Americký kytarista Banning Eyre - o bydlení v Bamaku a malijském blues

15. 2. 2005 | Rubriky: Články, Knihy - recenze

Zatímco Učení dona Juana a další knížky Carlose Castanedy vyprávějí o osudech cizince, který se stal žákem mexického indiánského čaroděje, kytarista Banning Eyre sepsal své zkušenosti ze sedmiměsíčního studia u malijského kytaristy v Bamaku. Dobrodružné výpravy obou mužů do vzdálených kultur mají leccos společného: přinášejí spoustu intrik a nástrah, nutí vás překonávat bariéry, předsudky, vzájemnou nedůvěru i vlastní pochybnosti. To všechno popisuje Eyre v knížce In Griot Time, An American Guitarist in Mali (Temple University Press) - a navíc odkrývá i jednu utajenou zápletku z nedávné historie. Když Ry Cooder natáčel roku 1996 na Kubě Buena Vista Social Club, původně mělo jít o kubánsko-malijskou fuzi. Do Havany byl tehdy přizván Eyrův učitel, kytarista Jelimady Tounkara se svými kolegy - ale jelikož nikdo z Afričanů nedorazil (údajně kvůli vízovým problémům), Cooder byl nucen své plány narychlo zredukovat. Protože mu bylo jasné, že při natáčení musí vystačit jen s Kubánci, věnoval mnohem více úsilí znovuobjevování zapomenutých veteránských muzikantů. Toto nouzové řešení nakonec vedlo k jednomu z nejvýznamnějších alb dekády.

Africkým muzikantům jejich plánovanou cestu do Havany ve skutečnosti překazilo něco úplně jiného. Do Mali se po několikaleté nepřítomnosti vrátil podnikatel a mecenáš Babani Sissoko. Západoafričtí boháči jsou pověstní svoji štědrostí k muzikantům a griotům, na potkání jim rozdávají klíčky od luxusních automobilů či zlaté pruty, a ti jim na oplátku skládají chvalozpěvy. V takové situaci si žádný muzikant nemůže dovolit zmizet.

Loni na podzim přijel Banning Eyre do Evropy a svoji knížku prezentoval na veletrhu Womex v Berlíně, kde také vznikl následující rozhovor.

Jak a kde jste vlastně v Mali bydlel?

V Bamaku, to je hlavní město, které ovšem vypadá jako velká vesnice. Přistávají tam letadla, železnice spojuje Bamako se senegalským hlavním městem a přístavem Dakarem. Malebná nádražní budova Buffet Hotel de la Gare vstoupila do hudební historie jako základna Rail Bandu, což byla jedna z prvních moderních západoafrických skupin. Odchovala řadu osobností - zpěváka Salifu Keitu, i mého učitele, Jelimady Tounkaru. Mali je krásná země, žijí tam hrdí lidé, kteří vědí, co jsou zač, ale přitom zůstávají otevření ostatnímu světu. Bydlel jsem u Jelimadyho Tounkary v jeho compoundu, tedy obytném komplexu - i když tohle slovo má v Mali trochu jiný obsah než v Evropě. Je to spíš něco jako farma s dvorem, bydlí tam dohromady několik rodin, společně si vaří, žijí tam i zvířata. V Mali to je ta nejlepší forma bydlení - a to i ve městech.

Mladí kytaristé v USA se zajímají spíš o metal, eventuelně blues nebo jazz. Co vás přivedlo zrovna k africké hudbě?

Měl jsem celou řadu hudebních zájmů: ve dvanácti letech to bylo folkové fingerpicking, pak jsem studoval klasickou kytaru a Bacha, během univerzitních studií jsem bydlel v Novém Mexiku a v restauracích hrál flamenco. Největší zvrat ale nastal, když jsem poprvé uslyšel King Sunny Adeho z Nigerie a kytaristy z Jižní Afriky. Africké kytarové styly mě fascinovaly proto, že v nich hrál silnou roli rytmus. Roku 1987 jsem vyjel do Zairu, Jižní Afriky a Zimbabwe, časopis Guitar Player si u mě tehdy objednal článek o osobnostech africké kytary. Když jsem s těmi lidmi trávil čas a navzájem jsme si ukazovali jak se co hraje, úplně mě to omámilo. Na své druhé cestě do Afriky jsem se v Bamaku setkal s Jelimady Tounkarou, což byl vedoucí slavného Rail Bandu, a při každé další návštěvě Mali jsem postoupil o vrstvu hlouběji. Jednou mi Jelimady nabídl: Kdybys měl čas a přijel za mnou na půl roku, naučím tě všechno, co umím - a to pak změnilo můj život. Přišel jsem na to, že člověk se musí soustředit na jeden styl, protože v každé africké zemi - v Kongu, Mali, Jižní Africe, Nigérii - se hraje na kytaru jinak.

