Petr Dorůžka - World Music » Dežo Ursiny, rozhovor z roku 1994

Dežo Ursiny, rozhovor z roku 1994

4. 8. 2014 | Rubriky: Články, Vykopávky, Alternativa/Jazz

Protože právě přichází na trh posmrtné koncertní album Deža Ursinyho (1947-1995) Tisíc izieb, nabízíme rozhovor původně otištěný roku 1994 v české mutaci časopisu Playboy.

Během posledních pěti let si většina z nás našla novou identitu. Jak se to dotklo tebe?

Přišel jsem o místo, protože Slovenská filmová tvorba - kde jsem byl od 70. let dramaturgem - propustila všechny tvůrčí síly, aby úředníci mohli brát plat dál. Jsem na volné noze, z čehož jsem měl trochu strach, ale teď bych se této výsady nerad vzdával, protože jsem posledních pět let prožil jako naprosto svobodný člověk. Jsem strašný knihomol, a mám tedy radost, že si můžu kupovat a číst všechno, co chci. Esoterika, kabala, alchymie, buddhismus… Hlavně jde o duchovní literaturu, ale kupuju třeba i Churchillovy paměti, což je vlastně taky svého druhu esoterika.

Dá se to stihnout? Dnes už přece nemá nikdo čas číst.

Já mám naopak času hodně. Dělám příležitostné práce na autorských dokumentárních filmech, a pak ty moje nahrávky. Za poslední dva roky jsem natočil dva filmy - oba tady v Čechách. Takže z toho plyne, že času mám spoustu.

Existuje nějaká vazba mezi tím, co vstřebáváš z knih, a tvými filmovými tématy?

Ano. Ten poslední film se jmenoval Obrázky z výletu za plot blázince, a byl natočený s pacienty chronického oddělení Bohnic. S psychotiky, kteří tam mají trvalý pobyt. Dostali se na skutečný výlet na devět dní kamsi na Vysočinu, kde pak ten dokument vznikl. Vyplývá z něj, že když člověku věnuješ pozornost, vrátí se ti to stonásobně.

Jsi přesvědčen, že každý takovýhle projekt nějak zapůsobí na veřejnost?

Osobně mi záleží na tom, abych to stále zkoušel. Kdybych byl lhostejný, tak bych to nedělal. Vím, že když se to jednou natočí, dvakrát odvysílá, má to stejnou sílu, jako tak zvaný prd do věčnosti. V tomto konkrétním případě jsme si ale vytvořili navzájem dobrý vztah, a to jak s pacienty, tak i s personálem, a byla to velmi osvěžující zkušenost pro všechny strany. V nadaci Film a sociologie, pro kterou jsem ten film dělal, mám další námět, který zkoumá možnost návratu pacientů do normálního života, kde by tedy oni mohli fungovat jako normální podivíni, pokud by o ně někdo stál. To souvisí s novým sociálním programem Chráněné bydlení: ten umožňuje, že tito pacienti se pod dohledem ústavu učí společenským návykům. Získal jsem prostředky na další dokumentární projekt s pracovním názvem Eutanasie, interupce, trest smrti, sebevražda, na kterém právě teď pracujeme. Natáčet ;se bude v Čechách kdykoli jsme zatím něco takového zkoušeli na Slovensku, tak příslušný úředník vždy prohlásil, že to je neetické, a pak kvůli tomu zasedalo gremium. Když to pak zkusíme v Praze, je všechno domluvené za hodinu.

Mírně řečeno, ocitlo se Slovensko v zajetí předsudků?

Na Slovensku odmítají jakékoli zásahy do ustáleného běhu věcí. To je nepochybně otázka nynějšího klimatu. Když jsem třeba natáčel film Rakovina a naděje, v Čechách se pracovalo daleko líp.

Může čin jednotlivce, jakým jsi ty, vývoj na Slovensku nějak ovlivnit?

Moje schopnost ovlivňovat institucionální pochody se limitně blíží nule. A navíc, já jsem založen tak, že věcem spíše poskytuji prostor k volnému průběhu. Takže se domnívám, že tu šanci něco radikálně měnit nemám, a jediné, co tedy můžu udělat, je počkat, až se situace změní sama. Ale zatím pořád mohu jezdit tam, kde je víc možností, než na Slovensku.

