Šamanská psychedelie z Mexika
FlorianSchulte_.jpg)
V Mexiku nehrají jen mariachi – tedy rázovité kutálky s trubkami a housličkami, a nezpívají se tu jen rancheras, zemité songy o tequile a zlomených srdcích, které zpopularizovala Lila Downs. Mexiko jako tavící kotlík místních kořenů a modernity zatím zůstává ve stínu New Yorku a brazilské hudební metropole Sao Paula – ale neprávem, což letos v létě potvrdil u nás dosud neznámý Juan Pablo Villa, který se svými vokálními improvizacemi vystupuje třeba v newyorském Lincoln Centre či v Japonsku.
19. 12. 2011 | číst vše...
To, že l’Arrache Coeur byli jednou ze dvou českých skupin na letošním festivalu Respect, jehož krédem je zviditelnit kvalitu co nejvíce vzdálenou mainstreamu, napovídá mnohé. Zasadit na první pohled tak archaické nástroje jako je niněra či dudy do současného kontextu je impuls, který generuje převratné hudební myšlenky. Před dvaceti lety to potvrdil francouzský vizionář Valentin Clastrier, který niněru propojil s jazzovou improvizací i moderními kompozičními postupy. Na něj navázal rakouský hráč Matthias Loibner, jehož workshopy často navštěvoval Daniel Kahuda z l’Arrache Coeur. 
Ostudná příhoda českého prezidenta s protokolárním perem zdobeným polodrahokamy vzbudila letos na jaře mezinárodní odezvu novinářů i analytiků, ale přesto se zdá, že jedna důležitá zpráva chybí. I laika napadne, že musí existovat nějaká analýza lidských pohybů a gest, která logicky souvisí s tancem, herectvím i psychologií. Zakladatelem této vědy byl Rudolf Laban (1879-1958), jehož poznatky rozvíjejí instituty v severní Americe i v Evropě. Na Labanově Institutu pohybových studií v New Yorku studovala Rena Milgrom, naše přední specialistka na taneční formy evropských i mimoevropských kultur. Její analýza Klausova prohřešku nejprve prolétla Facebookem, finální verzi najdete jejích stránkách BarboraFabianova_.jpg "(c)BarboraFabianova")
Předchůdcem moderních hudebních strojů je magická skříňka s kuriozním názvem niněra: pohání se totiž klikou. Je zkonstruovaná na bázi houslí, jejichž struny ovšem nerozechvívá smyčec, ale bubínek napojený na zmíněnou kliku. Výšku tónu neřídí na rozdíl od houslí prsty na hmatníku, ale klávesový mechanismus. Původně měla niněra podobnou roli jako dudy, doprovázela lidové zábavy. Podobně jako u dud (ale třeba i u sitaru a jiných indických nástrojů) tvoří výsledný zvuk melodická linka v kombinaci s bordunovým doprovodem, tedy s tóny o stálé výšce které připomínají bzukot čmeláka. A podobně jako u sitaru její zvuk přibarvují samovolně se rozeznívající harmonické struny. Zhruba před třemi sty lety niněru objevili skladatelé evropské vážné hudby a začali pro ni komponovat.
Navzdory tomu, že od mainstreamu si udržuje více než uctivou vzdálenost, sklízí Gary Lucas v médiích – a to i v těch nehudebních – překvapivé komplimenty. Tak například, časopis New Yorker ho označil za “kytarového hrdinu přemýšlivého posluchače”. O něco přesněji vymezuje jeho kvality autor knihy This Is Your Brain on Music, psycholog a Santanův bývalý nahrávací technik Daniel Levitin: “I když jeho technické schopnosti jsou zřejmé, pod nimi je unikátní spojení lyriky a exotiky. Lucasovy melodické linky se pohybují mimo vyšlapané cesty a ukazují vliv mnoha stylů i hudebních tradic.”
Kongo jako zemi krutých extrémů barvitě vykreslil Joseph Conrad ve své knize Srdce temnoty, která se později stala inspirací pro Coppolův film Apokalypsa. O to větším překvapením je, že z Kinshasy, sídla krutovládců, jednoho z nejdrsnějších míst planety a totálně nefunkčního hlavního města Konga, přichází naopak hudba plná pozitivní energie, nezakalená ani kapkou hořkosti. Nejnovějším příkladem je Staff Benda Bilili, skupina, jejíž historie je stejně nepravděpodobná jako děj filmu Milionář z chatrče.
Jsou tisíce metod, jak vytvářet hudbu: existují obrovité ansámbly i vyhranění jednotlivci. Specifickým formátem jsou dvojice, dříve spíše rarita, ale dnes v době ekonomických nejistot naopak řešení velmi praktické. Partnerské duo Dva tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, přičemž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod, které hudebníci ovládají: kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók mělo podtitul Folklór neexistujících národů, po němž loni na podzim následovalo Hu s podtitulem Pop z neexistujících rádií. 
Z Etiopie pochází Lucy, která žila před 3 miliony let a je nejstarším zdokumentovaným vzpřímeným předkem dnešního člověka, ale že by odtud byl i nejstarší hudební nástroj? Pokud bychom otázku zúžili na nejstarší sofistikovaný nástroj, vyřadili tedy prehistorické perkuse z doby kamenné, a stanovili podmínku že nástroj se dodnes používá k původnímu, v tomto případě spirituálnímu účelu, pak je horkým kandidátem lyra begena, historický následník harfy (přesněji ale lyry) izraelského krále Davida.
