Arifa

17. 9. 2012 | Rubriky: 2012,Články,Rock & Pop

Dobrodružství na trase Babylon-Amsterdam

Mehmet Polat se narodil v Turecku, jeho nástrojem je “arabská loutna”, což je označení srozumitelné, ale nikoli přesné. Vedle Arabů na ni hrají Kurdové, Arméni, Peršané i obyvatelé Izraele. V Amsterdamu Polat založil skupinu Arifa, s niž vystoupil v červnu na pražském festivalu Respect.

Mezinárodní, a tedy Googlem snadno identifikovatelné jméno arabské loutny je “oud” (čti ůd). Je to nástroj obecně považovaný za předchůdce všech evropských louten, mandolín i kytar o nejrůznějším počtu strun, od nichž se však liší v jedné zásadní věci: nemá pražce, což umožňuje hrát ve východních stupnicích zvaných maqam, které rozeznávají mikrotóny a intervaly, v Evropě od vynálezu temperovaného klavíru nepoužívané. Polatovým rodištěm je Urfa, kdysi důležité město Babylonské říše, v němž vedle Turků žijí Kurdové, Arméni i Arabové, vede tu Hedvábná stezka, starověká trasa karavan spojující Čínu s Evropou. Od jiných skupin kombinujících hudbu Východu i Západu se Arifa podstatně liší, rutinní fůze totiž odmítá. Její koncerty jsou fascinující muzikantskou svobodou i zvukovou pestrostí národnostně smíšené sestavy: Osama Abdulrasol z Iráku hraje na orientální citeru qanun, Alex Simu z Rumunska ovládá saxofon a klarinet a turecko-holandský bubeník Sjahin During je vybaven tureckými i africkými perkusemi.

Poznat dobrého kytaristu je snadné. Ale ocenit mistrovství hráče na oud je pro Evropana mnohem složitější. Jaká jsou kriteria?

Oud je bezpražcový nástroj, takže výšku tónu neurčují pražce, ale sám hráč, který musí perfektně ovládat intonaci. Navíc musí umět hrát ozdoby, a hlavně vědět, kdy je má použít.

Máte tedy na mysli ornamenty, jemné posuvy, tak typické pro východní hudbu?

Ano, a jejich použití se řídí také žánrem, podle toho, jestli je to hudba spíš vážná nebo taneční. Pravidlem je, že ornamenty se hrají co nejčastěji a co nejlépe.

Nečtou Korán, ale poesii

Oud byl tedy váš první nástroj?

Ne, začal jsem s tureckými lidovými nástroji, protože moje rodina patřila k duchovnímu bratrstvu Alevi. Možná jste o něm něco slyšel?

Můj turecký poradce mi říkal, že Alevi jsou tak liberální a oproštění od pravidel Islámu, že ani nečtou Korán.

Když jsem vyrůstal, každý týden jsme měli obřady s tancem, hudbou a zpěvem. Ano, váš kolega měl pravdu, Alevi nečtou korán, nemají modlitební knížky, vyznávají poezii, básně sedmi velkých autorů, někteří jsou z Iránu, jiní z Anatolie. Tu poesii zpíváme, je v ní sousta arabských i perských slov, což nás spojuje s dalšími kulturami. Obřadů se společně účastní muži i ženy, bez jakékoli segregace.

Zjevně se tedy jedná o směr, který je v naprostém protikladu s fundamentalismem?

Alevi byli dokonce pronásledováni už v době Osmanské říše, s niž se neztotožňovali, museli se skrývat, utíkali do hor, ztratili vzájemný kontakt a proto se jejich tradice silně diferencovala a vzniklo množství lokálních variant.

Oud jako baskytara?

Hráčská technika se u vašeho nástroje neustále vyvíjí, přicházejí nové generace hudebníků které vývoj posouvají, vnímáte to jako výzvu zkusit něco, co předtím nikdo nedokázal zahrát?

Určitě, je to velká motivace. Proto, abych lépe porozuměl turecké vážné hudbě, jsem začal studovat perskou i arabskou hudbu. Ovlivnil mě třeba způsob hry na cello, kytaru, housle. Teď například zkouším hrát jazzové standarty, ne na koncertech ale doma, je to pro mě forma cvičení. Taky jsem vzal Paganiniho skladby pro housle a přenesl je na oud, jen abych se zdokonalil, prorazil stávající limity nástroje.

A neprochází vývojem samotný nástroj?

Ano, mám krabičku, která umožňuje na oud hrát basové linky elektronicky. Ale teď jsem si koupil nový nástroj s dvěma přidanými basovými strunami, takže bez krabičky se obejdu.

Pokud tedy jako hráč pohybujete závratnou rychlostí dopředu, máte také nějaké hudební vzory z minulosti?

Například Anuar Brahem z Tunisu, který natáčí pro ECM, a nebo Óerif Muhiddin Targan z Turecka, ten zemřel dřív než jsem se narodil, byl to také velký hráč na cello. Pro turecké publikum byl natolik revoluční, že se nakonec z Istanbulu vystěhoval do Bagdadu, kde ho vřele přijali, otevřel si tam vlastní konzervatoř, jeho studentem byl Munir Bashir, což byl jeden z největších hudebníků Blízkého východu 20. století.

Východní hudba stojí podobně jako jazz na improvizaci. Posloucháte tedy i jazzmany?

Ano, jsou mezi nimi basista Avishai Cohen z Izraele, Dhafer Youssef, hráč na oud z Tuniska, Aziza Mustafa Zadeh, pianistka z Azerbajdžánu. Jak vidíte, jsou to muzikanti co běžně hrají v Evropě. Hudba z východu Středozemního moře mě zajímá obzvlášť silně.

Sen o Avishai Cohenovi

Stýská se vám po Turecku?

Samozřejmě, chybí mi turecké klima i jídlo, ale přitom vím že jsem přišel do Holandska abych se zdokonalil v hudbě, vstřebal moderní vlivy, a tomu jsem obětoval vše ostatní.

Ale v Evropě dnes přece žijí miliony Turků, navštěvují vaše koncerty?

Jen Holandsku jich žije 400 tisíc, pokud by na nás chodili moc by se mi to líbilo. V tureckých komunitách ale dnes už převažuje druhá a třetí generace a to jsou lidé od turecké kultury odpojení, což ale ještě neznamená, že by se integrovali do Evropy. Prožívají krizi identity, nevědí jaký je jejich jazyk, kultura, náboženství, a bohužel nechodí na naše koncerty. Třeba by přišli kdybychom hráli turecký pop, ale na to se nechystáme.

Máte nějaký sen?

Zahrát koncert, který si budou lidé dlouho pamatovat. Jako když jsem loni v Istanbulu viděl trio Avishai Cohena, úžasný zážitek který si budu pamatovat do smrti. To je moje měřítko úspěchu.

Psáno pro Rock & Pop, 20012/6