Hudební speciality z Itálie

10. 2. 2023 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie

Itálie dala světu operu, oslnivou filmovou hudbu i nestárnoucí hity, ale jejím nejcennějším pokladem jsou regionální styly.

Regionální odlišnosti se v Itálii promítají do dialektů, kuchyně i hudby. K typicky lokálnímu koření patří sardinská polyfonie, transovní rytmus pizzzica z Puglie, a samozřejmě i nejčastěji nahrávaná italská píseň Bella Ciao, Krásko sbohem. Její historie je fascinujícím příběhem propojujícím rozdílné epochy i myšlenky. Původně ji zpívaly ženy, které vykonávaly úmornou sezónní práci na rýžových polích podél řeky Pád. Bella Ciao byla evropskou paralelou černošských spirituálů ze Spojených států, naplněných bolestí a smutkem tak silným, že je člověk rozpoznal aniž by rozumněl slovům. Ve 2. světové válce melodie začala druhý život jako protestní píseň partyzánů, kteří se skrývali v horách a bojovali proti temným silám Mussoliniho. I když nový text se od původního lišil, existuje nápadná podobnost: utrpení, síla, a odmítnutí vzdát se, i když přichází smrt. Protifašistická píseň, kterou měli v repertoáru i Alexandrovci, získala o generaci později další identitu jako anarchistická hymna. Před 4 lety skladbu nahrál společně Tom Waits a Marc Ribot na album Songs of Resistance 1942-2018. Další inkarnací je současná skupina Bella Ciao, sdružující nejvýraznější osobnosti italské folkové scény, včetně zpěvačky Eleny Leddy ze Sardinie.

Zajímavý přesah mezi Itálií a anglosaským světem nabízí odkaz sběratele Alana Lomaxe (1915 – 2002), jehož proslavily terénní nahrávky bluesmanů z amerického Jihu. Po 2. světové válce se Lomax zaměřil na Evropu, a když přijel roku 1953 do Itálie, setkal se tam nejen s pestrými a vitálními hudebními tradicemi, ale také s obyvatelstvem, které je ignorovalo. Lomaxovým průvodcem byl profesor etnomuzikologie Diego Carpitella (1924 – 1990). Jejich expedice začala na Sicílii a pokračovala na sever. Lidové tradice mizely kvůli chudobě, která nejsilněji postihla jižní část země a nutila obyvatele k emigraci. Lokální hudbu vytěsňovala masová media, šířící americkou i evropskou kulturu. Italové se této počínající globalizaci nebránili, a velmi je překvapovalo, že někoho může zajímat syrová, archaická hudba italských sedláků, rybářů a námořníků. Když Lomax s Carpitellou objížděli venkov, často je vítal místní starosta, aniž by tušil, že sběratelé se budou snažit co nejrychleji uniknout oficialitám aby kontaktovali místního domovníka nebo uklízečku, kteří je daleko spíš dovedou k nejlepším místním lidovým muzikantům.

Kalábrie, chudý, hornatý a zalesněný kraj působil na Lomaxe jako Apalačské hory. “Skutečnou italskou lidovou hudbu nezná ani italské obyvatelstvo, nemluvě o ostatním světě,” tehdy napsal. Jedním z příkladů jsou polyfonní sbory přístavních dělníků z Janova, jimž se říká trallaleri. Když tento žánr ve 30. letech 20. století kulminoval, v barech na nábřeží se pořádaly soutěže sborů, zvaných squadra di canto, jichž ve městě tehdy existovalo více než sto. Každý z hlasů má určenou roli: vedoucí tenor, vysoké falsetto, rytmus kytary imitující “chitarra,” bas a baryton. Lomax vzpomínal: “Byl to improvizovaný, vícehlasý kontrapunkt, stejně komplikovaný jako cokoli z vážné hudby, a ti obyčejní lidé jej ve vínem nasáklé hospodě zvládli se stejným přehledem, s jakým černoši v kostelích na americkém jihu zpívají spirituály.” Zatímco trallaleri upadli téměř v zapomenutí, polyfonní sbory “tenores” ze Sardinie prodělaly během posledního půlstoletí impozantní comeback.

Nejpřekvapivější návrat, který stále nabírá na síle, se podařil fenoménu pizzica z jihoitalského regionu Salento, který leží na té nejzazší patě italské boty. Jeho kořeny sahají k dionyským rituálům antického Řecka: sexuálně frustrované ženy z nižších vrstev divoce tančily s doprovodem tamburín. Podobně jako finský epos Kalevala i navazující hudba Värttinä a dalších skupin je pizzica jevem, který přežil z pohanských dob a uchoval si původní syrovost. V italské kultuře se ale jedná o širší kontext. Americký folklorista Charles Godfrey Leland (1824-1903) píše: “Italské čarodějnice představují skupinu, která je pokladnicí veškerého folklóru. Včetně tajemství a příběhů, které nemají nic společného s dětskými říkankami a veřejně publikovanými legendami.”

