Petr Dorůžka - World Music » Česká hudební invaze na Ukrajinu

Česká hudební invaze na Ukrajinu

17. 12. 2012 | Rubriky: Články, Lidové noviny

U české veřejnosti Ukrajina k prioritním destinacím nepatří, ale vynikající šance má u hudebníků. Potvrdil to letošní ročník Koktebel Jazz Festivalu, který zahájil koncert tria Vojtěcha Procházky a dalších tří českých kapel, čerpajících z jazzu i alternativy.

Za studené války byly krymské přístavy přísně střeženými úkryty sovětských atomových ponorek. Ze supertajného mořského tunelu v Balaklavě, v němž se pracovalo pouze v noci a stočlenná stráž tu hlídala dvěstěčlennou posádku techniků, je dnes muzeum studené války. Z Krymu se stal světu otevřený region, jehož pobřeží nabízí letoviska s plážemi i divoké útesy, ve vnitrozemí najdete fascinující města vytesaná do skal i středověké ruiny. Zblízka působí Krym jako Odyseův středozemský svět vtěsnaný na plochu středních Čech, dokonce pobřežní masivy tu mají mimozemské kontury Egejských ostrovů.

Krym se tvarem podobá kosočtverci, na jehož spodním vrcholu leží nejznámější letovisko Jalta. Směrem na severovýchod se dostaneme do Slunečného údolí, známého vinohrady i lokálními variantami portského a madeiry. Za dalším horským hřebenem leží expandující letovisko Koktebel. I když je dostatečně atraktivní aby přilákalo davy turistů, nalézá se zatím v té nejpříznivější části vývoje, kdy převládají baťůžkáři nad hotelovými turisty. Pokud jste donuceni k rannímu vstávání abyste stihli letadlo z dvě hodiny vzdáleného Simferopolu, hlavního města Krymu, na plážových lehátcích míjíte početné skupiny mládeže, která sem jezdí jen se spacákem a karimatkou.

Původní název městečka, Köktöbel, znamená v krymské tatarštině Země modrých kopců. Názvy jiných měst, jako Sevastopol či Simferopol, naopak evokují řecké označení polis pro město, což podle jedné teorie indikuje jejich antický původ, dle jiné to je zásluha carevny Kateřiny II. Její “řecký projekt” byl spojený s vyhnáním Turků z evropských území a osvobození pravoslavného Řecka. Přístav Oděssa tehdy například získal jméno dle domnělé antické řecké osady Odisos.

Černomořský New Orleans

Místní lidé tvrdí, že celá oblast byla před Stalinovými etnickými čistkami podobným tavícím kotlíkem, jako přístav New Orleans, který se díky etnické směsi Afričanů a Evropanů stal rodištěm jazzu. “Žili tu černoši, Angličané, Francouzi i Američané,” napsal o Oděsse ruský romanopisec Isaac babel. “Kupci v lehce snobském duchu a s hrdostí podporovali umění. Zvali významné architekty, kteří ulice města plnili neoklasicismem. Díky hudebníkům město překypovalo plebejským veselím, na hony vzdáleným carské byrokracii. Žádný ze zdejších guvernérů nebyl všemocný. Volnomyšlenkářský přístav vždy přitahoval neposedné duše, snílky, vizionáře a podnikavce všech druhů, včetně básníků, skladatelů, hudebníků a malířů. Žádné jiné provinční město ve starém Rusku nedalo světu tolik zářivých talentů jako ‘ruská Marseille’, se svým téměř středomořským šarmem.”

I když po rozpadu Sovětského svazu se Krym stal součástí Ukrajiny, dodnes tu převládá ruština. Koktebel se stal cílem bohémských umělců až počátkem 20. století, kdy se tu usadil ruský básník, malíř a svobodný zednář Maximilian Vološin. V době občanské války ukrýval bílé i rudé, jeho hostem byl později spisovatel Michail Bulgakov - a právě v tiché zahradě před Vološinovým bývalým domem, dnes muzeem, stála nejmenší ze scén jazzového festivalu, který se tu každoročně koná na konci prázdnin.

Další dvě podia přehlídky, Nu Jazz a Open Stage, mnohem větší a hlučnější, se tyčí nad mořem. Druhé z nich ovládly v první den české skupiny. Scéna na jedné straně sousedi s nudistickou pláží, na druhé straně se táhne pěší stezka, nabízející kavkazské šašliky, stáčené krymské víno i nekonečné pulty suvenýrů. Spiš než promenádu ale připomíná staveniště, plné nečekaných a za tmy neosvětlených pastí. Ve srovnání se 150 km vzdálenou, pouťově kýčovitou a dekadentní Jaltou ale Koktebel jednoznačně vítězí jako vitální a lehce chaotické epicentrum nekonformních aktivit. Unikátní byl už výhled z české scény: nad mořem se tyčí masiv Kara-Dag, kdysi sopka, dnes rezervace se surrealistickou scenérií připomínající Jurský park.

Invazi českých jazzmanů připravilo České centrum v Kyjevě v partnerství se Staropramenem. I když u nás si pivo spojujeme spíš s dechovkou, na Ukrajině Staropramen razí cestu vitálnějším stylům. České centrum v minulosti zorganizovalo turné i dalším sestavám, našimi médii řazeným do menšinových žánrů, včetně DoMa Ensemblu či dvojice Dva. Úspěšně tak supluje funkci hudebního export office, institutu ve světě běžného, u nás chybějícího. Hudební export, provázaný s turistikou, ve světě prosperuje i v době krize, příkladem je Andalusie, kde má hudební průmysl spojený s flamencem roční obrat téměř 10 milionu Eur.

