Kytara mezi Evropou a Orientem 1: Debashish Bhattacharya

12. 4. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2007

Indickou hudbu si Evropané spojují především s bubínky tabla a sitarem. O to větším překvapením je ohlas indických kytaristů. K těm světově nejúspěšnějším patří Debashish Bhattacharya, známý svým crossoverovým albem s americkým bluesovým kytaristou Bobem Brozmanem. Ale Bhattacharya je především erudovaný hráč indické klasické hudby, už ve svých čtyřiceti letech získal titul Pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru. Na jaře 2007 přijel do Londýna převzít cenu BBC World Music Award v kategorii Asie/Pacifik, následující rozhovor jsme spolu Kenem Huntem natočili před slavnostním koncertem.

Jaké jste měl dětství?

Narodil jsem se před 44 lety v Kalkatě. Můj otec tam odešel z nynějšího Bangladeše, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně Muslimové a Hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pakistán musel s celou rodinou utéct. Pocházel z rodu hudebníků a básníků, on a moje matka učili nás děti hudbu ještě před tím, než jsme uměli psát. Také hráli divadlo na dvoře maharadžů. Moje sestra Sutapa je vynikající zpěvačka, bratr Subhashis hraje na tabla.

Zajímala vás i jiná hudba než klasická?

Zajímala mě lidová hudba, to co hrají Baulové, potulní hudebníci. A lidová hudba bývá často předlohou pro ragy.

Jak se vlastně utvářel váš hudební názor?

Já jsem se narodil v 60. letech, v době kdy indická raga byla v Bengálsku tou nejčastěji hranou hudbou, lidé celý rok vytrvale čekali, až přijedou mistři z Kalkaty, a já se těšil na ty celonoční koncerty, na které mě bral otec, hrál na nich Ravi Shankar i všichni další významní muzikanti. Když mi byly 3 roky, našel jsem doma kytaru, byla to havajská lap steel kytara. Zabrnkal jsem na ni, a i když na osud nevěřím, vzápětí jsem se do ní zamiloval. V dětství posloucháte s čistou myslí, nemáte předsudky, výhrady, daleko lépe hudbu vnímáte, do paměti se vám otiskuje jako obrazy, a když si ty obrazy uchováte, tak to je vaše odměna, kterou milujete, nikdy o ty dary nechcete přijít.

Když mi byly 4 roky, moje debutové vystoupení vysílalo All India Radio. A ve svých 15 letech jsem rozhodl o svém osudu, není to věc nějaké osobní pýchy, ale dobře jsem věděl, že bych na ty své sny a obrazy nedokázal zapomenout.

Prošel jste ve svém muzikantském životě nějakým zlomovým bodem? Setkání s hodně silným muzikantem?

Když mi bylo 24 let, mým učitelem se stal Pandit Brijbushan Kabra, průkopník indické slide kytary. Tehdy jsem na kytaru hrál už 21 let, a jeho hudba mě dlouho pronásledovala, učaroval mi jeho krásně průzračný tón, když brnká na struny nebo klouže po hmatníku, i čistota s jakou svoji hudbu prezentuje. Napsal jsem mu řadu dopisů, na žádný z nich mi neodpověděl. Pak jsem se s ním v Kalkatě setkal prostřednictvím jednoho ze svých dřívějších učitelů. Kabra mě celý večer testoval jako svého potencionálního žáka, byl to téměř špionský výslech, a pak mě přijal jako svého syna. Tehdy jsem se vydal po zcela nové cestě.

Je to pro vás jiné hrát pro západní publikum?

Nevěřím na žádné hudební hranice, také vidíte že třeba nosím kalhoty, protože se mi líbí. Přijímám a respektuji cizí kultury, ale ostře protestuji, pokud někdo hudbu zneužívá. Když cestuji, všude slyším hudbu - na letištích, v supermarketech, na nádražích. Ale přitom tu hudbu všichni ignorují, a moje srdce hudebníka trpí. Když hudbě zasvětíte celý život, obtížně se smíříte s tím, že z ní někdo udělá bezcennou kulisu.


Call Of The Valley

Debashish Bhattacharya se v mládí učil na západní kytaru i na sitar. Deset let strávil jako žák průkopníka indické slide-kytary, jímž byl Pandit Brijbushan Kabra. Tehdy prý došel ke zjištění, že jeho posláním bude “sloužit jako můstek mezi indickými ragami minulosti a budoucnosti”. V současné době tvoří jeho nástrojovou výbavu “trojice kytar”, což má paralely v duchovních systémech Východu i Západu: Trinity je svatá Trojice křesťanů, Trinetra je vševědoucí třetí oko boha Shivy. 22-strunná kytara Chaturangi odpovídá tónovým rozsahem houslím, sitaru, sarodu a veeně. Ghandarvi má 14 strun, rozsahem odpovídá veeně, sarangi, turecké loutně saz nebo flamencové kytaře, a maličká 4 strunná Anandi je v zásadě slide-ukulele.
Bhattacharyaův učitel, Brijbushan Kabra, hrál mimo jiné i na průkopnickém albu indické hudby, Call Of The Valley. Původně vyšlo roku 1968, v době kdy indická hudba pronikala do světa díky Beatles a Ravimu Shankarovi. Od tehdy obvyklého formátu, kdy jedna raga zahraná jedním melodickým nástroje naplní jednu stranu LP desky, se lišilo strukturou i obsazením. Call Of The Valley je příběhem z údolí hornatého Kašmíru, který střídavě vyprávějí tři melodické nástroje. Skladba má strukturu suity, kterou tvoří řetězec několika rag, odpovídajících - jak se v indické klasické hudbě sluší a patří - jednotlivým denním náladám. Dalším průlomovým faktorem je, že všichni tři sóloví hráči - Shivkumar Sharma na indický cimbál-santoor, Brijbushan Kabra na kytaru, a Hariprasad Chaurasia na bambusovou flétnu, byli v době natáčení mladí a aspirující hudebníci, jimž právě toto album otevřelo dveře do světa. A mnohým posluchačů ze Západu, kteří do té doby hudbu z Indie neznali, album otevřelo naopak dveře na Východ.

Z článku v UNI, 2007/1




Rubriky

Poslední články