Když vznikal předešlý rozhovor, zdaleka jsem netušil, že osudem pouličního dítěte prošel i jeden z hlavních účinkujících festivalu, s nímž jsem několik dní poté měl to štěstí setkat se osobně. Melaku Belay je jedním z nenápadně stoupajících talentů etiopského tradičního tance, známého jako “esketa”, tedy pohyb, vycházející z ramen. Ve srovnání s daleko efektnějšími a v Evropě populárnějšími tanečními kreacemi typickými pro koncerty Youssou N’Doura či dalších západoafrických umělců se jedná o disciplinu spíše minimalistickou: s hodinářskou přesností řízené pohyby vycházejí zpočátku jen z docela nenápadných pohybů ramen…
Festival des Musiques d’Ethiopie, pořádaný loni v březnu v Addis Abebě pod záštitou místního Goethe Institutu a Alliance Ethio-Francaise, trval 9 dní a hrálo se každý den, s výjimkou neděle, která je tu – jako v jedné z nejstarších křesťanských zemí – daleko větším svátkem než u nás. Pro evropské návštěvníky festivalu to byla ideální příležitost prozkoumat venkov. Z Addis Abeby se vydáváme na jih, zpočátku se prodíráme kolonami náklaďáků, a po necelé hodině se panorama výrazně mění. I nadále pokračuje kvalitní asfaltová silnice, kterou teď ovšem lemují typické malebné kruhové chatrče, jejichž zdi jsou z vysušené hlíny a střecha ze stébel místních travin. 
Pokud by Afrika nebyla pevninou, ale mořem, Etiopie by se stala ostrovem. Jako náhorní plošina je natolik oddělená od okolí, že si udržela samostatnost i v koloniální éře. Obdobně vyhraněný charakter má zdejší hudba, nedotčená dobyvateli z Evropy či obchodníky z Arábie. K tomu přispívá i poloha: Etiopie ve skutečnosti přístup k moři nemá. Patří k nejstarším křesťanským zemím a ve zdejších kostelech dodnes najdete bubny, na rozdíl od Evropy, kde je církevní autority před staletími zakázaly.
Proč je zatím etiopská hudba tak neznámá? Kapely z Mali a Senegalu cestují po festivalech už patnáct let, Etiopie má podporu znalců, ale v Evropě se s tamní hudbou setkáváme zřídka. Proč tomu tak je, vysvětluje spoluorganizátor festivalu Festivalu des Musiques d’Ethiopie, Heruy Arefe-Aine: “Etiopie má skutečně za zeměmi Západní Afriky zpoždění. V době diktatury naše hudba utrpěla těžkou ránu, celá země se dodnes zotavuje. Část hudebníků přestala hrát, část byla popravena, část odešla do exilu, část skončila ve vězení, a obnova je pro celou zemi velmi traumatická. A druhým důvodem je, že naše hudba byla dlouho neznámá, teprve třináct let ji mapuje série Ethiopiques…
Melodie je ze Slovenska, z rusínské vesnice Orjabina, která se slovensky jmenuje Jarabina, je to na východě u polské hranice, žijí tam i Romové, tamní hudba je velmi emocionální, a já se tam dostala prostřednictvím Farmy v jeskyni, naučila jsem se tam pár písniček, a text je inspirovaný dopisy mé matky, která žila 15 let v USA.
Mariana Sadovska má pověst nadmíru silné a expresivní osobnosti, jejíž nahrávky jsou přitom (a nejen u nás) velmi vzácné. Není divu, tato výjimečná zpěvačka se pohybuje zcela jinými cestami, nežli jsou vyšlapané stezky populární hudby. K jejím aktivitám patří hlasové workshopy, sběr lidových písní na ukrajinském venkově i divadlo – ostatně, jeden z jejích vzácných koncertů v Praze proběhl roku 2007 na podiu Švandova divadla v Praze, kde Sadovska vystoupila jako host Farmy v jeskyni. Její zpěv čerpá nejen z lidových tradic rodné Ukrajiny, ale i z Polska, kde nějakou dobu žila, a mezi své inspirační zdroje řadí také Slovensko. Následující rozhovor vznikl na festivalu v Rudolstadtu, kde Mariana Sadovska vystoupila v několika sestavách: se svoji skupinou, jako host Victorie Hanny z Izraele (viz minulé číslo UNI), i se sborem ukrajinských zpěvaček Drevo.
Fenomén kultovních zpěvů přenesených z indického subkontinentu do globálního kontextu má i skrytou vrstvu: zatímco vstupenky na koncerty či nahrávky jdou na Západě na odbyt, zasvěcené informace jsou vzácné. To, že posluchač neví, o čem se zpívá, mu sice nebrání se hudbě poddat, ale když to později zjistí (návod následuje), obzor se nečekaně rozšíří. Příčin této mlhavé komunikace je několik. Texty jsou neurčitě charakterizovány jako “sufijská poezie”, stejně mlhavé bývají i rozhovory se zpěváky, tedy, pokud vůbec nějaké existují. I to má svůj důvod: zatímco elitní instrumentalisté typu Zakira Hussaina jsou skvělými partnery pro interview, se zpěváky qawwali to tak snadné není. I ti, kteří hodně cestují, jsou silně svázáni s domovskou kulturou a zpravidla nemluví anglicky. 
