Imaginární krajiny Briana Ena

19. 9. 2023 | Rubriky: Alternativa/Jazz,Články,Vykopávky

Výtvarná instalace s hudbou Briana Ena v pražském Rudolfinu proběhla od 20. července do 24. září 2023. V sérii “vykopávky” nabízím vůbec první český rozhovor, který proběhl v Londýně v listopadu 1991 a vyšel následující rok v Reflexu.

Když se zeptali Stevena Soderbergha, režiséra filmu Sex, lži a video, kde bere nápady, odpověděl: “To je jednoduché, zavřu se do pokoje se všema deskama Briana Ena, co mám doma.”

U rockové veřejnosti budí ovšem Brian Eno smíšené pocity: někteří ho sice mají za geniálního tvůrce, jiní naopak za podivína, který tráví spoustu času prací nad poněkud svéráznými projekty. Všichni ho respektují jako producenta skupin U2, Talking Heads i jako spoluhráče v původní sestavě Roxy Music. Ale jeho sólové desky? Vlastně ani sám Eno je nepovažuje za hudbu, která by splnila očekávání běžného posluchače. Jeho cílem je hudba prostředí, tedy ambient music. S podobnou myšlenkou přišel už před 100 lety framcouzský skladatel Erik Satie, když prohlásil: “Musíme se propracovat k hudbě, která bude součástí hluku okolí, která ho vezme v úvahu. Představuji si melodie, které změkčují údery vidliček a nožů, ale nepřekrývají je, netlačí se do popředí. Zaplní ty těžké pauzy, které někdy proniknou mezi společně obědvající přátele. Ušetří je nevyhnutelnosti všímat si každé banální poznánky. A zároveň se podaří zneutralizovat zvuky ulice, které se tak nediskrétně vtírají do konverzace. Vytvořit takovou hudbu znamená vyjít vstříc potřebě.”

Ambientní hudba funguje jako tiché, neutrální zvukové pozadí. Možná, že vám přijde banální, málo výrazná, ale pozor, nemá nic společného s kýčem, tedy hudbou, která je nasycena falešnými emocemi. Žádné kalkulace, žádné podbízení: Enovy nahrávky zachovávaji citovou neutralitu. Zvláštním případem je ve studiu vytvořené hudební panorama nějaké fiktivní krajiny, tedy landscape music. Právem se ale můžete zeptat: je to ještě hudba, anebo něco mezi hudbou a skutečností? Na to by vám Eno zřejmě odpověděl, že zvuky skutečné přírody mohou být někdy stejně fascinující, jako hudba. Pokud máte nahrávacího walkmana, můžete někde v lese anebo třeba v rušné ulici vyzkoušet jeden z Enových receptů: “Když jsem byl v Ghaně,” říká, “strávil jsem spoustu času se stereofoním mikrofonem a magnetofonem a s miniaturními sluchátky. Seděl jsem venku třeba několik hodin a poslouchal jsem, co se kolem mě děje, přes zesilovač, magnetofon a sluchátka. Poslouchat vysoce zesílený svět je stejně úžasné, jako dívat se velkým mikroskopem.”

Brian Eno, podobně jako řada dalších rockových muzikantů, studoval původně výtvarné umění. Na rozdíl od většiny svých rockových kolegů však studia dokončil a uprostřed 80. let se k výtvarnému umění vrátil zpět. Do rockového vývoje zasahuje i nadále jako producent, ale nejvíce ho zaměstnávají výtvarné projekty: jeho “videoinstalace”, umístěné v zatemněných výstavních síních, se skládají z otáčejících se útvarů, na které dopadá věčně měnící se světelné barvy, vycházející z televizních obrazovek. Z Enova komentáře vyplývá, že se změnily jen jeho prostředky, tvůrčí filosofie však zůstává. “Pásky s videozáznamem se dají stříhat stejně jako zvukové pásky mají rozličnou délku, takže struktury – stejně jako zvuk – se v průběhu show neopakují. Nic se tedy nestane dvakrát. A to je pocit, který mám moc rád. Nic se nestane dvakrát, ale nikdy taky nedojde k ničemu příliš odlišnému.”

