuje jeho obrazy.”

PD: Má s tím úspěch?

FZ: “Možná že větší než s nahrávkami.”

Plánujete tentokrát nějaké koncerty v Evropě?

FZ: “Ne. Možná někdy jindy.”

Co si myslíte o komunismu po událostech v Rumunsku?

FZ: “Totéž, co jsem si myslel o komunismu před Rumunskem. Snažil jsem se svůj názor na komunismus objasnit ve své knize.”

Roku 1982 jste poslal vzkaz českým fanouškům, který zněl: Komunismus nefunguje.

FZ: “To všichni víme.”

Kdy plánujete dát znovu dohromady kapelu?

FZ: “V tomhle směru nemám žádné plány.”

Co dáte na své příští album?

FZ: “Nejspíš ho natočím se Synclavierem.”

Bude nějakým způsobem navazovat na Jazz From Hell?

FZ: “Jen v tom, že vzniká na stejné mašině. Ale zvuk je zcela odlišný.”

Jaký je podle vás vztah politiky a morálky?

FZ: “Nemyslím si, že by politika měla pomocí zákonů usměrňovat morálku. Podle mého názoru má být politika spojena s praktickými věcmi. Žádný národ my neměl chtít, aby politika zasahovala do jeho života víc, než je nutné. Nejmenší vláda je nejlepší vláda.”

Pokud tu chcete vydat Joe’s Garage, nebojíte se protestů české katolické veřejnosti?

FZ: “Proč by měli protestovat? Podle amerických zákonů je nejlepší obranou pravda. Pokud si někdo myslí že to, co se říká v Joe’s Garage, není pravda, ať s tím vyrukuje - ať už je to katolík nebo něco jiného. Pokud mám v Joe’s Garage kněze-darebáka, a pokud si katolická církev nepřeje, abych říkal, že mezi knězi existují darebáci, pak musí katolická církev potvrdit, že žádní darebáci mezi knězi už nejsou. Já tvrdím, že existují.”

—PD: Byla to čistá fikce anebo scénář vycházel z nějakých skutečných událostí?

FZ: “Jedna z nejzajímavějších věcí ve struktuře Joe’s Garage spočívá v kombinaci skutečných faktů, fantazie a přesné předpovědi budoucnosti. Když deska roku 1979 vyšla a já jsem tam řekl, že jednoho dne začne censura rock and rollu, byla to velmi dobrá předpověď akcí PMRC [Tato organizace sdružovala manželky některých vlivných osobností v USA a snažila se prosadit cenzuru rockových textů.] roku 1985. Dějová kostra v Joe’s Garage nemá nic společného s mým příběhem, ale s příběhy spousty lidí, kteří začínali s místními kapelami a některé z těchhle historek se pro řadu muzikantů odehrávají znova a znova. Naštěstí osudy většiny hudebníků nekončí tak, jako v Joe’s Garage.

Co víte o našem prezidentu Havlovi?

FZ: “Domnívám se, že u prezidenta Bushe ho čeká velmi dobré přijetí. Rád bych mu však řekl, ještě než se vydá na cestu, pár věcí o George Bushovi.”

Muzika v totalitním režimu nám pomáhala přežít. Tím, že jsi odmítal vystoupit tady, ve východním bloku, jsi neublížil komunistům, ale nám. My bychom za tebou do Budapešti přijeli.

FZ: “To není pravda. Musím vám to vysvětlit. Pokud máte na Západě kapelu, tak se nestačí rozhodnout, že přijedete. Takhlke se to nedělá. Ta osoba, která chtěla, abychom hráli na Východě, měla učinit nabídku, přinést kontrakt, a promotér měl jednat otevřeně, jako skutečný promotér businessman. Často dostáváme nabídky od lidí, kteří ani nemají oprávnění nás pozvat - jen přijeďte a hrajte. Taková byla i nabídka od Sovětské vlády z roku 1988. Měli jsme pozvání hrát v Moskvě u příležitosti summitu Reagan-Gorbačov, zavolali nám uprostřed našeho turné 1988, v úterý, a chtěli, abychom hráli v Moskvě v neděli, a my jsme měli všechny dny obsazené, a to se nedá zrušit. Taky nemůžete vzít 5 kamionů, 3 autobusy, 43 lidí, a poslat je z Mannheimu rovnou do Moskvy. Když jste na turné, je to obrovská operace. Mrzí mě, že jsem neměl příležitost tu hrát, ale věřte mi, nedělal jsem to s úmyslem vás potrestat.”

