Iván Gutiérrez

26. 11. 2012 | Rubriky: Články, UNI, 2012

Malý kulturní šok z Čechů

I když Iván Gutiérrez je původem z Kolumbie a podstatnou část života strávil ve Spojených státech, koncertuje a natáčí především v Česku. Hudebně navazuje na kultivovaný, vysoce osobní a poetický proud zvaný nueva canción, v němž excelují hlavně Kubánci a další Latinoameričané. Roku 1993 se objevil poprvé před českým publikem po boku Zuzany Navarové, jejíž zásluhy ještě zdaleka nebyly doceněny. S dnešním odstupem je můžeme rozdělit do dvou vrstev: v té první je její vlastní hudba, která dávno před tuzemským nástupem world music otevřela českému publiku cestu za hranice anglosaských stylů. A v té druhé jsou muzikanti či zpěváci, které pomohla objevit, počínaje Radůzou a Věrou Bílou, přes romského akordeonistu Maria Bihariho až k Ivánu Gutiérrezovi.
Po předčasné smrti Navarové natočil Gutiérrez dvě sólová alba se skupinou Madera. Poslední z nich, Jardin Amurallado, patří dle mnohých včetně autora tohoto rozhovoru k nejzdařilejším u nás vydaným albům minulého roku. Texty najdeme v bookletu jak v originále, tedy ve španělštině, tak i v kvalitních českých překladech Anežky Charvátové. Jsou to pečlivě vystavěné a někdy velmi dramatické příběhy. Když se do nich člověk začte, jen tak rychle se od nich neodtrhne.

Jak vlastně vznikla tvoje skupina Madera, což je španělsky dřevo, ale v přeneseném smyslu to tuším znamená i podstatu či charakter člověka?

Mě se vždycky líbilo, když jsou dveře otevřené k rockovému zvuku, který představují bicí, i k folkovému zvuku, který v tomto případě reprezentuje akordeon. A kontrabas je důležitý kvůli přirozenému dřevěnému zvuku nástroje.

Stálého basistu Madery na albu občas střídá Tomáš Liška, proč?

Hraje s Martou Töpferovou, má tedy zkušenosti z latinskoamerické hudby, proto jsem ho do jedné skladby přizval.

Je nějaký příběh za názvem alba, který lze přeložit jako Zahrada obehnaná zdí?

To je z Odyssey od Homéra. Píše o zahradě která má dvě brány. Jedna byla z rohoviny, a z ní vycházely skutečné sny proroků, a druhá byla ze slonoviny, z té vycházely falešné sny normálních lidí. Mě se ta myšlenka líbila, použil jsem ji, ale poté, když jsem si název vybral, jsem si ji omylem spojoval a esejí od Jorge Luis Borgese, slavného argentinského autora. Až po detektivní práci pomocí Googlu jsem znovu vypátral ten Homérův originál.

Borges a spříznění autoři, řazení do magického realismu, podstatně změnili způsob, jak zbytek světa vnímá Latinskou Ameriku. Jak ale změnili myšlení uvnitř španělsky mluvícího světa?

To co se teď děje v hudbě, míchání stylů a kultur, probíhalo v Jižní Americe už v 70. letech, a to právě v knihách autorů jako Vargas Llosa, Gabriel García Márquez, Julio Cortazar či Carlos Fuentes. Uvedli Latinskou Ameriku na kulturní mapu světa. Pokud se dříve chtěl spisovatel dostat do světa, tak cesta vedla přes Spojené Státy nebo Evropu, třeba Paříž, tam se setkávali všichni světoví autoři. A teď najednou zjistili, že mohou zůstat v Latinské Americe, protože právě v literatuře se tam začaly dít úžasné věci. Latinská Amerika se stala společnou platformou, což se promítlo i do hudby. Když jsem vyrůstal v Bogotě, tak jsem neposlouchal ani tolik hudbu z Kolumbie anebo z angloamerického světa jako z Argentiny, Mexika, Brazílie.

Jak dlouho jsi vlastně v Kolumbii žil?

Dětství jsem strávil v New Yorku, do svých šesti let, tedy než tatínek dokončil univerzitu. Pak jsme se vrátili do Kolumbie, kde jsem žil do svých 17 let. Hodně jsme cestovali, do Mexika, zpět do Spojených států, mám americký pas protože jsem se tam narodil, což mě v tehdy v Kolumbii zachránilo před vojnou. A během těch cest jsem potkal na univerzitě ve Wisconsinu Češku, a společně jsme se přestěhovali do Česka.

Ale v životě to bývá naopak, žena následuje muže.

Měli jsme několik možností, ale mě se ve Spojených státech nechtělo zůstat.

To bylo ještě před 11. září, kdy Amerika byla daleko příjemnější zemí než teď.