Ale to se nikdy nenaštveš a nemáš chuť začít bušit klackem… třeba do stolu?

I když do věcí nezasahuji a nejsem muž politiky, tak věřím, že svůj vliv má chování každého jednotlivce. Dokonce ani mrtvý člověk není bez šancí, Ale to ovlivňování nemusí probíhat na spektakulární úrovni parlamenentních zápasů a zákulisních podrazů, ale zkrátka tak, že člověk sám žije nejpoctivěji, jak dokáže. Co se týče vývoje v mé vlasti, kterou mám strašně rád, tak jsem krátkodobě pesimista, ale dlouhodobě optimista, a vím, že lidé si časem uvědomí, že existují i jiné cesty, než ta, která je dnes v kursu.

Dnes před rozhovorem mě upozornili. že držíš hladovku. Čeho tím chceš dosáhnout?

Já jsem onkologický pacient, a teď držím tzv. Breussovu dietu. 42 dní piješ jen zeleninové šťávy a bylinkové čaje. Už ze staré četby je známo, že taková očistná procedura má blahodárný vliv. Já už jsem tuhle dietu jednou absolvoval, ale teď se objevilo podezření z recidivy, tak jsem se rozhodl ji opakovat. Tehdy, před 5 lety, mi vyoperovali nádor, a následně jsem se podrobil chemoterapii, která mě dost zdevastovala, a tak jsem se rozhodl vzít svůj osud do vlastních rukou. Když tě přijímají na onkologii, musíš podepsat, že se vším souhlasíš, takže jako pacient jsi zbaven jakékoli možnosti rozhodovat se sám za sebe. Začal jsem tedy studovat alternativní metody, změnil jsem životasprávu, učil se jogu, a získal jsem určité velmi pozitivní zkušenosti.

Jak vypadá tvůj den? Po probuzení nastane čas meditací?

Člověk se těžko může najednou otočit o 180 stupňů, a proto tě musím upozornit, že můj den by vypadal tak, jak by měl, jen kdybych já sám ve skutečnosti nebyl tak velký darebák. Já svůj režim dost často porušoval, což byl nejspíš důvod, proč musím teď držet hladovku. Takže - v ideálním případě to probíhá takhle: vstávám ve tři čtvrti na pět, pak jdu běhat - asi 4 kilometry spolu se svým psem - pak následuje meditace, a pak přijde běžný program: vypravit syna do školy, v půl desáté si dám první jídlo, druhé jídlo přijde mezi čtvrtou a pátou, večer už žádné jídlo, a před spaním znovu meditace.

Ty ale patříš ke generaci 60. let, a ta cestovala do spirituálních stavů i jinak než meditací, třeba pomocí halucinogenů a trávy.

V 60. letech jsem neměl k těmhle látkám přístup, marihuanu, hašiš a později i LSD jsem zkoušel až později. Samozřejmě, že ty zážitky mě ovlivnily, ale mnohem důležitější než halucinogenní stavy pro mě byla 60. léta vcelku. Ten kulturní příval měl ohromnou sílu a předurčil celý můj pozdější život. Už jen tím, že jsme se narodili kolem roku 1947, jsme měli velkou kliku a získali daleko víc duchovních ambicí i idealismu. Na pozdější generace se dívám skoro s politováním, protože ten výbuch svobody nezažily na vlastní kůži.

Oč ti jde v plánovaném filmu Eutanasie, interupce trest smrti, sebevražda - o proklamace, nebo pronikání do spirituálních souvislosti?

Bez mučení se přiznám, že ani v jednom z těchto vyjmenovaných čtyř případů nejsem v zásadě ani pro ani proti. Jedná se spíš o konglomerát protichůdných názorů - a každý člověk musí nakonec v těchto otázkách sám balancovat na hraně nože, na provaze nataženém přes propast. Je to stejné, jako kdybys chtěl změřit velikost nesmiřitelných a protikladných živlů, ohně a vody.

Odkud vlastně přicházejí tvoje spirituální ambice? Ty jsi někdy byl věřící?