Dopoledne jste na tiskové konferenci uváděl jméno muže, jehož byste podporoval, pokud by kandidoval. Kdo to je a jaký má politický program?

FZ: “Jmenuje se Mario Cuomo, je šikovný, tvrdý a poctivý, nesouhlasím s ním úplně ve všem, ale při výběru, který máme ve Spojených státech, by tohle byl z intelektuálního a estetického pohledu člověk, jehož bych podporoval. Je to demokrat. A katolík.”

Pro náš Fan Club překládáme knihu The Real Frank Zappa Book, jak můžeme získat svolení?

FZ: “Já nejsem vlastníkem práv… ale i bez svolení můžete přeložit tu část o komunismu, str. 330 až 331. Mohl byste to teď na ukázku přeložit? Není to moc těžké?”

“Pan Gorbačov zřejmě zavadil o jedno z nejlépe střežených tajemství nedávné sovětské historie: Komunismus nefunguje. Je proti základnímu zákonu přírody: ‘LIDÉ CHTĚJÍ VLASTNIT VĚCI.’

Perestroika tento axiom prakticky potvrzuje. Stále tomu chcete říkat ‘komunismus‘? Ano, jen dál, říkejte tomu jak chcete. Nemusíme dodávat, ‘Vždyť jsem to říkal dávno,’ nechte tomu člověku trochu důstojnosti. Studená válka? Dej si ještě jednu pepsi - potom budeš chodit po Měsíci.

Při exportování své filozofie používali Sověti metodu připomínající americké televizní evangelické kazatele. Řekli lidem, kteří měli hlad, že jim dají jídlo a penicilin. Kazatelé je přinutili číst Bibli; komunisti jim dali číst Malou červenou knížku - a když neumíš číst, ti kurevníci ti jí budou recitovat megafonem.

Sověti vynaložili řadu let (a spoustu peněz), aby prodávali a vytvářeli politický Edsel [Model Ford Edsel z 50. let (pojmenovaný podle křestního jména syna Henryho Forda II.), velmi nepraktický automobil, který musel být předčasně stažen z výroby, se vžil jako symbol pro nesmyslnost a neprodejnost.] , napájený myšlenkou, že veškeré lidstvo bude rozjařeně snášet sparťanské podmínky, potom přenechá výsledky veškeré práce přívětivým byrokratům, kteří bohatství přerozdělí ‘rovnocenným způsobem’. Cože?

První slovo, které se každé dítě naučí po slově ‘Máma!’ je v každém jazyce ,Moje!’ Systém, který nedovolí vlastnictví, který vám nedovolí říct ‘Moje!’ když vyrostete, má - abychom to vyjádřili opatrně - osudnou koncepční chybu.

Od časů kdy byl Pan Rozvojový Národ donucen číst Malou červenou knížku výměnou za hrst rýže, až do dob kdy si uvědomil, že čekání ve frontě na bochník perníku je nudné jako fuck, trvalo kolem tří generací. Televize pomohla tento cyklus zrychlit.

Desetiletí indoktrinace, manipulace, cenzury a výletů KGB nemohla změnit tento fakt: Lidé chtějí kousek jejich vlastního Toho-Či-Tamtoho, a když ho nedostanou, mají tendenci rozpoutat kontrarevoluci.

Proč tedy tolik Američanů, kteří na oko uctívají Svobodu a Demokracii, podporuje - dokonce vyžaduje - opatření, vykonávané jejich vlastní vládou, která nesou výraznou podobnost k Komunismu ve starém stylu Krutého imperia?? (Cenzura? Dezinformace? Špionská opatření do veřejných knihovcen?) Jsme doopravdy tak nevýslovně pitomí?