Eno tvrdí, že jde odlišnou cestou, nežli tvůrci běžných videoclipů, kteří stupňují útoky na posluchače rychlými střihy a šokujícími změnami: “Pokud bude video pouze rozšířením filmu či televize, čeká nás pravděpodobně jen ještě více hysterie. Televizní divák očekává, že děj na obrazovce postupně projde dramatickými změnami, čímž vzniká mezi divákem a obrazovkou pevná vazba – ty sedíš a to se hýbe. Mě zajímá něco jiného: výtvarné projekce, na které je možno se dívat a pak odejít, jako kdyby člověk odešel od malby: to sedí a ty se hýbeš. Výsledek je podobný, jako když se díváte na řeku, kde jsou různá ohniska dění – způsob, jakým se voda točí kolem určitého kamene, způsob, jakým proudí v křivce. Ale nikdy nedochází k přesnému opakování událostí.”

Ilustrace ukazují, jak taková instalace může v jedné chvíli vypadat ve skutečnosti se ale barvy i jejich rozložení mění v čase, a protože divák se mezi těmito předměty pohybuje, neustále přitom také objevuje nové úhly pohledu. Je to jako kdybyste bloudili fascinující krajinou čistě abstraktních předmětů, jejichž vzhled se nevypočitatlně mění.

Následující rozhovor probíhal v Enově londýnském bytě během listopadového podvečera 1991. Eno tvrdí, že každé interview pro něj znamená příležitost zformulovat souvislosti a najít nová témata pro své přednášky, s nimiž v poslední době jezdí často po světě.

Jaký máte názor na současnou rockovou produkci? Vezměme jako příklad třeba Madonnu.

Hudbu většinou nelze izolovat od ostatních složek, na rozdíl třeba od filmu. Když mluvíte jenom o hudbě, spousta věcí vám pak uteče. Myslím si, že nahrávky Madonny jsou na vysoké úrovni po technické produkční stránce, a na můj vkus to možná až příliš směřuje k Hollywoodu. Hollywood pro mě znamená ten styl produkce, který efektně nasvítí každý detail, všechno je ostré a jiskřivé. Já jsem spíš evropský producent. Když se podíváte na evropský film, specielně na východoevropský film, vnímáte mnohem víc temnotu, kontrasty, pozorujete, že některá místa jsou osvětlená dobře, kdežto jinde pořádně nerozeznáte, co se tam děje. Obličeje lidí jsou téměř skryty, jeden předmět je v cestě druhému. Já mám rád filmy, v nichž je více tajemství, kdežto Hollywood dává přednost filmům, v nichž je každý detail naprosto jasný, kde není prostor pro víceznačnost. Sem patří způsob, jak jsou produkovány nahrávky Madonny – všechno je křišťálově jasné, jako reklamní fotografie na nějaký nový typ hamburgeru, kde září každý detail. Je to velmi obtížné řemeslo, nevím jak se to dělá a ve skutečnosti mě to ani nezajímá. Není to ale nic triviálního. Existují také výjimky, třeba písnička “Justify My Love”.

Nedávno jste charakterizoval současnou rockovou produkci jako překořeněnou, převařenou.

Pro hollywoodský styl je typická ještě jedna věc. Protože ve hře je hodně peněz, kolem se točí spousta lidí, a to znamená i spoustu názorů: tenhle člověk tam chce mít trochu tohoto, tamhleten zas chce vypustit tamhleto, a tenhle chce zas přidat něco jiného. Je tam stopadesát lidí a každý do té věci nějak zasahuje. Takže výsledek nemá žádnou vlastní tvář, je to něco jako když najednou vaří dvacet lidí, a vy máte třeba rád pepř, mě chutná estragon, tamtem chce zas kurkumu, tenhle člověk musí mít bazalku, chilli, a nakonec vznikne pokrm bez chuti.

