Na festivalu v Addis Abebě

18. 7. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI

Pokud by Afrika nebyla pevninou, ale mořem, Etiopie by se stala ostrovem. Jako náhorní plošina je natolik oddělená od okolí, že si udržela samostatnost i v koloniální éře. Obdobně vyhraněný charakter má zdejší hudba, nedotčená dobyvateli z Evropy či obchodníky z Arábie. K tomu přispívá i poloha: Etiopie ve skutečnosti přístup k moři nemá. Patří k nejstarším křesťanským zemím a ve zdejších kostelech dodnes najdete bubny, na rozdíl od Evropy, kde je církevní autority před staletími zakázaly.

V době, kdy se schylovalo k pádu Berlínské zdi a Železné opony, docházelo podobnému vývoji i v zemi, dodnes považované za jednu z nejbohatších studnic autentické hudby na africkém kontinentě. Během diktatury vojenské junty, známé jako Derg (což je totéž co rusky “sovět”, česky “rada”) byla Etiopie decimována podobně jako země Sovětského bloku: kultura skomírala, ti nejtalentovanější byli vězněni či utíkali do exilu. Etiopská diaspora je zvláště silná v USA, a díky zpěvačkám jako Aster Aweke anebo Gigi, které odešly do ciziny, nezůstala Etiopie v těch nejtemnějších dobách pro západní hudební fanoušky jen bílým místem na mapě.

Když se diktátor Mengistu chopil roku 1974 moci, 61 členů vlády svrženého císaře Haile Selassie skončilo bez soudu na popravišti, další významné postavy, včetně patriarchy Etiopské pravoslavné církve, následovaly v pozdějších letech. Dle odhadů Amnesty International bylo během etiopského “rudého teroru” zavražděno půl milionu lidí, Wikipedie dokonce píše, že nebylo nic výjimečného vidět ráno v ulicích Addis Abeby odpůrce režimu viset na lampách, což ovšem nepůsobí zcela věrohodně: veřejné osvětlení je dodnes v hlavním městě Etiopie spíše vzácností, časté jsou naopak neosvětlené sloupy elektrického vedení.

Mengistu mnohokrát navštívil Sovětský svaz i jeho komunistické spojence, ale s postupující perestrojkou podpora jeho režimu ze sovětské strany klesala. V květnu 1989 odjel Mengistu na oficiální návštěvu do tehdy ještě existující Německé demokratické republiky a byl nucen se předčasně vrátit: v jeho zemi vzplál puč, který se mu ještě podařilo potlačit. Když se ale o dva roky později rebelové blížili k Addis Abebě ze všech stran, zvolil útěk. Jako oficiální host presidenta Roberta Mugabeho získal asyl v Zimabwe, kde dodnes spokojeně žije.

I když tento suchopárně politický důvod k několikadílnému seriálu o hudbě Etiopie působí poněkud nepatřičně, není úplně zbytečný. Postavy vystupující v následujících rozhovorech totiž žijí především hudbou, křivdy související s politickým útlakem vnímají, ale neanalyzují ani nekomentují. A hudba, politika a boj za nezávislost jsou v Etiopii propojené už hezkou řádku let. Jak se dozvíme, prioritou Mussoliniho vojsk během invaze do Etiopie bylo najít a vyvraždit kočující hudebníky-básniky zvané azmari, kteří tradičně působili nejen jako baviči a komentátoři, ale též vytvářeli systém propojených informačních sítí.

Klíčovou roli na zviditelnění etiopské hudby má francouzský hudební znalec a koncertní organizátor Francis Falceto, který už 13 let mapuje “zlatou éru” etiopské hudby, především předtotalitní 60. a 70. léta, ve stále pokračující sérii Ethiopiques. Poslední díl Ethiopiques 27: Centennial of the First Ethiopian Recordings vyšel loni, a zachycuje vůbec nejstarší etiopské nahrávky pořízené roku 1910. Následující rozhovor s Francisem Falcetem vznikl loni na jaře přímo v Addis Abebě, v průběhu devátého ročníku Festivalu des Musiques d’Ethiopie, jehož je uměleckým ředitelem.