FZ: “A tenhle bod je velmi důležitý: je to o demokracii, a co se s ní stalo ve Spojených státech. Na straně 331, Use it or Lose it” (předčítá anglicky):

“Používejte jí nebo o ní přijdete. Američané rádi mluví (anebo si nechají vyprávět) o demokracii, ale když mají podstoupit zkoušku, zpravidla jí považují za určité nepohodlí. Místo toho jsme se rozhodli pro autoritativní systém, který je převlečen za demokracii. Platíme horentní sumy za přebujelou vládu, která je k smíchu, necháme se od ní vláčet, a pak se divíme, jak se do ní dostali všichni ti volové. Komunismus nefunguje, protože není v souladu s lidskou povahou. Nestane se nám jednoho dne, že se probudíme a zjistíme, že toto tvrzení je stejně pravdivé, když ho vyslovíme o konceptu západní demokracie?

Co vás vedlo k účinkování v seriálu Miami Vice? A setkal jste se s Janem Hammerem?

FZ: “S jakým Hammerem? Aha, ten ale nebyl na té lodi… Vzal jsem tu roli, protože v té době bylo mému synovi deset let, a byla to jeho oblíbená TV show. Když mi zavolali poprvé a zeptali se mě, jestli bych v tom hrál, řekl jsem ne. Byl z toho zklamaný. Tak jsem to vzal.”

Jaké jsou vaše hudební plány do budoucnosti?

FZ: “Neplánuji žádné koncerty, ale stále hodně skládám hudbu. Moje poslední věc je hudba k televiznímu filmu Jacquesa Cousteaua o havárii tankeru společnosti Exxon u pobřeží Aljašky. Taky mě informovali, že provedení mojí skladby pro velký orchestr Mo’n’ Herb’s Vacation je plánováno na 14. ledna 1991 ve Smetanově síni v Praze. A na to se určitě přijedu podívat.”

Franku, jaká byla tvoje první reakce na to, když jsi se dozvěděl, že v Československu exituje tvůj fan club?

FZ: “Nemohl jsem tomu uvěřit, zvláště když mi dali pouzdro s fotografiemi a dopis podepsaným všemi těmi lidmi, předal mi to Gogo s přítelem. Nemohl jsem tomu uvěřit, a stále tomu nevěřím.”

Dočetli jsme se tu o setkání Michaela Kocába s Vámi v Americe z jeho pohledu. Jak to připadalo vám?

FZ: “Najednou mi někdo volá. Člověk, s nímž jsem chodil do školy. Člověk, jehož jsem neviděl od roku 1958. Říkal: ‘Mám tu pár přátel z Československa a rád bych je k tobě vzal.’ Řekl jsem: ‘Dobře, přiveď je.’ Během setkání jsme hovořili o možnostech orchestrálního provedení mojí hudby u vás, to bylo docela normální, a potom Michael říká: ‘Neměl bys chuť přijet a zpívat v té opeře, co píšu?’ A v téhle chvíli jsem si uvědomil, že vstupuji do světa science fiction. Samozřejmě, že mi polichotilo, že on si myslí že já umím zpívat. Taky je jasné, že já vím o svém hlase víc, než on. A protože jsem nechtěl poškodit sluch nikoho v této zemi, musel jsem říci: ‘Nikoli, děkuji.’ I když chtěl, abych zpíval s… jak se jmenuje ten slavný člověk? (Kocáb napovídá.) Představte si mě s Dvorským. Takže mi bylo jasné, že Michael má docela smysl pro humor. Pak jsme se dívali na videozáznam Michaelovy skupiny, a videozáznamy jeho orchestrální práce, a video s animací Jiřího Barty. Strávili jsme tam asi 6 hodin a povídali. A další věc, kterou jsem se dozvěděl byla, že Michael pomohl vykopnout komunisty. ”

—(Jeden z fanoušků upozorňuje, že vedle členů Fan clubu jsou v československu také tisíce lidí, kteří mají Zappovu hudbu rádi, ale nejsou organizování a ani nevěří v organizovanou činnost.)