Ale cožpak v hitparádě neexistuje žádná výjimka z tohoto pravidla? Co třeba Dire Straits? To je přece kapela s výrazným stylem.

Mám je rád, i když teď je spíš v módě je nenávidět. Zároveň jsou ale ohromně populární – ale to není v protikladu. Lidé, o nichž se předpokládá, že o hudbě něco vědí, považují jejich věci za yuppie music. Mě se vždycky líbili. Mark Knopfler je ohromný kytarista, má vlastní výraz, a ani si nemyslím, že by jejich dnešní tvorba byla výsledkem nějakého kompromisu, což je taky tím, že umějí dobře hrát. Věří tomu, co dovedou, kdežto v hollywoodsky laděné hudbě nevěří nikdo nikomu. Ukážu vám něco na hollywoodské téma: koupil jsem si tuhle knihu, venkovské malířství z jednoho kraje v Číně. (Otevírá knihu důvěrně známých budovatelských plakátů a obrazů.) To jsou obrazy na nichž pracovalo najednou až 20 lidí. Maoistické kolektivní malby. Jsou docela pěkné, není na tom nic špatného, ale já v tom necítím žádnou sílu, protože obrazy jsou situovány v pohodlném místečku uprostřed ideologie.

Ale to je společné všemu umění, které slouží politickým cílům.

A přesně totéž přináší hollywoodská myšlenka. To je také propaganda určité ideologie, i když ta ideologie je víc skrytá. Ta ideologie sleduje jednak romantickou lásku, ale také moc, společenský statut, příslušnost k určité třídě, podobně jako ideologie v Rusku či v Číně.

Domníváte se tedy, že existuje přímá spojnice mezi Disneylandem a Hitlerovým ministrem propagandy Goebbelsem?

Myslím, že obojí patří ke stejnému druhu myšlení, ale neřekl bych, že tam existuje přímá spojnice. Obojí počítá s publikem, které udělá přesně, co se mu řekne. Hollywood sází na to, že s lidmi můžete pohnout pomocí velmi jednoduchých emocí. Loyalita, romantická láska, hrůza, napětí. Tolik hollywoodských filmů končí tím, že je někoho zastřelí, protože to je snadný způsob jak zakončit příběh. Smrtí záporného hrdiny skončí veškeré zlo na světě.

Myslíte si, že rocková hudba měla nějaký podíl na pádu totality ve střední a východní Evropě?

Lidé za železnou oponou si o rockové kultuře vytvořili velmi idealizovaný obrázek – převzali určitý platonický sen, což pro ně představovalo silnou inspiraci. Mě to připomíná přelom 60. a 70. let u nás, když byli lidé inspirováni Zen buddhismem a maoismem, tedy ideálem disciplíny a odevzdání se cíli. To bylo něco zcela jiného než vyhraněný individualsmus americké tradice, s nímž jsme měli své zkušenosti a jehož úskalí jsme dobře znali. Najednou jsme objevili Zen a maoismus z Východu, a neznali jsme jejich nebezpečí, brali jsme je také idealisticky, vnímali jsme je jako sen, věděli jsme, jaký mají záměr, ale neznali jsme praktické důsledky. U vás podobným způsobem lidé vnímali rockovou scénu: jako idealizovaný obraz. To je dobré pro inspiraci, a také vás to přesvědčí, že lze něčeho dosáhnout. Souhlasím, že u vás rocková hudba sehrála svoji roli. Mladí lidé díky té hudbě uvěřili, že existuje možnost svobody, že každý člověk se může sám rozhodnout pro to či pro ono, že k tomu nepotřebuje pomoc okolí (i když já osobně tomu nevěřím). Za nejzajímavějšího současného spisovatele považuji Milana Kunderu, který o těchhle věcech velmi dobře píše, a přijde mi zajímavé, že Kundera, který pochází z vaší kultury, dobře zná silné i slabé stránky naší kultury, podobně, jako třeba Vladimir Nabokov. – Když někdo přijde z jedné kulturní tradice do druhé, o níž se tvrdí, že je liberálnější – jako třeba Nabokov či Kundera – tak samozřejmě řadu věcí ocení, ale zároveň je velmi citlivý na ty špatné stránky. Kunderu mám velmi rád – ani nevím, nakolik je populární v Československu.

