Daniel Kahn přiveze do Prahy radikální klezmer z Berlína a Detroitu

15. 2. 2018 | Rubriky: Články, UNI, 2012

Daniel Kahn se skupinou Painted Bird přijíždí do Prahy, své nové album The Butcher’s Share představí na koncertě v Kaštanu, v pondělí 19 února. Při té příležitosti znovu publikujeme rozhovor pořízený roku 2011 na Folkových prázdninách v Náměšti. Zde je klip k jeho novému abu i turné.

Daniel Kahn je zpěvák a akordeonista původem z Detroitu, žijící v Berlíně. Vychází nejen z tradic klezmeru, ale i evropského kabaretu. Jako student začínal u divadla, fascinoval ho Bertold Brecht stejně jako Clash či Neil Young. Tradiční repertoár klezmerbandů posouvá do nové polohy, střídá jiddiš s němčinou i angličtinou, objevuje meziválečné protestsongy židovských autorů, které lze brát jako dosud málo známou evropskou paralelu amerického písničkáře Woody Guthrieho. V Berlíně založil kapelu Painted Bird, pojmenovanou podle kontroverzní knihy polsko-amerického autora Jerzy Kosinského. Kahn je mistrem v politické nekorektnosti, své poslední album nazval Lost Causes, Prohrané kauzy. Tou nejsnadnější cestou do jeho krutě ironického světa je pilotní skladba March of the Jobless Corps, kterou snadno najdete na You Tube. Původně to byl pochod nezaměstnaných z Krakova z období Velké hospodářské krize.

Když se řekne židovská hudba, každý pod tím vidí něco jiného: klezmer z Evropy, sefardské písně ze Španělska, anebo hudbu z dnešního Izraele, která je tak pestrá, že na ni žádná kategorie nestačí. Jak to vidíte vy?

Když jsem studoval jiddiš kulturu, přednášející začal slovy: Židovská kultura neexistuje. Ale existuje celá rodina kultur židovské diaspory - od Jemenu přes Sýrii až po klezmer i Španělsko. Židovskou hudbu definujeme, když ji zpochybníme jako kategorii a začneme klást otázky. Faktor, jestli tu hudbu hrají Židé není podstatný. Je Bob Dylan či Leonard Cohen židovská hudba? V jistém smyslu ano, v jiném ne. Já osobně mám rád blues, rock and roll, jazz, gospel, irskou hudbu.

Vzpomínáte si na nějaký rozhodující moment, kdy jste se rozhodl sledovat židovskou kulturu?

Klezmer jsem objevil v New Orleansu, díky pouličním muzikantům, což byli místní jazzmani. Tehdy jsem objevil židovskou kulturu v ne-židovském kontextu a zjistil, že klezmer má veškeré kvality funku, dobře se na to tancuje. Já tehdy hrál taky na ulici na akordeon, a najednou jsem objevil že hudba Toma Waitse či Nick Cavea má východoevropské kořeny. Začal jsem se učit klezmerový repertoár i hudbu z her Bertolda Brechta. Když jsem se vrátil do Michiganu, připravil jsem inscenaci jeho Žebrácké opery. Někdo mi poradil, abych jel na přehlídku KlezKanada, to je letní tábor pro všechny generace, a tam jsem potkal dva velké znalce, Alana Berna a Michalea Alperta ze skupiny Brave Old World. Ti mě navedli na správnou stopu. A sice, že kultura jiddiš není muzeální artefakt který se jen studuje, ale cosi věčně proměnlivého a živého. Alan se usadil v Německu, řídil festival Yiddish Summer Weimar a navrhnul mi: “Proč se neodstěhuješ do Berlína? Můžeš převzít můj byt.” Berlín mě lákal i kvůli tomu, že tam žili David Bowie, Nick Cave i Bertold Brecht. Tak jsem se přestěhoval, navštívil festivaly ve Výmaru a v Krakově a definitivně mi došlo, že jiddiš není nostalgie, kýč a staré šlágry, ale vitální kultura se spoustou tajemství, humoru a radikálních myšlenek. Když člověk žije v Americe, tak snadno zapomene že je Žid, stejně jako když žije v Izraeli, ale není snadné na to zapomenout v Berlíně. Ta historie je tam stále přítomná. Ocitnete se tam v komunitě spřízněných umělců, v jakési virtuální zemi zvané jiddiš land.