Něco mezi, jsem křtěný evangelík, a moje babička chodila do kostela. To všechno se ve mě kombinovalo s nánosy dalších událostí: 60. léta nebyla orientována jednoznačně na víru, ale spíš na svobodu, a především na svobodu sexu. Jenže i tahle éra byla součástí přípravy. Když se ponoříš do sebe, nemáš jiné východisko, než se orientovat na víru. Nestal jsem se ani buddhistou, ani hinduistou, ani židem, a věřím v jediného Boha, který je společný všem náboženstvím.

Jak se teď po letech díváš na svobodu sexu, která byla zřejmě tou nejsilnější hnací silou 60. let?

Kultura každé společnosti závisí na rozvoji individuality: když k tomuhle nedojde, z lidí se stane amorfní hmota. Charakter společnosti se tedy pozná podle toho, do jaké míry umožňuje každému jednotlivci rozvinout se. K tomu samozřejmě patří i svoboda sexuálního projevu, která je záležitostí svobodné volby každého jednotlivce. 60. léta vlastně jen představovala reakci na určitá omezení, na tabu éry předcházející.

Jak jsi reagoval na rozpad státu? Byla to tragedie či nevyhnutelnost?

Obojí, ale z hranice, která tak vznikla, se naštěstí nestala železná opona. Do Prahy jezdím často a pracuju tady, moje poslední CD vycházely tady, a dva z mých dokumentárních filmů taky, a doufám že ta možnost potrvá, a jsem vděčný za to, že v Čechách existují alternativní nakladatelství, kde vychází tak skvělá literatura,

Kde máš potom domov?

V Bratislavě na sídlišti Dúbravka, kde mám taky kopu lidí, kteří jsou mi blízcí. Jenže takoví lidé jsou i v Praze, takže i tady se cítím doma. Pokud bych měl šanci žít půl roku v Istanbulu, tak bych se cítil doma i tam, jako občan zeměkoule.

Ze skupiny Beatmen jsi byl v polovině 60. let jediný, kdo neemigroval. Máš zprávy o tom, kam to dotáhli ostatní?

Udržujeme sporadický kontakt. Bývalý bubeník je teď řádným profesorem slavistiky ve Vancouveru. Když měl svoji poslední placenou roční dovolenou sabbatical, přijel do Evropy, a hledal dosud neobjevené stopy Dostojevského v Petěrburgu, a přitom si vychvaloval, jak je v tom kapitalismu dobře.

Éra komunismu pro nás byla naopak érou boje s lidskou blbostí. Máš pocit, že tě blbost ohrožuje i dnes?

Já pracoval celou tu dobu jako dramaturg v dokumentárním filmu, což bylo medium sledované přímo ústředním výborem strany. Ten nekonečný boj mě naučil spoustu věcí, a to nejen o lidech, ale i o sobě samém, a pomohl mi vyzkoušet si určité hranice. Ani při největší skepsi jsem si pozdější vývoj nepředstavoval tak, jak ;probíhá teď při střetnutí s reálným socialismem s lidskou tváří, jak říkáme dnešnímu Slovensku, jsme nicméně vyzbrojeni dobrými zkušenostmi.

Všechny své písničky skládáš na hotové texty. Tímhle způsobem dnes v popu postupuje málokdo, ale zpívat v rytmu mluvené řeči a používat nepravidelné rytmy bylo zcela běžné před staletími.

Nevím jak jsi na to přišel - většina mých písniček je ve 4/4 taktu, i když ve frázování se třeba objevují trioly. Obdivuji sice Balkánce, kteří si v lichých rytmech připadají jak doma, ale pro mě je 4/4 takt rytmus srdce, dechu, ročních období, představuje čtyři živly, mám ho rád a postupně jsem dokonce přišel na to, jak se text do toho 4/4 taktu sám od sebe naskládá.

Jak se promítl první útok nemoci před pěti lety do tvé tvorby? Přiměl tě udělat pauzu?

Vůbec ne, protože hned další rok vzniklo album Do tla,, a rok potom Ten istý tanec. Pokud hledáš zlom, najdeš ho spíš ve vážnějším, ale možná i humornějším postoji k životu. Jsme tu jednou a je tedy třeba využít každý okamžik.

Sleduješ ještě vůbec hudbu jiných lidí?

Neposlouchám ani radio ani desky, moje nejoblíbenější hudba je ticho. Ale byl jsem v Praze na Dylanovi, a cítil jsem, že z toho dědka šla velká síla.


Rubriky

Poslední články