Glatt und Verkehrt 2010

12. 12. 2010 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2010

Rakouské město Kremž, které leží na Dunaji jižně od Znojma, si na hudební mapě střední Evropy vydobylo unikátní místo. Zdejší letní festival své konkurenty nepřevyšuje velikostí, ale kvalitou programu. Ve srovnání s obrovitými akcemi jako je Szigét v Budapešti, Colours v Ostravě či Tanz und Folk festival v Rudolstadtu představuje naopak záležitost lokální a komorní - ale přitom nabízí ty nejvybranější hudební lahůdky z celého světa.

Název festivalu je pro cizince naopak stravitelný trochu obtížně: Glatt und Verkehrt znamená Hladce a obrace, termín jistě srozumitelný generaci našich prababiček, které si krátily čas pletením svetrů. Organizátoři tímto sloganem deklarují účinné propojování kontrastů a hledání nečekaných paralel. Tím nejkřiklavějším příkladem letošního programu byla skupina Hanggai, která je zeměpisně z Číny, ale část sestavy je z Čínou spravovaného regionu Vnitřní Mongolsko, země nomádů, koní a hrdelního zpěvu. Hanggai ovšem staleté tradice z centra Asie posunuli o několik rovnoběžek směrem k syrovému rocku. Ostatně, peklem zavánějící stylizace klasiků heavy metalu má docela blízko k estetice sibiřského hrdelního zpěvu xöömei. Paralely objevují i rockeři, Hanggai pokračovali z Kremže do Německa, na jeden z nejvýznamnějších metalových festivalů, Wacken Open Air.

Harfeník a kovbojové

K tématům letošního ročníku patřila Kolumbie a jednou z kolumbijských skupin byl Cimarron: v repertoáru má písně místních kovbojů s rytmicky vybroušeným doprovodem, hraným pro Evropana atypickou kombinací nástrojů: mandola, kterou kolonizátoři ze Španělska zdědili z éry maurské nadvlády, či cuatro, což je archaický příbuzný dnešní kytary. Sestavu vede virtuozní Carlos Rojas s harfou, která do Kolumbie pronikla v době baroka s jezuitskými misionáři. Rojas ale hrdě prohlašuje, že jeho způsob hry nemá s evropskou klasikou pranic společného, a že měřítkem jsou pro něj hudebníci z jiných částí světa, například mistr africké kory Toumani Diabate.

Cimarron strávil na evropském turné velkou část léta, a tak jsem mohl výkon skupiny srovnávat s koncertem o den dříve na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, či počátkem července ve Forde v Norsku - a právě v Kremži zahrál Cimarron nejlépe. A vůbec, i další umělci tu působili daleko relaxovaněji než jinde. Programový ředitel Jo Aichinger na to má účinný, i když pro české organizátory finančně nedostupný recept: “Pokud je to možné, tak vyžaduji, aby kapely dorazily den před vystoupením, můžou se podívat na předcházející koncert, takže vědí jak to u nás funguje, dobře se vyspí, jsou odpočatí, to se pak promítne do hudby.” Každý organizátor festivalů má nějaký sen, a tak jsem se zeptal, o kom sní Jo?

Od začátku o Tomu Waitsovi, ale to je člověk z jiné galaxie. Jednou jsem tu měl kytaristu Marca Ribota, ten s ním občas hraje, a tak jsem se ho ptal, jestli by se to mohlo podařit. On mi řekl, že existuje ještě jiný Tom Waits, který žije v Itálii a jmenuje se Vinicio Capossela. Přestože oba mají mnoho společného, nejedná se o plagiát, a tak jsem Caposselu letos pozval.”

Ranní rozcvička na Dunaji

Vinicio Capossela je skutečně podobný samorost jako Waits, také silně tíhne k divadlu, k čemuž má jako Ital dobrou průpravu. Na koncertech s ním vystupuje kouzelník a žonglér, někdy s sebou dokonce vozí klec s King Kongem. Capossela tvrdí, že ho neovlivnili ani tak hudebníci, jako mistři italského filmu včetně Frederica Felliniho. K vrcholům jeho koncertů patří Gymnastika, která působí jako rafinovaně vykalkulovaná parodie na vše ruské. Ve skutečnosti se ale jedná o promyšlenou coververzi, originálem je písnička ruského barda Vladimíra Vysockého Ranní rozcvička, tady každodenní rituál, který provozovali uvědomělí občané totalitních režimů ve svých panelákových příbytcích každé ráno za doprovodu radia.

O Caposselově mezinárodní reputaci svědčí i to, že mu před několika týdny vyšlo album na americkém trhu, a to dokonce u renomované značky Nonesuch. Jaké to tedy je být srovnávaný s Tomem Waitsem? “Tom Waits je jako hudební encyklopedie, třeba díky němu jsem objevil argentinské tango. Ve své hudbě vytváří groteskní obraz života, je silně americký, já jsem zas typicky italský,” říká Capossela.

Tím vůbec největším překvapením programu byl newyorský černošský kytarista Keziah Jones, na podiu velmi okouzlující a publikem mnohokrát vytleskávaný k přídavkům. Jedním z nich byla Dylanova známá píseň All along the Watchtower, jejíž coververzi kdysi natočil Jimi Hendrix, v duchu nepříliš vzdáleném Jonesovi, .

Festival probíhá vždy uprostřed léta v unikátním prostředí: kousíček od středu města, ve svahu porostlém vinnou révou, na dvoře budovy kde se zpracovává, zraje a skladuje vynikající bílé víno, jímž se můžete bohatě občerstvit o pauzách. Každý večer jsou tři koncerty, které gradují do série přídavků i potlesku ve stoje, V případě ne právě mainstreamové hudby se jedná o záviděníhodný výsledek. Programový ředitel Jo Aichinger, bývalý freejazzový saxofonista, na to má svérázné vysvětlení: “Možná za to může aroma vína ve sklepích a vinice v okolí, to vše se promítá do vnímavosti publika. Vzpomínám si na první ročník, bylo to v září, strašná zima, lidem jsme půjčovali deky, ale atmosféra byla úžasná. Kontinuita hraje velkou roli, lidé mají jistotu, že vybíráme dobrou hudbu, a stejně jako my vědí, že festival nemusí být spojen s velkými jmény, protože ta kvalitu nezaručí.”

Hudební kouzla z Koreje

Další z tématických večerů byl věnován neznámé hudbě Orientu. Tu vůbec nejtěžší exotiku představovala korejská skupina Sonagi Project, pohybující se na hraně mezi archaickými šamanskými zpěvy a moderní experimentální hudbou. O podium se dělila skupina hráček na korejské bubny jang-gu, nástroje plné tajemství, které mají dvě blány a vypadají symetricky, ale přesto vydává každá z obou opačných stran odlišný tón, blány jsou totiž každá z jiné kůže. Protipólem bylo cello a housle dalších dvou korejských hráček, které žijí v New Yorku a balancují mezi klasikou a experimentem. Vše dohromady spojoval někdy šamanský, jindy hymnický zpěv vedoucího skupiny, který se mi v rozhovoru skromně svěřil, že se snaží jen o nezávazné popěvky v pop music. Ve skutečnosti se jednalo o hudbu, která dokázala doslova zastavit čas. Dodatečný poslech technicky velmi zdařilých nahrávek, které na festivalu každoročně pořizuje rakouský rozhlas, jen potvrdil, že v kremžském vinařství byla skutečně magická atmosféra, kterou žádný hudební nosič nezachytí.

Z článku v Rock & Pop, 2010/10


Rubriky

Poslední články