Já ale nikdy nebyl fanoušek Ronalda Reagana anebo dynastie Bushů, s tím ovzduším jsem se neidentifikoval .

Proč tedy ne do Barcelony, považované za nejvíc liberální město španělsky mluvícího světa?

Mě ve Španělsku láká spíš Andalusie či Madrid, ale když jsem se do Španělska na čas odstěhoval, zjistil jsem že hudba je tam víc byznys.

Neměl jsi z Čechů kulturní šok?

Jen malý.

Strava? Podnebí? Atmosféra mezi lidmi?

Měl jsem pozitivní šok, protože na rozdíl od New Yorku je tu ve městech v noci bezpečno.

Vracíš se do Kolumbie? Znovuobjevuješ své kořeny?

Snažím se, aspoň jednou za rok.

Existuje tam ještě nějaká divočina?

Byl jsem v rezervaci Indiánů a to v Putumayu, což je řeka a i oblast kolem ní, v roce 1992, kamarádi byli antropologové. Zeměpisně je to odříznutý kraj, protože je to daleko, složitě se tam cestuje, poslední kus jsme jeli po řece. Ale ti lidé mluví španělsky, používají peníze, oblékají se normálně.

A rizika?

Až tam jsem zjistil, jaká je na zemi biodiverzita. Desítky druhů hmyzu a každý kouše jinak. Ale dá se to přežít, byl jsem tam dva týdny, spali jsme zavěšení v síti.

S jakou hudbou jsi vyrůstal?

Až do dospívání jsem poslouchal všechno, třeba The Who, na univerzitě v USA to co přišlo po punku, REM ještě než byli slavní, Hüsker Dü, v Kolumbii jsem objevil hudbu Latinské Ameriky, písničkářské hnutí nueva canción, sociálně motivované autory se silně poetickým jazykem.

Například kubánský autor a zpěvák Silvio Rodríguez?

Ten byl v Kolumbii velká hvězda, i když vystupoval jen s kytarou, a další kubánský velikán nueva canción, Pablo Milanés, koncertoval v Bogotě na stadionu Coliseo Cubierto El Campín, kde jsem ho viděl. K mým idolům patřila samozřejmě i velká argentinská zpěvačka Mercedes Sosa.

Sociální poselství v té hudbě muselo být skutečně hodně silné - protože ji kvůli jejím postojům jednou zatkli přímo na podiu, a dva největší brazilské zpěváky, Caetana Velosa a Gilberta Gila deportovala vojenská diktatura do Evropy.

Brazílie pro mě byla dalším významným zdrojem, kdežto hudba z Kolumbie mi tehdy připadala v tomto srovnání provinční, ale později jsem si názor opravil.

Ke svým idolům jsi řadil i Atahualpa Yupanquiho z Argentiny, což byl vrstevník Woody Guthrieho. Jeho jméno u nás sice nikomu nic neříká, ale v Latinské Americe to byla hvězda první velikosti. Nějakou dobu byl členem komunistické strany, ale v době stalinismu z ní odešel. A o něco mladší autor nueva canción, Silvio Rodríguez byl patnáct let členem Castrova parlamentu, ve stáří ale přiznal, že vedle “revoluce” Kuba potřebuje i evoluci. Jak jsi vlastně sledoval to široké hnutí levicových intelektuálů, kteří se hlásili k totalitním idejím Sovětského svazu?

Studentská léta jsem strávil ve Spojených státech, svobodu jsem považoval za základní hodnotu. Věděl jsem že v řadě latinskoamerických zemí vládne totalita a lidé s tím zápasí, ale nebyl jsem fanoušek Fidela Castra. Vadilo mi kdekoliv se nerespektovala lidská práva, a názory Silvio Rodrígueze se mi protivily, protože tak nekriticky podporoval kubánský režim.

Vraťme se k albu Jardin Amurallado. Zatímco anglické mainstreamové texty fungují na bázi sloganů, v těch tvých jsou to velmi rafinované příběhy. To je ve španělském světě samozřejmost?

V mém případě je to vliv autorů jako zmíněný Silvio Rodríguez. Ale já se nepovažuji za silného textaře, jen se snažím udržet určitý poetický standart. Texty při poslechu ani příliš nevnímám, slyším hudbu, zajímají mě aranžmá. A také mě fascinují rytmy, zamba je argentinský rytmus, odlišný od samby z Brazílie, je na šest osmin, použil jsem ho třeba v úvodní písni alba, El Otoeo.

Jak písně pro album vznikaly?

V průběhu delšího času. Některé jsou i dvacet let staré, další jsem postupně přidával, a když jich bylo dost na album, tak jsem je natočil.

Pokud druhé album působí jako pokrok vůči prvnímu, je to tím že máš víc silných písní anebo jste se sehráli jako kapela?

