Bělorusko, akordeonová velmoc

1. 6. 2023 | Rubriky: 2023,Články,UNI

Aliaksandr Yasinski o svých běloruských kořenech, akordeonu, i životě v post-sovětské éře

Před půlstoletím se čeští muzikanti Jan Hammer, Miroslav Vitouš, Ivan Král a další vystěhovali do USA a trvale změnili hudební dějiny. Podobné přesuny dnes probíhají uvnitř Evropy. Hudebníci z Běloruska, Moldovy, Ukrajiny hledají útočiště u svých západních sousedů. Původem moldavský cimbálista Marcel Commendant hraje s Martou Topferovou i triem Pacora, v Praze založil svoji skupinu běloruský akordeonista Roman Zabelov. Jeho krajan a rovněž akordeonista Aliaksandr Yasinski se přistěhoval do Prahy před 11 lety a nenápadně si vybudoval široké zázemí. Hraje sólově i ve skupinách Shum Davar, Razam i dalších, a jeho první sólové album vyšlo u respektované britské značky Riverboat Records, která mimochodem získala cenu veletrhu Womex. Saša, jak mu říkají přátelé, je nazval Hlybini, tedy Hlubiny, což podle jeho slov reprezentuje ty “nejzazší kouty lidské duše, jichž se dokáže dotknout hudba”.

Do Běloruska lidé od nás nikdy moc necestovali, nemají o té zemi žádnou představu, jaké to bylo narodit se tam roku 1989?

To jsme byli ještě poslední roky součástí Sovětského svazu. V mých nejstarších vzpomínkách převažovalo: Pojďme odsud pryč, všude je líp než u nás. I v Rusku či na Ukrajině. Na druhé straně jsem také věděl, že u nás v Bělorusku máme spoustu vynikajících talentů, bohaté dějiny i umění. Ale stejně jsem se nakonec vystěhoval.

Díky nějakému zlomu?

Narodil jsem v relativně velkém městě, Baranavičy, v kultuře se tam toho ale moc nedělo. Když jsem se rozhodl pro hudební povolání, v čemž mě rodiče podporovali, poznal jsem, že nejlepší je přestěhovat se do hlavního města, Minsku, kde je konzervatoř, propojená s akademií. Člověk tam může nastoupit v jakékoli fázi studia. Když mi bylo 18, hrál jsem v kapele spolu s kytaristou a violistou, natočili jsme dvě alba, a oba se přestěhovali do Prahy. Mám Bělorusko rád, ale žít tam nebylo politicky ani společensky únosné. Profese muzikanta tam byla vždy provázaná s nějakou státní institucí. Člověk se musel podřizovat pravidlům, která vymysleli jiní. Ty byrokratické překážky smrděly špínou vládnoucího režimu. Když mi bylo 21, byl jsem připraven vyzkoušet si život jinde. Tedy v Praze, kde jsem měl kamarády z kapely. Udělal jsem přijímačky a pokračoval ve studiu na pražské konzervatoři. Což je stále jediná možnost, jak v Čechách studovat akordeon, i když teď se snad na HAMU otevře bakalářské studium.

U nás je akordeon skutečně spíš okrajové téma, ale ve Finsku, Rusku, Bělorusku to je naopak zcela zásadní nástroj.

Za komunismu to byl universální nástroj pro všechny příležitosti, ke sboru i do ansámblů. I když u nás v 90. letech jeho prestiž poklesla, pro mě si uchoval vysoký potenciál, protože nabízí mnoho příležitostí objevovat nové věci. Stačí se rozhlédnout po světě, v jak se akordeon uplatnil různých kulturách: Argentina, Mexiko, Brazílie, Francie, klezmer i keltská hudba.

Vlastně jde o rozvětvenou rodinu nástrojů, některé s klávesami, jiné s knoflíky. Patří sem i bandoneon, na který se hraje tango. Ty hraješ na akordeon, jemuž se ve východní Evropě říká bajan, co to přesně znamená?

Bajan má knoflíky pro levou i pravou ruku, je stejnozvučný, to znamená stejnou tónovou výšku při stlačování i natahování měchu. Kdežto u jiných akordeonů, včetně v Čechách populární heligonky, která má také na obou stranách koflíky, se při natahování měchu tón oproti stlačování posune. Dalším specifickým znakem je umístění kovových jazýčků, které vytvářejí zvuk, i druh ladění.

Není Bělorusko vlastně zdrojem celé série akordeonových talentů? K těm nejznámějším patří Yegor Zabelov a jeho bratr Roman, který žije v Praze.