FZ: “Víte, já jsem taky člověk, který nevěří v organizovanou činnost. Ale jde o to, jakému druhu činnosti se ta organizace věnuje. Například, jakákoli organizace, která natočí video s dívkou, která dělá tohle (imituje scénu z videa, které pro něj členové Fan Clubu natočili), tak je podle mě v pořádku.”

Ovlivnil vás nějak Conlon Nancarrow [Americký skladatel (1912-1997), který žil dlouhou dobu v isolaci v Mexiku a komponoval pro mechanické piano; jeho skladby se vyznačují velmi složitou rytmickou strukturou. ] ?

FZ: “Pozval jsem ho, abych mu ukázal Synclavier, ale nepřišel. To je člověk, který by měl psát pro Synclavier.”

—PD: Takže si taky myslíte, že existuje určitá návaznost mezi děrováním papírového pásu pro mechanické piano a programováním Synclavieru?

FZ: “Nepochybně. U mechanického piana jste ale omezeni jedním zvukem, zatímco u Synclavieru můžete získat tón jakéhokoli nástroje, takže Conlon Nancarrow by na ten přístroj mohl zkomponovat svůj žesťový kvartet.
Děkuji vám strašně moc za tohle setkání, doopravdy se mi to líbilo.”

(4)”Vláda Spojených států mě nemá příliš v lásce…”

Ještě téhož večera bylo na programu setkání s českým undergroundem, které organizoval Magor v hotelu Kriváň: vstup na ručně malované pozvánky, pivo zadarmo, Cola za peníze a živá hudba v slavnostně vymalovaném sále miniaturních rozměrů, v němž Zappa vystoupil společně s Půlnocí. Během několika prchavých okamžiků, za doprovodu tvrdého, hypnotického riffu Zappa vyprávěl:

“Právě jsem se vrátil z Moskvy a naučil se pár slov rusky. Rád bych se s vámi o tato slova podělil. První z těchto slov je БАРДАК, nikdo neví, co se to děje. A teď tři důležitá ruská slova: ШТО ЗА АГОНИЯ what the fuck is going on here, . To je otázka, kterou si nyní musí komunistická strana položit o Československu. Pojďme si tahle důležitá slova zazpívat. Udělejme to společně. Doufám, že lidé v Moskvě najdou velmi rychle na tahle slova odpověď.”

Zážitky se hromadily, fotografové Franka málem ušlapali, a příští ráno jsme se sešli před Loretou. Zappa hrál ve věži na mechanismus zvonkohry. Zdálo se, že ne všechny klávesy reagují stejně a výsledný dojem tak vzdáleně připomínal Cageovo preparované piano.

Václav Havel Zappu uvítal coby fanoušek jeho starých desek s Mothers of Invention i s Beefheartem a pak projevil přání, aby Zappa vystoupil na koncertě, který byl plánován na počest jeho únorové návštěvy v New Yorku. Jeho host reagoval skepticky: “Povím vám to rovnou, vláda Spojených států mě nemá příliš v lásce.”

Zappa se běžně neschází s hlavami států; Havel byl první prezident, s nímž se osobně setkal. Na shodišti Pražského hradu narazil na uklízečku, která tam luxovala červený koberec; možná, že si na tento záběr vzpomínáte z půlhodinového filmu čs. televize Zappa v Praze. Vysavače patří k Zappovým nejoblíbenějším symbolům a vystupují na albu Joe’s Garage i ve filmu 200 Motels.

Odpoledne, před přijetím u ministra kultury Milana Lukeše, padla otázka, jestli v Americe mají také nějaké ministerstvo kultury. “Americká společnost je více zaměřena na konzumní věci než na myšlenky. To, co bych považoval za kulturu, a vy si to asi taky myslíte, tak to jsou odpadky. Potřebovali bychom tedy ministerstvo odpadků, ministra, který by odpadky representoval pro zbytek světa. Takové místo je ale velmi těžké obsadit.”