Je sice pravda, že spousta hudebních nástrojů vznikla v Africe, ale kytara pochází naopak z Evropy. Jak tedy došlo k téhle explozi afrických kytarových stylů?

Kytarová éra trvá v Africe sice poměrně krátkou dobu, ale ve skutečnosti je pokračováním mnohem starší tradice. Do stylu afrických kytaristů se promítá hudba se tří hlavních nástrojů mandingských obyvatel z Mali - tedy z kory, z ngoni a z balafonu, které vznikly zhruba před tisíci lety a rozšířily se po celé západní Africe. A přestože i ty melodie jsou hodně staré, nemají žádnou muzeální pachuť. Africká hudba stojí na improvizaci a inovaci. Každá generace mladých hráčů vymyslí něco nového, v africké hudbě je neustále prostor na nové myšlenky a podněty, takže ta kytara je vlastně pokračováním strašně dlouhé cesty.

Jestli tomu tedy dobře rozumím, oni pomocí kytary kopírují styly z jiných nástrojů?

Jelimady Tounkara používá třeba spoustu specielních technik, jimiž na kytaře dosáhne zvuku kory. Velkou roli v tom hraje natažený ukazováček.

Ve staré Africe si grioti vystačili zpravidla se zpěvem a jedním doprovodným nástrojem. Pokud teď hraje kora a ngoni dohromady s balafonem, nejedná se vlastně také o revoluční novinku?

Dříve měla každá kultura svůj typický nástroj, v Gambii to byla například kora, kočovní Fulbové mají zas svoje flétny. Když africké země získaly v 60. letech nezávislost, prioritou afrických politiků bylo jednotlivé kultury sblížit. Tehdejší prezidenti Guineje a Mali věřili, že hudba může být účinným nástrojem, jak zemi udržet pohromadě a vyhnout se rozvratům, a proto vytvářeli velké hudební ansámbly, které reprezentovaly širokou paletu kultur.

Ta kapela, kterou jste tady v Berlíně uváděl v rámci veletrhu Womex, sice hrála na prastaré akustické nástroje, ale muzikanti přitom improvizovali a střídali se v sólech jako jazzmani. Ani to nebylo za dřívějších časů nijak běžné, ne?

K něčemu takovému by v době griotů skutečně nedošlo. Tehdejší mandingskou říši drželo pohromadě vyprávění o předcích a císařských dynastiích. Ty příběhy zpívali grioti, hudba bez zpěvu neexistovala. Ke změně došlo až poměrně nedávno: roku 1970 natočil otec slavného Toumani Diabateho album Ancient Strings: jednalo se o koncert pro dvě kory bez zpěvu. Tento nový přístup poznamenal celou dnešní generaci západoafrických hráčů. Zatímco dříve se instrumentalisté vždycky cítili trošku zastínění zpěváky, dnes mají muzikanti větší šanci.

V poslední době se často mluví o “malijském blues”. Existuje nějaké spojení mezi americkým blues a hudbou z Mali?

I když z obou žánrů slyšíte jistou spřízněnost, není lehké ji dokázat. Pokud by někdo tvrdil: tohle blues pochází přesně z téhle africké vesnice, moc bych mu nevěřil. Oba žánry jsou spíš jako bratr a sestra, které brzy po narození rozdělili. Historie amerického blues je navíc zahalena v tajemství. První otroci přijeli do Ameriky někdy v 17. století - a až do konce občanské války, tedy po dvě stě let, nebyla jejich hudba nijak zdokumentována. Žádní etnomuzikologové tehdy nejezdili za černochy aby se jich vyptávali: kolik strun má ten tvůj nástroj, v jaké stupnici hraješ, kde ses to naučil. O tomhle tajemném období existuje velmi pěkná knížka, Sinful Tunes and Spirituals, Hříšné melodie a spirituály, v níž sběratelka Tina Epstein shromáždila všechny vzácné dokumenty, deníky, dopisy a zápisy melodií z doby před občanskou válkou. Jedním z takových překvapivých objevů je, že třeba v Severní Americe existoval nějakou dobu africký balafon.

Poznámky::

kora: “harfa” o jednadvaceti strunách vyrobená z tykve, drží se ve svislé poloze.
griot: západoafrický hudebník-kronikář. Grioti patřili k nejnižší společenské kastě a díky vzájemným sňatkům vytvořili velmi rozvětvené muzikantské rody.
balafon: africký předchůdce xylofonu
ngoni: africká loutna o 3 až 5 strunách bez pražců, drží se ve vodorovné poloze.


Rubriky

Poslední články