Když jste se usadil v Berlíně, skládáte také písně v němčině?

Jedna moje píseň, Görlitzer Park, je částečně v němčině, tématem je nádraží, které po stržení Berlínské zdi ztratilo svůj význam, a tak na jeho místě vybudovali park, který má ale stále nehostinnou atmosféru jako to dřívější nádraží. V té době jsem měl německou přítelkyni, mluvili jsme spolu podobně jako v té písni napůl anglicky, napůl německy. A v Berlíně jsem si koupil akordeon, je z roku 1939 takže je to vlastně nacistický akordeon, do hudebního obchodu byl prodán s datem 21 dubna 1939, což je přesně jeden den po Hitlerově narozeninách a den před Leninovými .

V té době byla mezi německými vojáky velmi populární píseň Lily Marlen, kterou jste zhudebnil. Není to další dobře mířená provokace vůči strážcům politické korektnosti?

Když přeložíte skladbu z jiného jazyka do jiddiš, významově ji posunete. Ta píseň byla hitem mezi německými vojáky, vysílala se na německém radiu v okupovaných zemích, ale později ji od té nacistické příchuti osvobodili Američané a Britové v Itálii, vznikla anglická, ruská i další verze, takže to byl hit i mezi Spojenci, navzdory tomu že původně patřila Wehrmachtu. Ve své podstatě je to nostalgická milostná píseň mezi vojákem a prostitutkou. Mě ten překlad přišel jako sympaticky podvratný nápad, v duchu italského rčení Traductore, Traitore, překladatel je zrádce. Chtěl jsem tím mým překladem kriticky zaútočit na původní verzi.

Nezvažoval jste vedle Berlína i jiná evropská města, kde se usadit? Jeden váš klezmerový kolega, Bob Cohen, se ze Spojených států vystěhoval do Budapešti.

Nechtěl bych teď být Žid v Budapešti. Tam není vůbec bezpečno. Já se vždy stýkal s menšinami, v New Orleansu s černochy, jinde s Židy a homosexuály, nechtěl bych bydlet ani v Moskvě, ani v Budapešti či jiném městě, kde se jako Rom či černoch musíte pořád dívat přes rameno, jestli vás někdo nechce zmlátit. O Budapešti vznikla dokonce protirasistická píseň: “Gypsy, Jewish or gay, Budapest is the place to stay,” natočila ji berlínská skupina Rotfront složená z východoevropských přestěhovalců. Násilí vůči menšinám či imigrantům je jen současnou variací na antisemitismus a pogromy před sto lety. Má tytéž příčiny: paranoiu, nacionalismus, hledání obětních beránků. Fašistický populismus. Názor, že sociální cítění je zlo, se ve Spojených státech stává přijatelným mainstreamem.

Vy jste svoji skupinu Painted Bird pojmenoval podle kontroverzní knihy Jerzy Kosieského. Proč?

Protože to je dobré jméno pro punkovou kapelu, v tradici názvů podle hrůzných věci či jevů, jako například Joy Division. Mám ještě další projekt se zpěvákem z Moskvy, jmenuje se Psoj Korolenko, je to duo s názvem The Unternationale, což je inspirováno Internacionálou. Pohráváme si s nejrůznějšími ideologiemi, hrajeme komunistické písně, socialistické písně, sionistické písně, ateistické, alkoholické i chasidické písně, Rolling Stones v ruštině i v jiddiš. A Psoj Korolenko je opravdický šílenec.

Ve stejném smyslu jako Gogol Bordello?

Ne, to jsou švindlšílenci, on je autentický. Psoj je ve skutečnosti excentrický vzdělanec, trochu jako Slavoj Žižek, ale navíc umí zpívat,

Psoj je jeho skutečné jméno?