I z pozdějšího hovoru bylo zřejmé, že americká vláda má velmi dobré důvody nemít Zappu v lásce. “Keep smiling, to je dobrá metoda, ale doufám, že až prezident Havel přijede do Washingtonu, tak už bude vědět, jaké myšlení se za těmi americkými úsměvy skrývá. Prezident Bush představuje vlastně pozůstatek Reaganova režimu. Před Reaganem nebyli lidé bez domova. Byli tuláci, opilci, ale nikoli celé rodiny bez domova. V Americe vyšla kniha The Wit And Wisdom of George Bush (Důvtip a moudrost G. B.); měl bych vám ji poslat, aby aby si ji všichni ve vládě přečetli a viděli, jak je hloupý.”

Ale tohle všechno byla jen slovní rozcvička před rozhovorem s naším ministrem kultury, který Zappa nechal točit na video. Jeho přesně formulované otázky jakoby vzbuzovaly nějakou skrytou rezonanci. Oba muži hovořili o cenzuře, komercionalizaci, brakovém umění a bylo to, jako kdyby každý z nich na základě podobných zkušeností dospěl ke stejným závěrům. Když nás potom pan ministr propouštěl, zeptal jsem se ho:

Považujete Franka Zappu za průměrného rockového hudebníka nebo se podle vás nějak odlišuje?

ML: “Průměr, to je to, co jsme tu slyšeli většinou. Pana Zappu jsme tu slyšeli málo. Takže to bude asi trošičku jinak.”

Padly ve vašem rozhovoru nějaké konkrétní návrhy?

ML: “Bavili jsme se o tom, co je to kultura, k čemu je dobré ministerstvo kultury. Na závěr přišel pan Zappa se zajímavým nápadem, kdy vzpomněl takové instituce, která ve střední Evropě existovala a jmenovala se Bauhaus. Co by to znamenalo teď? Kultura, to není jenom umění pro pár vyvolených, ale něco, co se dotýká všedního života všech lidí, něco, v čem lidé žijí, v čem se pohybují. Pokud by se v Praze zřizovalo takové středisko, z něhož by měli prospěch všichni, ty nejširší vrstvy obyvatelstva, pan Zappa by v tom chtěl pomoct.”

Frank Zappa je mezi svými fanoušky znám jako zastánce zásadních postojů, které mohou budit i určité zděšení. Existuje nějaká oblast, v níž s ním nesouhlasíte?

ML: “Ne, pan Zappa je z těch lidí, které já mám osobně velice rád, kteří se nebojí řezat do vlastního masa a tvrdě, kteří se nedrží toho, co vyjadřuje české přísloví “ježek sobě kadeřav”. Pan Zappa tu udržel svůj image v tom, že je tvrdým soudcem života a společnosti ve které žije. Na to si musíme zvykat i my, nemůžeme a nebudeme si věčně fandit.”

Když jsme přijeli na Barrandov, rozvážní a uctiví mužové i ženy tam čekali s podobnými transparenty, jako euforická mládež o dva dny dříve na letišti. Zappa se tu setkal s Jiřím Bartou, jehož animovaný film Krysař pomohl uvést ve Spojených státech. Řada dřívějších filmů Franka Zappy užívá animaci, a tak mě napadlo, jaké tu jsou souvislosti:

Zappa pracuje metodou šoku, není to v určitém protikladu k tvému způsobu práce?

JB: “Domnívám se, že ne, v tom tempu to sice není zřejmé, ale já také používám určitý kontrast situací, kontrast ve výtvarné stylizaci…”

Zappa má teorii, že tvůj Krysař je film o následcích komunismu v Československu, a zřejmě se tě na to bude ptát.

JB: “Dost jsem přemýšlel o tom, jak mu odpovím, protože můj přístup byl spíš etický. Spíš než jako řešení nějaké politické situace jsem to chápal jako otázku etiky společnosti. Ale nakonec to s tím nepřímo souvisí.”

Z určitého odstupu je možná zřejmé, že jistá etika rovná se jistá ideologie rovná se komunismus…
JB: “No asi tak… ”

-(5) U Bílého koníčka

U notáře na Ovocném trhu seděl Zappa mezi Kocábem a Kocourem naproti právníkovi, který dokončoval smlouvu, na jejímž základě u nás budou vycházet Zappovy desky, kompakty i kazety. Místnost oplývala úřední neútulností a psací stroj vydával velmi depresivní zvuky. Zappa v té chvíli vypadal dost smutně, a když se ho ptali, proč, odpověděl, že i osoba z velkou dávkou vnitřní energie může podlehnout únavě. “A pokud by v téhle místnosti někdo projevoval euforii, tak by to mohl být jedině šílenec.”