Možná, že byste měl vysvětlit, co považujete negativní na Zenu. V případě maoismu to je myslím jasné.

Zen je náboženství klášterů. Náboženství, které potřebuje být uzavřeno mezi vysoké zdi. Což je společné pro řadu náboženství – já sám žádné náboženství nevyznávám. Zen potřebuje ochranu před zbytkem světa. To je jeho slabost. Když chcete Zen použít jako životní styl, dostanete se do potíží. A ještě něco: myslím si, že Zen má cosi společného z maoismem, počítá s centrálně fungující mocí, která u maoismu vychází ze společnosti, v Zenu se tomu říká společné nevědomí. Obě ideologie jsou absolutistické, totalitní. Jsem si jistý, že lidé, kteří studují Zen mi řeknou, že nevím o čem mluvím, a možná, že mají pravdu, Maoismus má dnes velmi špatné jméno a plně si to zaslouží, a myslím, že Zen zasluhuje totéž. Jsem silně protináboženský a s chutí bych kritizoval jakékoli jiné náboženství.

V Anglii existuje dlouhá tradice poezie nesmyslu, některé rockové texty zvádějí k analogiím. Ve starých hitech se zpívají nesmyslné slabiky jako Yakety Yak, trošku jiným příkladem jsou texty Johna Lennona. Myslíte, že je v tom je skutečně nějaká souvislost?

Tohle je otázka na dlouhé povídání. Já jsem zažil v nahrávacím studiu strašlivou bezradnost i dosti významných hudebníků. Napíšou melodii, a pak ale nevědí, jak dál: o čem ta písnička bude? Stává se to Peterovi Gabrielovi, U2, skoro každému. Já jim vždycky říkám: “Tahle písnička není o ničem, je sama o sobě.” Možná, že jednou si to lidé uvědomí, ale budou k tomu potřebovat spoustu odvahy.

Co byste doporučil fanouškům new age?

K tomu, co dělám, má nejblíž heavy metal. Ten má k ambient music velmi blízko, daleko víc než New Age. Když jdete na heavy metalový koncert, koupete se ve zvuku. Na písničkách nezáleží. Na akordických postupech nezáleží, na rytmu nezáleží. Co je důležité, je ten fantastický masiv zvuku, do nějž vkročíte. Je to, jako když skočíte do zvukového oceánu. Zkouším něco podobného.
Jednou jsem mluvil s Johnem Cagem a řekl jsem mu: ‘Vy jste vlastně polární výzkumník.’ V jistém smyslu dosáhl severního pólu v hudbě. Ale i když se mi to skutečně líbí a respektuju to a změnilo to můj pohled na svět, dal bych přednost bydlení na jihu Francie.

Interview skončilo, Brian Eno vzal do ruky tužku a papír a se zjevným potěšením výtvarníka začakl kreslit plánek cesty na nejbližší stanici londýnského undergroundu. Též na moji žádost vyznačil místní obchod kde koupím dobré červené víno. Což se ukázalo že byl ten nejdůležitější bod rozhovoru. Obrázek jsem totiž u něj na stole zapoměl. Protože Eno věděl kde mě najde, vyběhl do obchůdku a předal mi kresbu, která možná dodnes je v Praze jediným obrázkem podepsaným Brianem Eno.