Canzoniere Grecanico Salentino

14. 4. 2014 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2013

Trans z jihu Itálie

Hudební rituály, za nimiž Evropané jezdí do Indie či do Maroka, byly ještě před 50 lety docela běžné v jižní Itálii. Houslista Mauro Durante tvrdí, že i dnešní civilizace má své démony a v rituálech pokračuje se svojí skupinou Canzoniere Grecanico Salentino.

Historie jevu, známého jako tarantismus, sahá až k dionyským rituálům antického Řecka, kdy sexuálně frustrované ženy z nižších vrstev divoce tančily s doprovodem tamburín. Do jižní Itálie rituály pronikly díky řeckým osadníkům, dodnes se tu zpívají písně v řeckém dialektu grigo. Ve své podstatě je tarantismus choroba, projevující se apatií a depresemi. Postihovala nejčastěji ženy, tvrdě pracující na poli. Kousnutí pavoukem tarantulí pro ně bylo tou poslední kapkou traumatického řetězce, na jehož počátku mohl být rodiči vynucený sňatek či chudoba a těžká práce. Léčba probíhala tancem. Rodina pacientky, zvané tarantata, přivolala skupinu hudebníků, kteří pod vedením tamburíny hráli ostrý rytmus pizzica. Dokument z roku 1960, který natočil Felliniho kameraman Gianfranco Mingozzi zachycuje, jak se přivolaným hudebníkům podařilo zvednout apatickou pacientku z lůžka a tancem ji přivést zpět k životu. O patnáct let později vznikla skupina Canzoniere Grecanico Salentino, v níž se vystřídaly dvě generace hudebníků. V letošním roce objela řadu významných festivalů, včetně Womadu a Folkových prázdnin v Náměšti, kde vznikl následující rozhovor.

Jak dlouho to trvalo, než hudebníci našli tu správnou melodii, na kterou pacientka zareagovala?

To bylo různé případ od případu. Nejprve ale muzikanti museli provést diagnosu, zjistit jestli pacientka třeba nesimuluje, anebo nemá jinou chorobu, odlišnou od tarantismu. Pak museli zjistit, jaká forma tarantismu ji postihla, během rituálu tedy testovali víc melodií. Když našli tu pravou, hráli ji tak dlouho, až došlo k vyléčení. To mohlo být celé dny anebo i týdny. Anebo třeba jen hodiny.

Tarantule, spojovaná s tarantismem, ale příliš jedovatá není. Smrtelným nebezpečím by mohl být jiný pavouk, černá vdova.

Pavouk nebyl pravou příčinou nemoci, spíš jejím symbolem, poslední kapkou. Choroba byla kombinací psychických, společenských a individuálních útrap, a neměla nic společného s pavoučím jedem.

Tenká hranice mezi pověrou a folklórem

Pokud tedy pavouk není skutečnou příčinou, není ta choroba vždy tak trochu simulace?

Tarantule byla součástí folklóru, podobného, na jakých třeba stojí rituály voodoo. Podmínkou toho italského rituálu je, že pacient věří, že příčinou je pavouk, a že vás vysvobodí a uzdraví hudba. Věří tomu i vaše okolí. Bez téhle víry ta terapie není možná. Pokud se to má povést, musí to stejně vnímat celá vesnice.

Jak tedy ta diagnosa probíhá? Když všichni věří že za tím je pavouk, diagnosa je už jen formalita?

Tarantismus má spoustu jemných odstínů, a někdy může jít i o jinou a docela fádní nemoc, s níž stačí jít k normálnímu doktorovi.

Vy jste se někdy s tarantulí setkal?

Ano, i když už je to dost vzácný pavouk, a jeho kousnutí je jako když vás štípne vosa.

Jak se na takové rituály dívala katolická církev, která v jižní Itálii představovala dominantní sílu?

Církev tarantismus nikdy nedokázala zlikvidovat, a tak ho musela přijmout a vstřebat. Patronem postižených se stal svatý Pavel, a do kaple jemu vysvěcené v městečku Galatina putují každý rok koncem června stovky nemocných.

Holič rituálním léčitelem

Ve filmu dokumentujícím tarantimus z roku 1960 hraje kapela, která by dnes mohla vystoupit na nějakém festivalu jako příklad autentické hudby z jihu Itálie. Kdo v ní hrál?

Vedl ji slavný houslista a hudebník-léčitel Luigi Stifani, povoláním holič. Objevil ho Diego Carpitella, který byl mimochodem průvodcem amerického sběratele Alana Lomaxe na jeho expedicích v Itálii v poválečných letech. A my jsme mu věnovali naše poslední album, Pizzica Indivolata, protože hrál skladbu stejného jména.

Kdy vlastně ty rituály definitivně vymřely?

Někdy v 70 letech. Nově vybodované dálnice vymanily jih Itálie z izolace a ten se stal součástí civilizované Evropy. Do Salenta, našeho kraje, přišla televize a ta vykreslovala zcela jiný obrázek. Život na vesnici najednou působil směšně, lidé se za začali stydět za svůj původ. Žena, kterou zfilmovaný rituál zachycoval jako pacientku, o několik let později všechno popřela. Být tarantata, to se považovalo za ostudu pro celou rodinu, příznak slabosti, takže i ona se od toho distancovala. Rituál, který byl poslední evropskou paralelou vyhánění zlých duchů, jaké se dodnes pěstuje třeba v Africe či jižní Americe, zmizel. Je vlastně překvapivé, že se tak dlouho udržel. Salento bylo téměř ostrovem, ze tří stran obklopené mořem. A také křižovatkou, leží na hraně Jonského a Jaderského moře, bylo cílem pirátů i islámských dobyvatelů. Tarantismus zmizel, ale v dnešní době máme jiné démony s nimiž bojujeme, a pizzica tedy plní svoji funkci i dnes.

Vedle pizzicy existuje i tarantella, je mezi nimi něaký rozdíl?

Tarantella je rodina tanců, a pizzica je ten, který se pěstuje v Salentu. Jiné lokální varianty jsou v Kalabrii, na Sicílii, a v minulosti existovala tarantella i ve Španělsku, protože Španělé vládli jižní Itálii.

Vaši skupinu založila generace vašich rodičů v době, kdy ostatní své kořeny zapírali. Co bylo jejich cílem?

Ztráta naší jihoitalské identity způsobila reakci: revival pizzicy. Naši rodiče znovuonjevovali tradiční hudbu aby nabídli alternativu vůči komerci zvenčí. Můj otec mi předal vedení kapely, jako jiní rodiče předávají svým dětem příběhy či dovednosti. Na rozdíl od našich předků jsme umělci z města, už nepatříme k té předešlé vrstvě tradičních muzikantů, ale navazujeme na ně a nechceme aby tradice nezůstala někde ve vitrině muzea.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/12


Rubriky

Poslední články