Italský lékař Giorgio Baglivi v 17. století napsal, že v Puglii, jehož je Salento součástí, “je mnohem větší počet šílenců než v jiných částech Itálie,” a jejich výskyt připisoval horkému podnebí a domněle jedovatým tarantulím. Na pavouky je nejbohatší léto, jejich obětí se stávaly ženy na polích. Pavouk byl ale zástupným problémem, skutečnou příčinou záchvatů byl útlak žen v manželství, chudoba, vyčerpávající práce. Rytmus pizzica byl původně součástí rituálu, jehož cílem bylo kousnutí tarantulí vyléčit. Přivolaní hudebníci si nejprve ověřili barvu pavouka a místo kousnutí, aby tomu přizpůsobili svoji produkci. Jeden z posledních případů rituálu zachycuje dokumentární film La Taranta, který najdete na You Tube, a k jehož vzniku přispěla čtveřice výrazných osobností. Když Federico Fellini dokončil Sladký život (1960), jeho asistent Gianfranco Mingozzi se vydal do Salenta s expedicií, kterou vedl italský antropolog Ernesto De Martino. Hudebním poradcem byl Diego Carpitella, který o pár let předtím asistoval Alanu Lomaxovi. Roli vypravěče má ve filmovém dokumentu Salvatore Quasimodo, nositel Nobelovy ceny za poezii. “Z pokoje byl vyklizen všechen nábytek, aby se uvolnilo místo pro čtyřčlennou kapelu,” píše britský lékař a spisovatel Antonio Melechi. “Rituální prostor vymezovalo velké bílé prostěradlo, na němž ležela pacientka, v ruce držela barevný kapesník. Žena rytmicky kroužila hlavou, plazila se po zemi, v čemž ji zjevně poháněla divoká hudba.” Ve své knize La terra del Rimorso (Země výčitek svědomí) De Martino dodává: “Pizzica je smyslný pohanský tanec, jehož pantomimická gesta, pohyby a stylizované flirtování poskytovaly možnost k ventilaci pocitů, které katolická morálka zakazovala. To, co nebylo přijatelné společensky, se promítalo do záchvatů tarantismu.” Což jsou podobná slova, jimiž pohoršení strážci morálky popisovali “negerské” tance afrických otroků v Brazílii či Spojených státech.

Zfilmovaný rituál vstoupil do vědeckých studií i diplomových prací jako mezník dvou epoch. Kapelu zachycenou v dokumentu vedl houslista Luigi Stifani, povoláním holič. “V 70. letech propojily dálnice jih Itálie s Evropou, a rituály definitivně zmizely. Do Salenta přišla televize a ta vykreslovala jinačí životní styl. Život na vesnici najednou působil směšně, Maria, kterou zfilmovaný rituál zachytil jako pacientku, později všechno popřela. Tarantismus zmizel, ale v dnešní době máme jiné démony s nimiž bojujeme, a pizzica tedy plní svoji funkci i dnes,” vysvětluje houslista Mauro Durante. “Ztráta naší jihoitalské identity způsobila reakci: revival pizzicy. Naši rodiče znovuobjevovali tradiční hudbu, aby nabídli alternativu vůči komerci zvenčí. Můj otec mi předal vedení kapely Canzoniere Grecanico Salentino, stejně jako jiní rodiče předávají svým dětem příběhy či dovednosti.”

Dnes je Canzoniere Grecanico Salentino nejvýznamnější skupinou žánru, k jehož návratu přispěly desítky dalších skupin, od tradicionalistů až po elektroniku. Vrcholnou akcí je celonoční koncert La Notte della Taranta, na okraji města Melpignano, s podiem těsně vedle majestátních ruin augustiniánského kláštera. V programu se střídají nejstarší lokální mistři s mezinárodními hosty, vše pod dohledem Maestro Concertone, hudebního supervizora, jímž byli v minulosti například Joe Zawinul, Goran Bregovic, či Ludovico Einaudi. Vstupné se nevybírá, důležité je ale mít s sebou tamburinu. Melpignano se tak každoročně na jednu srpnovou noc stává středomořským Woodstockem, a člověka přinutí přemýšlet, kolik dalších hudebních zřídel zatím čeká až je objevíme. Koncert je i živnou půdou pro nová propojení. Mauro Durante se tu poprvé setkal s britským kytaristou Justinem Adamsem, k jehož předchozím partnerům patřil nejen Robert Plant, ale i skupina Tinariwen a další Afričané. První společné Adamsovo album s Durantem patřilo loni k těm největším událostem na poli world music.

Claudio Prima

Z jihu Itálie pochází též Claudio Prima, zpěvák a hráč na jeden z nejtypičtějších italských nástrojů, knoflíkový akordeon zvaný organetto. Prima je vedoucím dobře známé skupiny BandAdriatica. Své sólové album Enjoy ale natočil v nezvyklé sestavě – což vysvětlí v následujícím rozhovoru.