Minulou desku jsme natočili tak, že jsem měl písničky v hlavě, už jsem hrál nějakou dobu s basistou Tadeášem Mesany, ale kapela jako celek teprve vznikla. Takže na novém albu je znát vklad dalších hudebníků - obzvláště bubeníka Davida Landštofa, to je rytmický živel, který naší hudbě dodal spoustu energie a všechno ukotvil. A ty nově napsané písně jsou také už jiné.

Tvé texty vznikají až po hudbě?

Ano, hudba je pro mě prvořadá. Když mám písničku, pak teprve přijde nutnost napsat text. V počítači mám semínka nápadů, metafory, obrazy, které průběžně zachycuji, a pak z nich lovím co se mi hodí.

Závěrečná skladba Desde lo alto, čili Z výšky, působí jako že sis na rozdíl od většiny písničkářů nechal tu nejsilnější skladbu nakonec. Text je úžasným pozorováním Země, jako při seskoku padákem. Anebo je to o něčem jiném?

Z výšky vypadá svět jinak, než když se pohybuješ na zemi, to je specifikum mého života. Vyrůstal jsem na mnoha místech a ve více kulturách, pořád jsme se stěhovali, takže když mluvím španělsky v Kolumbii, mám odlišný přízvuk od místních, v Severní Americe kde jsem vyrůstal také poznají že jsem odjinud, a přitom americkou angličtinu i kolumbijskou španělštinu považuji obojí za mé rodné jazyky. Takže, svět vnímám spíš s odstupem, nemám sepětí s kořeny, ale možnost pozorovat vše jakoby z výšky. Do mého pohledu se vejdou i souvislosti, co unikají lidem příliš se identifikujícím se s jedinou kulturou.

Myslíš ve španělštině, anebo v Praze přepneš do češtiny?

Já ovládám 4 jazyky, pořád je mám v hlavě, tedy španělštinu, angličtinu, francouzštinu a češtinu. Existuje průzkum, který analyzoval melodie hrané v lidové hudbě na housle v souvislosti s jazykem, a ukázalo se jak ten jazyk formuje hudbu. Třeba čeština se svým přízvukem na první slabice vytváří úplně jiné melodické formy než italština. I když texty píšu zásadně španělsky, zdá se mi že mé kompozice jsou pod vlivem akcentů z angličtiny.

V době našeho předchozího rozhovoru jsi říkal, že tvojí každodenní prací jsou překlady. Změnilo se to?

Učím filozofii. Už několik let, na Malé straně na Anglo-American University, a také na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

Máš svůj koncept, nebo se řídíš rutinními osnovami?

Učím jednak úvod do filozofie a úvod do existencialismu, další kurs o tom jak se svět mění na základě internetu a dalších technologií.

Figuruje v tvých přednáškách také kontroverzní slovinský filozof Slavoj Žižek?

Ne, já se orientuju na filozofy kteří nejsou tak mediálně známí, a na to poslední téma mám rozepsanou doktorskou práci. Studoval jsem filozofii v New Yorku a ve Wisconsinu, takže se vlastně vracím k disciplině která mě vždycky zajímala. Dříve jsem taky víc učil jazyky. Ale překládání mě omrzelo. A tlumočení, to jsou pro mě moc velké nervy.

Překládal jsi tedy mezi kterýmikoli z těch 4 jazyků?

Aby byl překlad seriózní, tak člověk může překládat jen do své mateřštiny, což jsou u mě dva jazyky, španělština a angličtina. Takže do francouzštiny a češtiny bych si překládat netroufl.

Jak jsi se seznámil se Zuzanou Navarovou?

V roce 1993 když jsem se přijel. Zuzana tehdy vydala album Caribe. Měla kontakty, znalo ji publikum tak jsme začali společně vystupovat. Těšilo mě že se mohu zabývat hudbou ve španělštině.

Bylo pro tebe Caribe zajímavé jen tou španělštinou, anebo i poetikou textů? Myslíš že by Zuzana, pokud by byla dostala šanci, oslovila publikum ve světě, jako dnes třeba Marta Töpferová?

Některé věci byly poetické, některé romantické, místy i sladší, než je můj vkus - ale Zuzana nikdy nesklouzla ke kýči. Základní rozdíl je, že Marta píše vlastní skladby, kdežto na albu Caribe byly coververze známých písní, i když v interpretaci která byla na československé podmínky nová. Zuzana by určitě měla daleko víc co říct svoji vlastní hudbou, a kdyby nežila v Praze ale v New Yorku, Paříži či Londýně, tak by jistě oslovila větší mezinárodní publikum. Ale nemyslím si, že jí nebo její hudbě to nějak chybělo, nebo že by to něco přidalo k její hudbě. Byla to česká zpěvačka, a ty nejlepší momenty její tvorby byly když zpívala českému publiku ve své mateřštině.

Původně psáno pro UNI, 2012/09


Rubriky

Poslední články