To jméno sice působí groteskně, ale skutečně existuje, i když v Rusku tak nikoho nepokřtili už po několik století, díky zjevné spojitosti se slovem pes, pjos. On se původně jmenoval Pavel Lion a inspiroval ho Vladimír Korolenko, radikální intelektuál z 19. století, Psoj o něm napsal disertační práci. Korolenko si stěžoval svému bratrovi, jak mají všichni křestní jména vybraná z kalendáře, a že kdyby on se narodil v den Svatého Psoje, který skutečně v Rusku existuje, tak by byl Psoj a ne Vladimír Korolenko.

Vy jste nezačínal i hudby, ale u divadla. Co vás přimělo změnit formu?

Skutečně jsem studoval divadlo, poezii a politiku, a jako student jsem udělal několik představení, líbil se mi Bertold Brecht i radikální divadlo které vedl Augusto Boal z Brazílie, ale jakmile jsem absolvoval, rozhodl jsem se že chci jen skládat a zpívat a vystupovat v barech. Leonard Cohen to udělal podobně. Když už byl slavným spisovatelem a žil v Řecku, postavil se na břeh moře a tajemný hlas mu poradil: Běž do Nashville a staň se country zpěvákem. Což se stalo, svá první alba natočil v Nashville s country muzikanty. Mám rád Cohena i Dylana.

A co Fugs, anarchistickou skupinu z New Yorku? To je stejná generace, i když oni byli daleko extrémnější.

Fugs já miluju, byli naprosto úžasní, Tuli Kupferberg je můj idol, stejně jako Allen Ginsberg, který s nimi příležitostně vystupoval. Tuli zpíval i v jiddiš a věděl vše o židovských anarchistech. Jejich nejslavnější píseň začíná Sunday Nothing, Monday Nothing a jde dál přes všechny dny v týdnu, pak pokračuje v jiddiš a ve španělštině, nakonec se do toho zamíchají filozofické koncepty a spousta nemravností. Ale skutečný příběh za touto nihilistickou hymnou dnes už málokdo zná. Původně to byla židovská písnička, tématem nebylo Nothing, ale brambory, v jiddiš bulvis. Verše Zuntik Bulvis Montik Bulvis popisovaly jednotvárnost jídelníčku v chudých shtetlech východní Evropy. A Tuli, vlasatý anarchista z New Yorku to změnil na Nothing. Já mám rád punk rock, a podle mojí teorie právě tato píseň někdy roku 1966 punkrockovou éru začala, i když neoficiálně. A my jsme na ni nedávno navázali.

Jak konkrétně?

Já a Psoj jsme byli nedávno v Izraeli, vedli jsme tam spoustu politických diskusí, s lidmi s pravicovými názory, s osadníky kteří staví na Západním břehu, i s levicovými intelektuály, je to konfliktní zóna, všichni agresivně zvyšují hlas. Jeden večer jsme toho měli pokrk a začali jsme zpívat: Israel Nothing Palestine Nothing, Hamas and Fatah Nothing. Každou posvátnou krávu jsme vsunuli do textu, i vše nedotknutelné z písemností jako Korán či Tora, chrámy i Mohammeda a natočili jsme to. Bylo nám až trochu úzko z té kumulace tolika politických nekorektností do jedné písně. Psoj to uzavřel: Říct o něčem, že to je Nic, to je docela snadné, ale pokud to chceš doopravdy shodit, musíš o tom říct že to je Něco. A tak jsme to otočili, Israel Something Palestine Something - celé to zašlo trochu daleko, což definuje další slovo z jiddiš, mešuge, předpokládám že se používá se i v češtině?

Velmi často. Takže ta píseň je natočená, ale nevydaná?

Kdybychom ji zpívali veřejně anebo vydali, to by nás určitě zabili.

Psáno pro UNI, 2012/1

Předchozí díl článku http://www.doruzka.com/index.php/anarchiste-klezmerbandy-a-titanic/


Rubriky

Poslední články