Petr Dorůžka - World Music » Kytara mezi Evropou a Orientem 2: Amit Chatterjee

Kytara mezi Evropou a Orientem 2: Amit Chatterjee

19. 5. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2007

Dalším významným indickým hudebníkem, který si jako nástroj zvolil kytaru, je Amit Chatterjee. Na rozdíl od Bhattacharyi se pohybuje v obou kulturách, západní i indické. Jedenáct let byl jako kytarista i zpěvák členem Joe Zawinul Syndicate, ale vedle toho příležitostně hraje indickou vážnou hudbu na sitar. Před několika lety se usadil v Česku, kde působí s vlastní sestavou Alliance i jako zvláštní host se skupinou Maraca. Jako kytarista čerpá z jazzu i rocku, ve studentských letech ho silně ovlivnila například Santanova nahrávka Black Magic Woman. Z jeho hry přitom čiší úžasný klid a nadhled, který indikuje zázemí v silné - a v tomto případě mimoevropské - kultuře. Jak tedy on vidí sbližování kytary s indickou hudbou? Jedná se skutečně jen o případ několika součsných hudebníků? A jak pokračuje Amitova spolupráce s jeho evropskými spoluhráči? O tom všem je následující rozhovor.

I když vy a Debashish Bhattacharya hrajete každý jinou hudbu, a Indie má navíc přes miliardu obyvatel, předpokládám že o sobě navzájem víte?

Já jsem mu dokonce napsal text na jedno z jeho alb. Ale slide kytara má v indické hudbě mnohem delší historii než si lidé myslí. Nejvíce se na ni hrálo v Kalkatě, kde se Bhattacharya narodil, a odtamtud také pocházel průkopník tohoto nástroje, Batuk Nandi. Viděl jsem ho v 70. letech když byl na turné ve Spojených státech, hrál na nástroj, jemuž se říkalo havajská kytara. Ta vypadá jako stará jazzová kytara, na kterou hrával Charlie Christian - ale má zvednutou kobylku, hraje se na ni želízkem, přičemž nástroj leží vodorovně, jako byste ho položili na stůl. Na rozdíl od spřízněné lap steel kytary, kterou tvoří jen hmatník, má tedy ozvučnou skříň. V Kalkatě se hodně rozšířila, dokonce ji měli doma v rodině mojí matky. V Kalkatě se často užívala v pop music.

Co všechno patří do té indické pop music?

Je odvozená především od bollywoodské filmové hudby, ale v Kalkatě existuje daleko širší spektrum populárních žánrů, včetně bengálského popu s indickými nástroji. Ta hudba vstřebává spoustu vlivů, hraje se v radiu, vydává na singlech, má svoje hitparády, a lidé kteří ji hrají studovali indickou vážnou hudbu, protože v Indii, ať se chcete věnovat jakémukoli žánru, začnete u klasiky. Samozřejmě u indické, nikoli evropské.

Kytara a veena

Takže, ta havajská kytara na kterou hrál Batuk Nandi, představuje docela významnou spojku mezi Indií a evropskou kytarou?

Jednu ze dvou. Tou druhou spojkou je klasický indický nástroj vichitra veena. Další spřízněné nástroje existuji na Severu i Jihu Indie, pražcové i bezpražcové, hraje se na ně podobně jako na slide kytaru, nástroj tedy leží vodorovně, po strunách jezdíte dřívkem. Veena existovala dávno předtím, než do Indie přišla kytara.

Dalo by se tedy říci, že veena je takový fiktivní příbuzný havajské kytary?

Jeden ze současných indických hudebníků, Vishwa Mohan Bhatt, dokonce svoji kytaru pojmenoval Mohan Veena, čímž možná leckoho zmátl: ve skutečnosti jde o kytaru, k níž přidal rezonanční struny.

Ale vedle obou nástrojů - tedy havajské kytary a veeny - je ve hře ještě jeden faktor. Dobrým příkladem je třeba virtuozní hráč U Srinivas, jehož nástrojem je mandolina. Proč zrovna mandolína? Mladý hudebník vezme do ruky nástroj, který je zrovna po ruce a nebo který je finančně dostupný. Srinivas si tedy vybral mandolinu a začal na ni hrát hudbu jižní Indie. Mnohem častěji se to ale děje s kytarou.

Proč právě s kytarou?

Kytara získala ve 20. století silné image na celém světě, včetně Afriky. Vznikl kult kytary: podívej, on je kytarista! Kytara přestala být pouhým nástrojem a stala se společenským jevem.

Možná s tím souvisí fakt že na kytaru dokáže zahrát i amatér? Že s kytarou se lépe cestuje než se sitarem, a že kytara snadno překračuje kulturní bariéry?