Váš festival probíhá s podporou dvou evropských organizací sídlících v Addis Abebě: Goethe Institutu a Alliance Ethio-Francaise, jeho součástí jsou koncerty, výstavy, filmy i besedy. Jak vlastně tato značně rozvětvená akce vznikla?

Před 10 lety, když mi vyšla knížka Abysinie Swing u etiopského vydavatele. Ředitel Alliance Ethio-Francaise mi navrhl, proč neuděláme koncert na oslavu? Pozvali jsme Gétatchčw Mčkuryu, cveteránského saxofonistu, dnes asto hraje v Evropě [jeden z letošních hostů Respect Festivalu, pozn. aut.], ale tehdy ho nikdo neznal, v Etiopii na něj lidé zapomínali, jemu věnované album v sérii Ethiopiques vyšlo až později. A pak jsme si řekli, proč to neopakovat každý rok? Tak to začalo. Nic jsme nemuseli vymýšlet.

Který ročník považujete za průlom?

Když jsme pozvali Either/Orchestra z Bostonu, to byl první případ když hosté z ciziny hráli etiopskou hudbu v Etiopii. Etiopané jsou na svojí hudbu a kulturu náležitě hrdí, nechci říkat že jsou nacionalisti, ale jsou v tomto směru hodně určití a nekompromisní, a když tedy jejich hudbu hraje běloch, tedy “ferenchi”, jak oni pejorativně označují cizince, jak budou reagovat? Nepřevládne podezření, že jim cizinci chtějí něco ukrást? Po 15 vteřinách začátku byli všichni naprosto nadšení, nastal velký průlom, místní lidé to ocenili, a pak jsme systematicky zvali cizí muzikanty. Ten fenomén, kdy cizinci hrají etiopskou hudbu se mezitím docela posílil. Etiopské vlivy se uplatňují hlavně v jazzu, ale i ve stylech jako rock, electronica, noise. Od roku 2004 jsme tedy zvali i kapely z dalších žánrů.

Je ten přelomový koncert někde zachycen?

Either/Orchestra přijeli se svým zvukařem, udělali nejen skvělý koncert ale i live záznam, který pak byl v sérii Ethiopiques první současnou a nikoli historickou nahrávkou: dvojité CD, celý koncert, plus pár extras, například ze zdejší hudební školy Yared Music School. Jako hosté s námi hráli Mulatu Astatke, tedy průkopník stylu dnes známého jako ethio-jazz, a již zmíněný eGétatchčw Mčkurya. Koncert probhl v hotelu Hilton, přišlo 600 lidí.

Proč je vlastně etiopská hudba ve světě tak populární?

Neptejte se mě – ale odvážil bych se říci, že k tomu přispěla i série Ethiopiques. To byl odrazový můstek, v době kdy ta hudba ještě nebyla tak snadno k mání na internetu. Dochází k nečekaným spojnicím: špičkový japonský jazzzový saxofonista třeba udělal cover nahrávky s begenou, lyrou krále Davida, která je etiopským národním nástrojem, a zpíval v japonštině. Takže, to není jako když R&B hrají a poslouchají jen specialisté na R&B. Jistou roli má i fakt, že etiopská hudba je pentatonická, což je pojítko napříč kulturami.

V Etiopii žije 80 milonů lidí, a vedle většinové amharštiny se tu mluví dalšími osmdesáti jazyky. Odráží se v Etiopiques i hudba těch velmi početných menšin?

Já se nejdřív orientoval na městskou hudbu, a později jsem to rozšířil o tradiční hudbu azmaris, nomádských bardů-minstrelů. Nejprve jsem respektoval ty dominantní vlivy, a teď se snažím přinášet i hudbu z jihu země, právě tam nastaly totiž lokálním tradicím těžké časy.

Proč právě teď, dvacet let po pádu diktatury?

Vláda v provinčním centru Awasa je pod vlivem protestantských integristů, a ti by nejradši místní hudbu zcela vyhladili. Považují ji za dar ďábla, chovají se jako misionáři z Evropy, kteří přišli Afričany obracet na svoji víru, celoplošně likvidují domorodou kulturu, nejen hudbu. Tak například, velký festival ve městě Arba Minch zrušili, to je přece hrozné. A nezaregistroval jsem, že by proti tomu tady v médiích někdo protestoval.