Nejstarším účinkujícím na Staropramen Czech Open Stage byl kytarista Josef Ostřanský, pilíř brněnské alternativy a někdejší spoluhráč Ivy Bittové: “Západ jsme všichni procestovali a nic nás tam nepřekvapí. Proto preferuji východní země, ty mě překvapují stále, v dobrém i špatném.” To dobré je především motivace: na Ukrajině se lidé dodnes probouzejí z totalitní izolace, dohánějí kulturní deficit a hltají vše, co přichází ze Západu, tedy i českou hudbu.

Propojení ukrajinské kultury s Českem anebo mnohem aktivnějším Polskem není žádnou panslavistickou iluzí. V současné geopolitické situaci totiž nabízí Ukrajině alternativy vůči orientaci na Rusko, což se může promítnout i do naší budoucnosti. A pokud přitom vznikne prostor pro naše umělce, jinak odkázané na posluchače “menšinových” žánrů v desetimilionovém Česku, je to ta nejlepší investice do budoucna - která ale vyžaduje hráče z plným nasazením. Právě takovým hudebníkem je Vojtěch Procházka, jeden z nejlepších pianistů polistopadové generace, která český jazz probudila k novému životu. Jeho učitelem na hudebních studiích v Oslu byl ukrajinský, v Norsku žijící skladatel a pianista Michail Alperin. “Je to naprosto živelný člověk, bezprostřední, divoký a nespoutaný, jako všichni kdo jsou z Ukrajiny,” říká Procházka.

Před festivalem Procházka absolvoval na Ukrajině se svým triem další 3 koncerty, vzdálenosti obvykle překonávané letadlem projížděl “maršrutkami”, tedy kodrcajícími se mikrobusy. “Na ukrajinskou realitu vás žádné studium nepřipraví, je to úplně jiný svět, který musíte zažít na vlastní kůži. První trasa 850 km byla naštěstí nočním expresním vlakem, dalších 250 km jsme jeli 5 hodin maršrutkou, mezi taxíky převažuje čínská značka Geely, to je tady nejpopulárnější auto, ještě levnější a horší než dovoz z jižní Koreje.” Procházkova hudba je na hranici jazzu a soudobé experimentální hudby - jaké to tedy je, hrát pro rekreanty na pláži, a ne pro zasvěcené fanoušky z jazzklubů? Naše hudba se jazzu s postupujícím časem vzdaluje, v Doněcku jsme hráli v zakouřeném rockovém klubu, museli jsme tedy hodně přitvrdit. Ale přizpůsobit se publiku není to hlavní. Já se koncentruju na to, aby hudba měla náboj, aby v ní bylo drama, vím že ničím jiným si lidi nezískám.”

Menšinové žánry? Podvod!

Spojovat všechny tvůrčí české kapely s menšinovým vkusem je ale podvod - ostatně termín “malé hudební žánry” je produktem totalitního newspeaku, který tak chtěl vytěsnit západní kulturu. Josef Ostřanský vystoupil v Koktebelu ve dvojčlenné sestavě Kuzmich Orchestra, v níž zpívá Dorota Barová z Tara Fuki. Další dvě skupiny českého podia, Muff a Points, tvoří špičkoví jazzmani s širokou nabídkou - Luboš Soukup, vedoucí Points, působí v dalších 6 sestavách, odlišných žánrově, koncepčně i národnostně, hrají v nich Češi, Poláci a Dánové. Muzikantky Lenka Dusilová či Beata Hlavenková vytvářejí s novou jazzovou generací kultivovaný tvůrčí pop, který by se u nás mohl stát podobně vyhraněnou silou, jako ve Francii šanson či v Portugalsku fado - a tedy exportním kulturním artiklem. To není hudba pro žádnou zakrnělou menšinu, ale originální a vysoce individualistický umělecký projev. Oslavou tohoto žánru s mlhavými hranicemi a kvalitním obsahem byl tento týden křest alba Feat v pražském divadle Archa a v brněnské Flédě, na němž s Dorotou Barovou vystoupili klíčoví hráči z Koktebelu. Titulní skladba alba Barové s Kuzmich Orchestra, Ptačí sliby, se u nás mohla stát hitem sezóny - pokud by ovšem tuto hudbu hrála radia, což je bohužel čirá fantazie. Zcela reálné je ale měsíční ukrajinské turné Kuzmich Orchestra koncem letošního roku.

Josef Ostřanský získal k přežití Divokém východě dobrou průpravu jako humanitární pracovník na Kavkaze. V době ozbrojených konfliktů žil v Ingušsku kde připravoval projekty pro Čečensko: “Chtěl jsem poznat, proč se takové věci dějí, a zjistil jsem, že vždy to je o zdrojích surovin, financí, o upevnění moci.” Ale i v této na první pohled vzdálené profesi našel paralelu k práci hudebníka: “Fungovalo to podobně jako mezi muzikantem a posluchačem: poslat zprávu, najít společný jazyk a hlavně pochopit. Žil jsem v zemi kulturně odlišné, a uvědomil jsem si, jak důležité je ctít pravidla prostoru, kde se nacházíte. Ne tam přijet s nějakým mentorským pocitem že my všechno víme a děláme nejlíp, ale naučit se něco z kultury, která je odlišná od té, v níž jsme se narodili.”

Původně psáno pro Lidové noviny, příloha Orientace 2012


Rubriky

Poslední články