Niněry, akordeony i rytmy z Peru

26. 10. 2015 | Rubriky: 2015,Články,Rock & All

Hudební léto mezi Rakouskem a Moravou

Konec prázdnin je tou nejlepší chvílí na ohlédnutí za festivalovými zážitky u nás i v těsném sousedství. Na multižánrovém poli zaslouženě vedou Coulours of Ostrava, jejichž stín poněkud nespravedlivě zakrývá akce rozsahem komornější, programově však neméně zajímavé. Dvě z nich představují léty ověřenou kvalitu: Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou a na opačné straně moravsko-rakouské hranice probíhající Glatt und Verkehrt v Kremži na Dunaji.

Obě akce na sebe časově navazují a není tedy divu, že si vyměňují účinkující. Atmosférou i publikem ovšem vytvářejí kontrast: do Kremže vyráží movité, sofistikované publikum z nedaleké Vídně, zatímco v Náměšti převládá studentská generace, kterou láká objevovat neznámé. Oba festivaly spojuje snaha odlišit se od velkých akcí, vytvářet neotřelé kombinace, představit mainstreamem opomíjené nástroje. V Náměšti jste se tak mohli setkat hned se třemi špičkovými hráči na niněru, kuriozní skříňku se strunami a klikou. Ta pohání otáčející se bubínek, který u tohoto prastarého, s houslemi spřízněného nástroje supluje roli smyčce. Poněkud paradoxně bývá niněra označována za středověký nástroj, navzdory tomu, že právě v posledních dekádách zaznamenala překvapivý comeback – a to právě díky přítomným virutozům. Návrat niněry nastartoval Valentin Clastrier z Francie, když roku 1992 vydal průlomové album Heresie, které bylo skutečně kacířským hudebním manifestem: Clastrier propojil nástroj, předtím známý spíš hudebním puristům, s elektronikou, propůjčil mu hendrixovské barvy a ovládal ho hmaty, které by si žádný z jeho předchůdců nedovolil. Clastrier inspiroval celou muzikantskou generaci – včetně Rakušana Matthiase Loibnera. Ten jako fanoušek Franka Zappy i znalec klasické hudby vytvořil širokou paletu projektů, od balkánských fuzí až po spojení s klasikou. Jeden z nich – na němž účinkoval spolu s gregoriánským sborem z Vídně, předvedl o půlnoci v náměšťském kostele. Koncert, souběžně pojatý jako minimalistické divadlo, sehrál po nabitém celodenním programu výjimečnou roli: ve zcela bdělém stavu vás posunul do roviny snu, v němž jste si mohli dramatické chvíle končícího dne vytřídit, poskládat a zarámovat závěrečným, nadčasovým a poklidně plynoucím zážitkem.

Pygmejové na rakouské vinici

Nejmladším ze tří vystupujících niněristů byl German Diaz ze Španělska, objev loňského veletrhu Womex, hudebník s jemným citem pro atypické kombinace zvukových barev, který niněru propojil s dechovými nástroji i s mechanickou zvonkohrou. V závěru jedné ze skladeb uvedl do chodu hrací skříňku, jejíž zvonivé tóny postupně převzaly vedoucí part, a to až do chvíle, kdy nástrojem prošly poslední centimetry strojové partitury, tedy papírové pásky, kterou German Diaz ručně naděroval.

Diaz s Loibnerem vystupovali též v Kremži a to v rámci večera, který nabídl překvapivou vokální kombinaci. Švýcarský zpěvák Christian Zehnder je známý tím, že na rozdíl od kýčovitých folkloristických ansámblů bere alpské jódlování smrtelně vážně a přetváří jej v avantgardní disciplinu, kterou lze například propojit se sibiřským hrdelním zpěvem. Na dvoře vinařství, v němž probíhají festivalové koncerty, pro změnu vystoupil v dialogu s Pygmeji, což byla fuze motivovaná dobře známým faktem: obyvatelé afrických vnitrozemských pralesů vytvořili podobný styl jódlování jako alpští horalé.

Oba festivaly letos souběžně hostily také Ivu Bittovou v jejím společném projektu s americkým černošským bubeníkem Hamidem Drakem. Od první vteřiny bylo jasné, že oba umělci jsou ideálními hudebními partnery s obdobnými prioritami, k nimž patří jak všestrannost, tak umění poslouchat toho druhého. I když Drake hrál s jazzovými velikány jako Don Cherry či Herbie Hancock, vstřebal též reggae či kubánské rytmy. Má za sebou i studium indické hudby – ale protože se nevzdal zvukové pestrosti jazzové rytmiky, přenesl tep bubínků tabla na bicí soupravu. V Náměšti se ke dvojici přidala ještě Clarinet Factory, neopakovatelná sestava spojující čtyři silné osobnosti, z nichž každá přistupuje ke klarinetu odlišnou cestou.

Latinskoamerické kontrasty

Na podobném konceptu, i když s totálně odlišným zvukem, stojí skupina Dancas Ocultas, čtveřice portugalských akordeonistů, jejichž hudba – rytmicky členěná dechem měchů – je snadno čitelná, ale přitom vás dokáže přivést do závratných výšek či hloubek. V Náměšti vystoupila společně s brazilskou zpěvačkou, známou pod uměleckým jménem Dom la Nena, o níž zřejmě v příštích letech hodně uslyšíme. S jejím éterickým zpěvem kontrastuje hutný a ostře rytmický zvuk cella, které bravurně ovládá. Její písně se vzpírají žánrovému zařazení, a snad jen díky jakési bezelstné přímočarosti se nabízí srovnání s nejstaršími nahrávkami Suzanne Vega či Lhasy. Dom la Nena je kultovním objevem sezóny, její nová alba – ať už samostatná či společná s Dancas Ocultas – stojí za to sledovat.

Mezi tématy festivalu Glatt und Verkehrt v Kremži je každoročně jihoamerická hudba. Argentinská, v New Yorku žijící zpěvačka Sofia Rei vystoupila jako záskok, což byla velmi zdařilá volba. Její repertoár působil jako fiktivní most klenoucí se nad celou Latinskou Amerikou, od mexické balady La Llorona známé od Lily Downs až po černošské písně z Peru, které jsou dosud málo známou paralelou amerických spirituálů. Sofia Rei je protikladem patetických a sladkobolných latinskoamerických ikon předešlých generaci: je věcná, důrazná, a zpívá s autoritou ženského toreadora. Jako kytarista ji doprovázel Eric Kurimsky, dnes jeden z nejvytíženějších hudebníků newyorské latinskoamerické scény, jehož předkové pocházejí z Bratislavy – ale jak sám tvrdí, ví toho daleko víc o hudbě Peru než Slovenska.

Psáno pro Rock & All, 2015/9