Jedná se tedy o původní, animistickou, či v pohledu křesťanů pohanskou kulturu?

Samozřejmě, animismus v Etiopii přetrvává, a to i u obyvatel kteří přešli na Islám či křesťanství. Na festivalu promítáme dokument britského antropologa z festivalu v Arba Minch ještě před zákazem, v Ethiopiques vyšlo CD věnované jižanskému etniku které tvoří několik tisíc lidí a plánuji další etiopské Jižany, budeme prezentovat Mursi [etnikum známé dolním rtem roztaženým do tvaru pingpongové pálky, pozn aut.], z politických důvodů jsme umělce přivézt nemohli, ale bude výstava fotografií. A co se menšin týče, existují folkloristické nahrávky, to je ta ideologicky a politicky korektní vize, orchestry lidových nástrojů, tedy uměle vytvořený fenomén který v praxi neexistuje.

Tedy, folklorní megaansámbly podle sovětského vzoru?

Ten fenomén vznikl už po vítězství nad italskou invazí ve 40. letech, ale za diktatury Derg se značně posílil a získal politické propagandistické dimenze. Aniž by se stal součástí hudební kultury.

Ale cožpak vůbec lze určit přesnou hranici? Lidé se stěhují do měst, kultura prochází změnou, a kdo rozhodne co je legitimní a co ne?

Zrovna tak můžete zpochybnit celý Arba Minch festival: všechny ty kapely přivézt na weekend do města, to je vlastně také novota. Sledujeme zánik kultury, její smrt. Je pro nás těžké přijmout smrt člověka, a stejně těžké je přijmout smrt kultury. Všechno jednou zemře, a protože jsme posedlí hudební archivací, chceme to zachytit a uchovat. Nechceme se smířit s tím, že nějaká historická kultura mizí anebo už zmizela. Za tu dobu co jezdím do Etiopie, jsem už několik takových zániků sledoval. Jsou situace kdy vám nezbývá žádné řešení, jen otázka.

Pořizoval jste i terénní nahrávky?

Ano. Hlavně v oblasti Gurage na jihozápadě. I když mě zajímá městská hudba, je dobré vědět odkud pochází. Ale už jsem s tím skončil, zatím jsem z toho nic nevydal, je to krutá a bezvýchodná situace zanikající kultury.

Jak ta vaše aféra s etiopskou hudbou vlastně začala?

Prvním impulsem byla nahrávka Ere Mela Mela s Mahmoud Ahmedem, později vyšla na Ethiopiques 7. Kamarád si uprostřed 70 let přivezl vinylové album a hrál je na večírku, měli jsme neziskovou organizaci, pořádali jsme koncerty: hudba světa, free jazz, electronica, dávno před érou world music, a všichni jsme užasli. Znali jsme spoustu africké hudby, ale nic takového jsme neslyšeli, a nepřečetli jsme nic z toho, co bylo amharským písmem na obalu. Udělali jsme kopie na kazety a rozeslali kolegům žurnalistům, přišla nám spousta reakcí, nikdo tehdy Mahmouda Ahmeda neznal, a tak jsme se rozhodli, že ho pozveme. Rok jsme pátrali, v Paříži byl tehdy jediný etiopský restaurant. O rok později jsem odletěl do Addis Abeby, na týden, abych zkontaktoval a pozval Mahmouda Ahmeda. Nic jsem o té zemi nevěděl, byla to katastrofa – přiletěl jsem zrovna uprostřed vlády té stalinistické diktatury. Byl zákaz nočního vycházení, a já s těmihle režimy neměl žádné zkušenosti.

Takže, to byl vlastně začátek cesty, na jejímž vrcholu vystoupil Mahmoud Ahmed na festivalu Womad a získal cenu BBC. Mluvili jsme o ohrožení tradiční hudby, ale co městská hudba? Na západě je největší zájem o to, co v Etiopii zbylo ze zlaté éry 60. let, ale o současné hudbě nic nevíme. Uniká nám něco?