Když jsem poprvé slyšel Yegora v kapele Gurzuv, na koncertě v Minsku, jen s bubeníkem, bylo mi 16. Vzpomínám si, že to byl neskutečný nářez. Bral jsem to jako signál, že tímhle směrem je nutno pokračovat. Akademicky vystudovaný akordeonista hraje bigbeat s veškerou noblesou klasického hudebníka. V dospívání to pro mě byl nejdůležitější formativná zážtek. Tehdy jsme měli stejného profesora, Yegor byl v posledním ročníku na akademii, já v prvním na konzervatoři. V Bělorusku jsem se seznámil i s jeho bratrem Romanem, s ním jsem dokonce studoval ve stejném ročníku. Je to velká hudební rodina, na bajan hraje i třetí bratr, který zatím žije v Bělorusku, i otec a strýc.

Když listuji bookletem tvého alba, kde jsou uvedeny všechny nástroje i černé krabičky, napadá mě otázka, jak důležitou součástí tvé hudby je elektronika?

Lákalo mě vyzkoušet si elektroniku, což ale člověka svazuje, protože potřebuje zdroj elektřiny a ozvučení. Ale já nejsem velká hvězda, nemůžu si pokaždé vybrat kde budu hrát, takže je lepší se technikou neomezovat. Elektroniku užívám spíš v postprodukci, tedy i na mém prvním sólovém albu, ale na sólových koncertech hraju vždy akusticky.

Neinspiroval tě Kimmo Pohjonen z Finska, který v propojení alordeonu s eletronikou dospěl asi nejdál?

Poslouchal jsem ho, ale nejsen muzikant, který by se snažil někoho kopírovat. Pro mě je elektronika vždy jen doplněk živého zvuku.

Pak jsou hráči, kteří akordeon posunuli do zcela nových dimenzí, jako byla americká experimentální skladatelka Pauline Oliveros, anebo současná hráčka Merima Ključo z Bosny?

Zatím je neznám, ale vyhledám. Možná je to paradoxní, ale akordeonovou hudbu jsem nikdy tolik neposlouchal. Víc měl zajímalo, co se hraje na jiné nástroje.

S čím jsi vyrůstal? Rock?

Ano, progresivní rock. Taky mě bavila myšlenka spojování odlišných žánrů a kultur. Touhle cestou jsem našel oba hráče, kteří hostují na mém albu. Švédský kytarista Roine Stolt měl už v 70. letech artrockovou kapelu Kaipa, která byla známá po celé Skandinávii. Druhým hostem je Marco Minnemann, německý bubeník, který žije v San Diegu, dobře známý mezi fanoušky progreesivního metalu.

Jak se ti podařilo album vydat u britské firmy?

Nejprve jsem nahrávku dokončil, nahrál a smíchal, připravil jsem i grafiku, a až poté jsem zvažoval, jestli to vydat sám nebo někoho hledat. Obeslal jsem asi 40 firem, včetně těch které vydávájí Tigrana Hamasyana či Johna Scofielda. Pozitivní odpověď přišla od World Music Network, pod níž patří Riverboat Records, stejně jako hudební kompilace Rough Guide.

Zasahovali nějak do nahrávky?

Ne, jen jsme se domluvili ohledně obalu, aby odpovídal jejích zvyklostem. Teď album hrají i radia v Austrálii.

Za každou skladbou je zřejmě nějaký příběh. Co tě inspirovalo k Song of The Old Hurdy Gurdy?

Ta nahrávka je původně z cyklu Litvinska suita, která ale na desce není v kompletním rozsahu. Litvíni byli obyvatelé velkoknížectví Litevského. Též je to alternativní název pro Bělorusy, to velkoknížectví byo opravdu velké, od Baltského až k Černému moři, úředním jazykem byla staroběloruština. Niněra, tedy hurdy gurdy, tehdy patřila k oblíbeným nástrojům. Hudebníci, často slepí, chodili po městech i venkově, pro mě je to neprávem zapomenutá součást naší kultury.

Vedle sólových koncertů máš ale i další projekty?

Shum Davar, to je směs klezmeru, balkánské a romské hudby, se zpěvačkou Ivou Marešovou jsme dali dohromady kapelu Razam, což je bělorusky Spolu či Dohromady, repertoár tvoří naše autorské písničky, a se zpěvačkou Radkou Fišarovou hrajeme česko-francouzské šansony.

Akordeonu se v češtině nelichotivě říká držky či zednické varhany. Existují ale i pozitivní teorie. Finská akordeonistka Marie Kalaniemi říká, že ten nástroj dýchá. Nemáš pocit, že vše, co v hudbě sleduje rytmus dechu, vnímá posluchač jako vřelý a osobní kontakt?

Sofia Gubajdulina, ruská skladatelka tatarského původu, dokonce řekla, že akordeon je monstrum, které dýchá. Ten nástroj skutečně dokáže člověka vylekat jako monstrum, ale nakonec objevíte, jak krásná to je hudba, posluchače to vždy osloví. Taky je to o posluchačských modelech, tedy na co je člověk zvyklý, nejčastěji je to klavír, kytara, housle, kdežto akordeon je ve střední Evropě vnímán jako něco cizího.

Překvapilo mě, že na Youtube máš coververze arménského pianisty Tigrana Hamasyana, čím tě oslovil?

