Boris Malkovsky: I pianisté prodávají pizzu

13. 9. 2010 | Rubriky: Články,MaPA Akropolis

K posluchačsky nejzajímavějším žánrům, které přinesla globalizace posledních dekád, patří klezmer, původně hudba židovských osad zvaných shtetl ve Východní Evropě. První revivalistickou kapelou, která klezmer objevila pro současnou generaci, byli Klezmatics z New Yorku – ale vedle nich v současné inflaci klezmerbandů najdeme jen hrstku kapel, které přinášejí něco nového. Jedním z takových vzácných novátorů je Boris Malkovsky, který jde na věc ovšem úplně odjinud. Narodil se roku 1972 v Oděse, která byla v 19 století tím nejvíce multikulturním přístavem Ukrajiny, a ve svých devatenácti letech emigroval do Izraele. Zatím jeho největším projektem je instrumentálni suita Time Petah-Tiqva, kterou na CD vydala renomovaná newyorská značka Tzadik, vedená Johnem Zornem. Ta bude také tvořit hlavní část jeho programu na koncertě v úterý 21. září v pražské Akropoli.

Malkovského přístup připomíná metodu Astora Piazzolly, který vytvořil z mnohokrát omletých melodií tanga nový žánr a přenesl ho na koncertní podia vážné hudby. Podobně jako on vybírá z tradice její vitalitu, spirituální sílu, feeling, nikoli však repetitivnost a prvoplánovou vlezlost. Loni vystoupil Malkovsky na prestižním festivalu a veletrhu Womex v Kodani, doprovázel ho smyčcový kvintet, Malkovsky střídal bajan – jak se v jeho původní vlasti říká knoflíkovému akordeonu – s klavírem. “Původně jsem pianista, a zkoušel jsem různé typy akordeonu, včetně bandoneonu který se užívá v tangu. Nakonec jsem si vybral bajan, kvůli jeho širokým možnostem a rozsahu. Ale, i když teď s vámi mluvím anglicky se silným ruským přízvukem, nevybral jsem si ruský bajan, ale nástroj s francouzským systémem. Můžete na něm hrát ruskou hudbu, francouzskou, židovskou, argentinskou, vždy to zní autenticky. Bandoneon jsem nezvolil protože je příliš svázaný s tangem. Přejít na další nástroj z klavíru byl trochu risk. To, že hrajete na piano, třeba u bajanu vůbec nepomáhá. A i když jsem původně pianista, tak jsem na několik let přestal hrát na klavír, abych se zdokonalil na bajan. Teď, když už mám bajan bezpečně zvládnutý, se občas vracím k pianu. V tomhle směru mě inspiroval třeba brazilský pianista a kytarista Egberto Gismonti, přesto že já vůbec nehraju latinskoamerickou hudbu. Je pro mě příkladem, jak zvládnout dva rozdílné a velmi těžké nástroje.”

V době perestrojky emigrovalo do Izraele velké množství ruských Židů, dost často to byli symfoničtí muzikanti, kteří pak ale výměnou za svobodu byli nuceni změnit zaměstnání, inflace houslistů či pianistů způsobila že mnozí z nich se museli živit třeba jako taxikáři,

“Já jsem se taky v první dekádě své profesionální dráhy musel živit jinou prací, ale to je přece normální. Když chcete hrát novou a odlišnou hudbu, tak nemůžete čekat že hned od začátku se z ní celý svět zblázní a vy budete vydělávat velké peníze. Ty začátky musí každý tvrdě odkroutit. Mladí muzikantu pochopitelně chtějí rychle zbohatnout, a když se konfrontují s realitou, jdou na nějaký čas prodávat pizzu. Pokud mají dostatek vytrvalosti a důvtipu, tak se k hudbě vrátí. Takže, problém není v tom, kolik jich jde prodávat pizzu, ale kolik z nich se vrátí. Já byl vždycky hodně tvrdohlavý.”

O nejsilnější částí suity je části alba, skladbě Danceable Sorrow, říká Boris Malkovsky, že ji napsal v jednom z nejhorších období svého života. “A také mě inspirovala Bachova Preludia pro dobře temperovaný klavír. Vyřešil jsem si tím svůj vztah k vážné hudbě, protože hrát klasiku z not to pro mě není ta nejlepší cesta k sebevyjádření, ale přitom klasiku ve svém životě potřebuji, takže do své práce vkládám citace z vážné hudby.

Původně otištěno v magazinu MaPa
http://www.palacakropolis.cz/o-akropolis/mapa