Rád bych, aby se něco dělo, ale není to snadné. Za posledních 50 let se v zemi vystřídal feudální režim, stalinismus i ranné stadium demokracie. Během feudalismu hudba přetrvávala v institucích, s výjimkou posledních let před pádem císaře Haile Selassie neexistovaly nezávislé kapely. Během stalinismu byla hudba pod ještě větší kontrolou, z politických důvodů dominoval socialistický realismus, hudební propaganda. Také přišly nové nástroje jako syntezátor, a každý si myslel že syntezátor nahradí big band, což je samozřejmě omyl. Druhá změna byl příchod kazet a hudebního pirátství. Díky tomu žádný z hudebníků nedostal za svou práci odměnu. To všechno způsobilo strašnou katastrofu. Země se teď zotavuje, což není lehké, téměř dvacet let po konci totality je stále těžké říct, jestli došlo k nějakému pokroku. Syntezátory jsou stále klíčovým nástrojem, jak na koncertech, kde se setkáváme s typem one-man-bandů, tak v nahrávkách. Žebříčky jsou plné výtvorů, jejichž cílem je jen vydělat peníze. V době, kdy hudbu řídily instituce, existovaly ještě hudební soutěže, ale teď už žádné konkurenční prostředí v rovině kvality není, a pro mladou generaci je velmi těžké se prosadit. Musím přiznat, že přibývají kluby i talenty, to jsou ty výjimky které se snažíme podporovat.

A co reggae? Etiopie je pro Rastafariány zaslíbenou zemí. Vznikla tu nějaká scéna, kterou iniciovala dekády trvající migrace z Jamajky?

Celý ten proces mezi Jamajkou a Etiopií pronásleduje řetězec nedorozumění. Rastové sem přijíždějí nejen z Jamajky ale i z Evropy, a to nedorozumění začíná přímo u kořene. Jah Rastafari, což je Halie Selassie, je pro Rastafariány Bůh který sestoupil na zemi, ale pro Etiopany poslední císař, který zemřel a je pohřben. Etiopané považují Rastafariány za cvoky. Reggae tady nemá žádné specielní postavení. Teddy Afro Tewodros Kassahun, nejznámější etiopský reggae zpěvák, je populární kvůli textům, ne kvůli reggae rytmu.

Tady na festivalu působila velmi zajímavě sestava Ethiocolor; i když se jednalo o ansámbl zjevně posbíraný z různých regionů, bylo to velmi poutavé.

Úžasný je ten tanečník, Melaku Belay, několikrát ho pozvali do Evropy, pařížský festival Africolor ho inspiroval k názvu jeho kapely. On je tady v Addis uprostřed věcí, ale jedná se spíš o folkloristický projekt, jaké tu běží od 40 let, takové malé Národní divadlo. Ale má velký talent, zná stovky tanců z celé Etiopie, měl by získat kontakty se světovým tancem. Určitě se pak uplatní na poli současného tance, jako umělec inspirovaný etiopskou tradici.

Na konci koncertu se tam objevil zajímavý host, byl menší než ostatní, a měl trumpetu, která hrála jen jeden tón.

To byl meleket: hráči s těmito nástroji kráčeli před šlechticem, muselo jich být víc, protože meleket každého z nich byl naladěn na jiný tón, takže aby zahráli melodii, střídali se, to je způsob zvaný hoketa který je v Africe dost běžný. Další tradice která vymizela.

Permanentně?

Některé tradice se naštěstí vrací. Tak třeba begena, lyra krále Davida, používaná jako doprovod modliteb, za totality téměř zmizela. Nebyla zakázaná, spíš nedoporučená, takže na hudební škole Yared se přestala učit. Kvůli spojení s náboženstvím i se šlechtou. Hráč na begenu stojí na vrchu společenského žebříčku, narozdíl od azmari, který je jako kontroverzní nomád naopak dole. A teď se begena vrací. Tak proč by se nevracel meleket?

Z článku v UNI, 2011/2


Rubriky

Poslední články