Objevil jsem ho před dvěma lety. Pro něj hudba je zcela přirozenou součástí každodenního života, bez ohledu na žánry, stále z ní cítíte Arménii.

Ale když hudbu z klavíru přeneseš na akordeon, pár věcí se změní. Tónový rozsah, dynamika i charakter tónu, který u klavíru tvoří perkusivní úder a doznívání.

Klavír je skutečně víc perkusivní, některé postupy jsou na akordeonu komplikovanější, a dynamika všech tónů je na akordeonu stejná.

Na Youtube máš také pětadvacetiminutové video se symfonickým orchestrem, počet shlédnurí přesáhl deset tisíc. To byl tvůj absolventský koncert?

Ano, absolvoval jsem jako skladatel, ale využil jsem té příležitosti i jako hráč na akordeon. Video jsem se snažil propagovat. Pomohlo také, že se mnou udělal rozsáhlý rozhovor největší nezávislý běloruský novinářský portál TUT.BY. Zprávy z těch stránek četlo opravdu hodně lidí. Teď je ale tento server bohužel v Bělorusku zakázaný a označován za extremistický. Ale stále funguje ze zahraničí a podává objektivní informace.

Mezi hosty je i zpěvačka z Polska, Natalia Grosiak, jak těžké ji bylo přizvat?

Objevil jsem ji přes její kapelu Mikromusic, přišlo mi, že její hlas má vesmírnou barvu, napsal jsem jí, poslala mi nahrávku zpěvu. Taková příležitost je jednou za život.

Minsk, hlavní město Běloruska, sehrálo výraznou roli v historii židovské hudby, z níž později čerpali Klezmatics či další kapely. V Krakově, Charkově i dalších východoevropských kulturních metropolích se podařilo na ty tradice navázat. Jak to funguje v Bělorusku?

Dodnes to je skrytá část našich dějin. Já osobně jsem například až v deváté třídě objevil, jak velkou část obyvatelstva v krajích, odkud jsem pocházel, představovali před 2. světovou válkou Židé. Patřil k nim spisovatel Meyshe Kulbak. Ten se narodil v Bělorusku, žil v cizině a když se vrátil, tak ho roku 1937 sovětská tajná policie popravila spolu se 150 dalšími vzdělanci. Ne, že by bylo zakázané o těchhle kauzách mluvit, ale během sovětské éry to upadlo v zapomnění. Na konzervatoři nás dějiny běloruské hudby učil Zisl Slepovitch, on zkoumal i židovskou hudbu a ukazoval nám propojení s dalším žánry. V Minsku založil klezmerband, teď žije v New Yorku, hraje na klarinet i saxofon, je velmi aktivní, má tam kapelu Litvakus. Nejkrásnější písničku o svém rodném městě jsem slyšel právě od něj. Na rozdíl od těch reliktů z komunistických časů je to krásná, poetická a upřímná hudba.

V případě Katyňského masakru, kde Stalin nechal roku 1940 povraždit 22 000 Poláků, Rusko nakonec přiznalo, že to byl zločin. Došlo k nějaké omluvě ohledně masakru v Minsku?

Na státní úrovni ne, a běloruská tajná policie se dodnes jmenuje KGB.

Pokud o těchle choulostivých tématech teď vedeme otevřenou a písemně dokumentovanou debatu, neohrožuješ tím své příbuzné doma?

Já sám se bojím jet zpátky do Běloruska, klidně by mě tam zavřeli jen za to, že žiju v cizině. Ohledně příbuzných, já nemluvím za ně, ale za sebe, a taky nejsem tak významná osoba, abych je ohrozil. Rád bych se zmínil i tom, že v souvislosti s válkou v Ukrajině jsou lidé z Běloruska často vnímáni jako nepřátelé, i když před tím nás všichni v Evropě v našem boji za svobodu a demokracii podporovali. Moc se neví o tom, že i my Bělorusové pomáháme Ukrajině. Posíláme peníze, poskytujeme humanitární pomoc a běloruský pluk Kalinovského a pluk Pahonia bojují na ukrajinské frontě proti okupaci. Je to největší národnostní menšina zahraničních dobrovolníků v ukrajinské armádě. Tím bych chtěl říct, že je třeba rozlišovat běloruský národ a běloruskou vládu – jsou to diametrálně odlišné pojmy.

Žiješ v Praze, vedeš spoustu projektů. Je to tvoje jediná činnost, anebo jsi někdy v životě měl i mimohudební zaměstnání?

Já se vždycky živil muzikou, podařilo se mi to i v době corony, protože jsem učil akordeon na ZUŠ, mám tam dobrou podporu ze strany ředitele. Koupili jsme nástroje, přibývají žáci, jsem tam teprve tři roky, ale už sbíráme ceny. Jinak komponuju i fimovou hudbu, často pro animované filmy pro děti, nahrávám, dělám produkci zvuku, ale nejvíc mě baví hrát.

Psáno pro UNI, 2023/3