A navíc je tu jeden faktor ekonomický: kytara je nástroj snadno dostupný. Když zajdete do obchodu s hudebními nástroji, třeba do Bhargava v Bombaji, jsou tam stovky kytar, které jsou mnohem levnější než třeba veena, anebo dobrý sitar. Lidé je kupují, aby na ně jen tak amatérsky hráli, protože když se doopravdy učíte na sitar nebo veenu, je to velká oběť, vaše prsty procházejí mučírnou - a kytara je fyzicky daleko méně náročná.

Lze ale říct, že vše co lze zahrát na indické nástroje, se dá zopakovat na kytaru?

Spíš ne. Kytara má totiž některá omezení. Zaprvé: díky tomu jak je navržená kobylka, nemá to bohatství alikvótních tónů. Takže, sitar má bohatší tón. Navíc, na kytaře se tóny nedají tak snadno ohýbat jako na sitaru. Indické nástroje mají dobrou dynamiku. Zvuk se zvedá, ztiší, podobně jako lidský hlas, hudebník dokáže zahrát melodii která “dýchá” jako člověk. A indická hudba je založená na hlase. Leckoho možná svádí ke srovnání že i ty klouzavé tóny sitaru se podobají lidskému hlasu, ale to je jen jedna část. K hlasu patří dynamika. A sarod, sitar i veena mají lepší dynamiku než kytara. Takže, pokud bereme kytaru jako sólový nástroj, tak nemá nic co by nabídla navíc. Což se ale změní, když ji spojíte s dalšími melodickými nástroji. Díky tomu, že kytara má méně alikvotů, se lépe hodí pro ansámblové hraní, protože alikvoty při míchání s jinými nástroji způsobují “zamlžení”, kytara má tedy víc “prezence”.

Na Západě znají sitar díky Shankarovi, sarod díky Ali Akbarovu Khanovi, a pak možná pár dalších nástrojů. Proč je tedy veena, onen fiktivní příbuzný kytary, při své důležitosti na Západě tak opomíjená?

Na Západě možná někteří také vědí o Hariprasadovi Chaurasiovi a bambusové flétně, o shenai, o sarangi… Ale zatímco ve smyslu prestiže stojí veena v Indii nejvýše, ve smyslu popularity nikoli. Což je snadno vysvětlitelné. Repertoár nástroje rudra veena je indickou paralelou evropské staré hudby, která se hraje na loutny, violu da gamba. Je to hudba velmi čistá, pomalá, ale ne tak vzrušující, jako sitar, musíte se hlouběji ponořit. Vzpomínám si na koncert v USA, na kterém hrál skutečný mistr, ale lidé to nedokázali vstřebat. Ta hudba je jemnější, nikoli ve smyslu síly, ale ve smyslu zvuku. Ta hudba je silná, ale velmi střízlivá.

Jódlování se Zawinulem

Vy jste se jako host podílel na albu Maracy The body is too slow for me, které letos vzbudilo nadšené recenze. Kdy vyjde váš debut s vaší českou skupinou Amit Chatterjee Alliance?

To album je skoro hotové, jen potřebujeme doplnit jednu skladbu, která přijde na místo Kuchlena, protože jsem ji nahrál s Maracou. Ale mám ještě další projekt. Před časem jsem hrál v Zawinulově klubu Birdland ve Vídni, s bratrem Zakira Huseeina, Fazal Qureshim, který hraje rovněž na tabla. Dalším partnerem je Pete Lockett, což je dle indických měřítek jeden z nejrespektovanějších západních hráčů na tabla. Také hraje na bicí soupravu, latinské perkuse, bubny taiko, je velmi všestranný - hraje s Natachou Atlas a točí hudbu filmům s Jamesem Bondem. Setkali jsme se v Londýně a zjistili jsme, že jsme spřátelené duše, protože já jsem indický hudebník který hraje západní hudbu, a on je západní muzikant který pronikl do indické hudby. Nejprve jsme tedy dali dohromady trio s Qureshim, ale sestava se nakonec ustálila jako duo, jmenujeme se Taalisman, je to takový ambient crossover, ale protože jsme muzikanti a ne zvukoví manipulátoři tak je tam i improvizace a interakce, nahrávky máme na MySpace.

A nějaké plány v návaznosti na Zawinula?

Jeden - a velmi kuriozní. S Joem Zawinulem jsme hráli jednu docela atypickou skladbu, jmenovala se Bramborové blues, což se v rakouském dialektu řekne Erdapfel Blues, a v ní se jódlovalo. Roku 1995 ji Zawinul vydal na albu My People. Hráli jsme ji na koncertech v Rakousku, protože tam tomu lidé rozumějí. A jednou s námi vystoupil jako host zpěvák rakouské skupiny Broadlahn, který dobře jódluje, Zawinul zpíval, a já jsem hrál bluesovou kytaru. To bylo tedy mé první setkání s Broadlahn. A protože roku 2007 připravovali velký projekt s hosty pro festival v rakouském městě Kremži, pozvali si mě jako kytaristu i jako zpěváka.

Z článku v UNI, 2007/1




Rubriky

Poslední články