Petr Dorůžka - World Music » Jak neupadnout do transu při hudbě z Maroka

Jak neupadnout do transu při hudbě z Maroka

15. 10. 2007 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2006

V jihofrancouzském přístavu Marseilli proběhl v březnu 2006 festival a hudební veletrh Babel Med, který už druhým rokem mapuje hudbu středomořské oblasti. Jedním z překvapení byla skupina PietrArsa z Neapole. V její sestavě jsou dvě zpěvačky s tamburínami, bouzouki a klasický flétnista, který hraje i na různé lidové píšťaly, v repertoáru nechyběl rituální styl pizzica, jímž se na jihu Itálie donedávna léčilo kousnutí tarantulí. Marseillská skupina Lo Cor de la Plana před časem vystupovala i v pražském Národním divadle, a její doménou je provencalská polyfonie - která je na rozdíl od té korsické samorostlým vynálezem kapely. Zpěváci se doprovázejí rytmickým dupáním, údery do těla i masivními arabskými tamburínami. To, co by ale jinde působilo jako šroubovaná fuze, vyznívá v Marseilli docela přirozeně. “Ty rytmy patří tady u nás ke společné tradici,” vysvětlil mi vedoucí skupiny Manu Theron. “Když procházíte ulicemi, zjistíte že Marseille je velmi smíšené město, jedna třetina obyvatelstva pochází ze severní Afriky, a když tedy hrajeme africké rytmy, tak tím dáváme najevo, z čeho se my obyvatelé Marseille vlastně skládáme.”

Není tedy divu, že k nejostřeji sledovaným hostům festivalu patřily skupiny z Alžírska a Maroka. Zpěvačka Cheba Djamila pochází z přístavu Oran, rodiště dnes tak populárního stylu rai, který propojila s jazzovými klávesami a latinskoamerickou hravostí. Vrcholným zážitkem byli Oudaden z jižního Maroka, a to zvláště díky vřelé souhře místního publika. Neobvykle nízké podium dodalo koncertu téměř intimní, rodinnou atmosféru. Na scéně stálo šest berberských mužů v atypickém obsazení: banjo, kytara, zbytek byly perkuse. Koncert měl téměř rituální pravidla: napětí v sále stouplo pokaždé, když k okraji podia vykročil muž hrající na karkabus, obrovité kovové kastaněty pověstné svojí hypnotickou silou z hudebních obřadů marockých Gnawů. Marseillané jsou známí tím, že v době pouličních výtržností v Paříži zachovali klid, což potvrdila i mírumilovná atmosféra v sále. Jeden druhého si moc nevšímá, všichni se soustřeďují na hudbu. Energie se stupňuje a neznalý pozorovatel si polkládá otázku: neupadne tu někdo do transu? V jedné chvíli skutečně dojde k prudkému oživení: v kotli pod podiem se jak neřízená střela pohybuje drobná černoška. Nezdá se ale, že by byla zrovna v transu, pohled má docela soustředěný, jen z ní vyzařuje přetlak energie, který se projevuje divokým pohybem. Afričanka tančí pozpátku. Prudce se rozeběhne dozadu, svými zády jak buldozer rozráží soustředěné davy, diváci do sebe narážejí jak kostky domina, a kdyby pod podiem nebyla tlačenice, jistě by došlo k hromadným pádům. Tančící dívka se dobře baví, riziko s tím spojené diváci to tolerují jako drobnou nepřízeň živlů. Muži na podiu hrají s nejvyšší autoritou, souhra banja, kytary a perkusí vytváří velmi mocné rytmy, o nichž se evropským DJům může tak leda zdát.

Z článku v Rock & Pop, 2006/5




Rubriky

Poslední články