Když ho pak večer přivedli na podium v klubu U bílého koníčka, únava se na chvíli ztratila. “Co mohu udělat, co mám říci? Zpívat? Just Like Penguin In Bondage?” ptal se, a kdosi na tenhle úvod pohotově navázal hlasem Mapoleona Murphy Brocka. Sešly se tu pop zpěvačky, zasloužilí rockeři i veteráni undergroundu; první otázky položil Mikoláš Chadima.

—MCH: U koho šijete?

FZ: “Moje žena mi to dala k narozeninám. Umberto Ginocetti. Italský návrhář. Takovýhle oblek dostanete od manželky, když vám je 49 let. A tohle je ta lahev co jsem si zapomněl na obědě?” (drží velkou lahev Becherovky).

Michael Kocáb: “Dárek od prezidentovy manželky.”

FZ: “Děkuji. Teď to otevřu, docela dobré.”

—MCH: Všiml jste si, že představujete politický fenomén pro dvě generace hudebníků? Když nás vyšetřovali na STB, tak nám vyhrožovali, že nám toho Zappu vyženou z hlavy. První nepřítel byl americký prezident, a hned po něm Frank Zappa.

FZ: “Myslím si, že to pěkně posrali. Bohužel, cenzura, kterou máme ve Spojených státech, je účinější, než vaše státní policie. Hrál jsem svoji hudbu ve Spojených státech pětadvacet let a většina lidí ani neví, co dělám. A strašně by je šokovalo, když by vás viděli jak tu stojíte a posloucháte mě, mysleli by si že jste se zbláznili. ”

—MCH: V Československu máte dokonalé posluchačské zázemí, a když vám to nevyjde v Americe, můžete se spolehnout na vaše české posluchače.

FZ: “Doufám, protože po tomhle interview se sem možné budu muset odstěhovat. - To je okay. Žili jste tu s tajnou policií velmi dlouho. Američanům to chvíli potrvá než si uvědomí, že je u nás máme taky, a že jim ani neříkáme tajná policie.”

—MCH: Když byste se sem přestěhoval, tak vám mohu poradit různé triky, jak na tajnou policii vyzrát.

FZ: “Já si myslím, že jediná cesta, jak zacházet s tajnou policií, je vyžadovat, že když máte svobodné Československo, tak nesmí být tajná policie.”

Neuvažujete po vaší první návštěvě v Československu, že byste zde oslavil své 50. narozeniny?

FZ: “Zatím jsem plánoval, že by to mělo být v New Yorku, ale za této situace si to možná ještě rozmyslím.”

Nejednali jste také o možnosti nějakého koncertu v Praze?

FZ: “O jediném, v katedrále svatého Víta, těsně před volbami.”

Nějaké detaily?

FZ: “Základní myšlenka je, že by to byl společný projekt se mnou a s Michaelem, skupina by byla z českých hudebníků. O tom budeme hovořit zítra.”

V době, kdy tento článek vyjde, budeme už patrně vědět víc. Zappa se zmínil, že by příště chtěl přijet s rodinou, a zřejmě má i další plány. Když v Praze novinářům tvrdil, že za posledních pětadvacet let nezažil takové přijetí jako u nás na letišti, mluvil zcela upřímně. Možná i proto na nás zas on zanechal dojem člověka velmi zdvořilého, laskavého a trpělivého; při osobním jednání mluvil vždy spisovně a jenom když se dostal na podium či před kameru, mohli jsme být svědky tvůrčího užití obscenity.

Všichni, kdo čekali typické zappovské naschvály, situace vyostřené k mezím absurdity, se nedočkali. Jinými slovy, Zappa zklamal ty, kteří ho znali ani ne tak z desek, jako přes filtr různých masmédií, která někdy s přispěním vlastní agresivity podávají obrázek ostřejší, než je skutečnost.

Původně v: Rock & Pop cca 1990


Rubriky

Poslední články