Babel Med 2017: Marseille, brána do Středozemí i zbytku světa

20. 11. 2017 | Rubriky: Články, Rock & All, 2017

Že přístavy jsou nejvýkonnějšími tavícími kotlíky, potvrzují hudební dějiny. Jazz vznikl v New Orleansu, tango v Buenos Aires, Beatles sbírali inspiraci v Liverpoolu a Hamburku. V jihofrancouzském přístavu Marseille se letos po třinácté konal veletrh Babel Med. Z akce, původně zaměřené na středomořskou hudební kuchyni, vyrostla globální přehlídka - se záběrem od Koreje až po Kanadu.

Marseille patří k nejpestřejším městům Evropy, hluboká mořská zátoka s rybím trhem zasahuje až do centra města. O pár kroků dál, v uličkách na úpatí bohémské čtvrti Le Plein narazíte na africké trhy i restaurace, zatímco ve vzdálenosti tří námořních mil se rýsuje ostrov s pevností Château d’If, kde byl vězněn hrabě Monte Cristo.

Specialitou programu Babel Med jsou projekty na hranicích kultur, pro které se vžilo označení “crossover”, což ale není vždy přesné. Často se jedná o propojení žánrů, které mají společné kořeny a v minulosti navzájem souvisely těsněji než nyní. Příkladem byl koncert Chaâbi Flamenco, kombinující hudebníky ze severní Afriky s flamencovým kytaristou Juanem Carmonou.

Estonské kontrasty

Koncerty se tradičně konají v průmyslových halách starých doků, souběžně ve třech sálech. V komorním prostředí nejmenšího z nich, v Cabaretu, vystoupil uznávaný izraelský pianista Shai Maestro v projektu s bulharskou zpěvačkou Neli Andreevou, jejíž zpěv navazuje na kultovní sbor Le Mystere des Voix Bulgares. O vůbec nejsilnější zážitek se zasloužila Maarja Nuut, zpěvačka a houslistka čerpající z nejhlubších estonských tradic. V rozhovoru po koncertě prozradila: “U nás je lidová hudba nejpopulárnějším žánrem,” - což má historické příčiny. Během půl století sovětské okupace byla pro Estonce hudba zdroje identity - a není tedy překvapivé, že z Estonska pochází i jeden z nejvlivnějších žijících skladatelů, Arvo Pärt. Spirituální podtext jeho hudby byl jen další formou kulturního odboje. V Estonsku má ale spiritualita svéráznou historii. “Nebylo snadné nás převést na křesťanství. Když nás misionáři křtili, lidé se pak potají umývali. V kostele si třeba schovali hostii, aby s ní očarovali pušku a měli dobrý úlovek,” vysvětluje Maarja Nuut. “Promítá se to i do naší kultury, třeba tady ve Francii se na nás dívají jako na seveřany bez emocí. Což nic nemění na faktu, že emoce máme stejně silné, ale navenek ukážeme jen něco.” Diváci v Marseille ji poslouchali se zatajeným dechem, hudební strukturu jemně dotvářel Hendrik Kaljujärv s elektronickým pultem.

Umělce potkáváte i během denního programu, který probíhal letos poprvé v areálu obchodního přístavu. Ve stánku s bretaňskou hudbou se zabydlel Erik Marchand, jehož význam je pro žánr srovnatelný s Alanem Stivellem. Marchand ve svých projektech hledá paralely mezi bretaňskými kořeny a tradiční hudbou z jiných regionů, natočil například vynikající alba s rumunskou dechovkou Taraf de Caransebes. Jeho novým spoluhráčem je srbský pianista Bojan Zulfikarpašić žijící ve Francii, který podobně jako Marchand znovuobjevuje archaické modální systémy před nástupem temperovaného ladění. “Používá k tomu klávesy Fender Rhodes, u nichž lze pomocí šroubku každý tón přeladit,” vysvětluje Marchand, který bude se svým srbským spoluhráčem jedním z hostů pražského festivalu Respect v polovině června.

Balkánská fuze z Itálie

Na Babel Medu má své místo i hudba pro nejširší publikum, což svádí ke srovnáním pro českou scénu nepříliš lichotivým. To, co je v jižní Francii mainstream, patří u nás k menšinovým či zcela okrajovým žánrům. Největší ovace sklidil Rachid Taha, který do Francie kdysi přišel z opačného břehu Středozemního moře, z Alžírska. Podobný kulturní mix nabízí Speed Caravan, propojující alžírské kořeny a loutnu oud s elektronikou. Zajímavým objevem byla italská dechovka BandAdriatica, která na rozdíl od populárnějších představitelů trendu spojuje Balkán s jihoitalskou pizzicou. Claudio Prima, zpěvák a hráč na typicky italský akordeon zvaný organetto, řídí svoji kapelu s autoritou pankáčského anarchisty.

Vedle hudby z pobřeží Středozemního moře - na které odkazuje druhé slovo v názvu Babel Med - tu můžete slyšet i styly z tak vzdálených míst, jako je Korea. Ze země, kdysi řazené k “asijským tygrům”, se v poslední dekádě stává hudební tygr. Účinná státní podpora pomáhá hudebnímu exportu, desítky jihokorejských skupin překročily kulturní bariéry, dobývají Západ a bourají kulturní stereotypy. V čele skupiny Black String stojí Yoon Jeong Heo, vynikající hráčka na obrovitou citeru geomungo — která je velká jako půl klavíru. V rozhovoru vysvětluje, že ke zvládnutí tohoto impozantního nástroje stačí třicet let. Kuriozní ale je, že její mimika připomíná spíš rebelující undergroundovou kytaristku: “Černá barva znamená ve východní filosofii tajemství, spiritualitu, vesmír, černou díru, big bang, a můj nástroj se jmenuje geomungo, v překladu černá struna, což je název naší skupiny.” Korejská hudební tradice má úžasnou sílu i tajemné spojení s šamanskou spiritualitou, a Evropanům přitom zní jako to nejdrsnější hardcore.

Není tedy překvapivé, že elektrické kytary nejsou na Babel Medu tím nejčastějším nástrojem - ale na koncertě Betty Bonifassi jste si jejich zvuku mohli užít víc než dost. Původem je zpěvačka z nedalekého jihofrancouzského města Nice, žije v Kanadě, její matka pochází ze Srbska: “Milovala Rolling Stones. Hudba, která se tehdy hrála v Jugoslávii ji nebavila, před tím naopak chtěla uniknout, zajímalo ji americké blues, a v takovém prostředí jsem vyrůstala.” Na pamětníky působil její koncert jako návrat do éry jižanského rocku před čtyřiceti lety - a spíš vyvolával rozpaky. Což ale neznamená, že by zpěvačka nemohla zasáhnout nedotčené mainstreamové publikum, které může elektrické blues vnímat podobně jako nějakou fuzi z world music.

Psáno pro Rock & All, 2017/6


Rubriky

Poslední články