Vy jste se narodil v Puglii, regionu značně odlehlém, má to u nějaká pozitiva?

Puglia se za posledních 20 let se stala v hudbě jednou z nejžhavějších oblastí Itálie, a to díky bohatému kulturnímu dědictví. Řekové, Turci, Francouzi, Španělé, všichni nás nějakou dobu ovládali a zanechali tu silné vlivy. Hodně nám pomohla nová kulturní politika se silnou finanční podporou pro hudebníky.

Jak důležitý byl v tomto smyslu jazyk griko?

To je dialekt propojující nás s historií antického Řecka. Dnes ale přežívá jen v písních.

S jakou hudbou jste vyrůstal? Místní nebo mezinárodní?

Po začátcích s klasikou v dětství jsem vyrůstal především s jihoitalskou hudbou, jak ze Salenta, tak i z Neapole, starou i současnou. V poslední době mě ovlivnila americká hudba, koncept kontaminace kulturních tradic, to je mé oblíbené téma.

Vaše kapela, BandAdriatica, navazuje na typicky italský formát zvaný banda, tedy dechový orchestr. Jedná se o pouliční hudbu, pop, nebo lehkou klasiku?

Banda je v jižní Itálii něco jako instituce. Ke každému městu patří banda, hrající na oslavách, na typickém pódiu zvaném cassa armonica, což je dřevěný pavilon uprostřed náměstí. Zároveň je to škola pro mladé hudebníky, řada z nás takhle začala. Repertoár čerpá z klasiky, jsou to úpravy oper nebo slavných symfonií.

Vaše sólové album Enjoy je ale krokem úplně jiným směrem, připomíná projekty Kronos Quartetu.

Vždy mě fascinovala souhra smyčců a akordeonu, vztah lidové hudby a klasických nástrojů, a též mě inspiroval Avishai Cohen.

Jak důležitá je pro italské hudebníky Jižní Amerika? Řada osobností z Argentiny či Brazílie má italské předky: Astor Piazzolla, Dino Saluzzi, Renato Borghetti.

A všichni hrají na akordeony či jejich varianty. Hrál jsem a studoval v Sao Paolu a Porto Alegre a brazilský hudební svět miluji.

Alessia Tondo

Další z nejaktivnějších postav jihoitalské scény, Alessia Tondo, je stálou zpěvačkou skupiny Canzoniere Grecanico Salentino, (CGS). I ona nedávno vydala první sólové album jmenuje se Sita, a podobně jako sólové album Claudia Primy představuje krok nečekaným směrem.

Hudební scéna jižní Itálie prošla za posledních 20 let velkou expanzí. Co k tomu přispělo?

Naše skupina, CGS, existuje od roku 1975, a velký zlom nastal, když roku 2007 vedení od svého otce převzal Mauro Durante.

Jakou roli v té expanzi sehrál pianista Ludovico Einaudi? Ten jednak pochází z úplně opačného konce Itálie, a prosadil se především díky filmové hudbě.

Ano – ale také je to umělec se širokým rozhledem, který nedbá na žánrové hranice. Je to nesmírně talentovaný skladatel, dvakrát byl vybrán jako hudební supervizor koncertu La Notte della Taranta. Spolupráce s ním ve mně i v životě mých kolegů ze Salenta zanechala hluboký otisk. A když mě požádal abych v našem dialektu otextovala jeho slavnou skladbu Nuvole bianche, byl to impuls, díky němuž jsem ocenila, jaký význam mají jazyky etnických menšin.

Řada jihoitalských projektů vznikla ve spolupráci s hudebníky z Albánie, cellista Redi Hasa natáčí právě s Ludovicem Einaudim. Je to jen díky zeměpisné blízkosti?

Mezi Salentem a Albánií je jen úzký pruh moře, a když se po pádu komunismu Albánie řítila do finančního kolapsu, emigrovaly k nám tisíce Albánců. Ta migrace má ale delší historii, Albánci k nám prchali před Turky už v 15. století. Společně tak mapujeme skryté souvislosti mezi hudbou Albánie a jižní Itálie.

Pamatujete si, kdy jste slyšela poprvé pizzicu?

První lidové písničky jsem se naučila od babičky. Její otec, tedy můj pradědeček, byl také zpěvák. Ale pizzica, a vše co s ní souvisí, to je jen malá část mé hudební tváře. Vyrůstala jsem též s reggae a od 11 let jsem reggae zpívala s kapelou Sud Sound Systém. Na albu Sita najdete pár skladeb, které na to navazují, ale jen pocitově, s akustickými nástroji. Sita reprezentuje souhrn všeho, čím jsem v hudbě prošla.

Psáno pro časopis Harmonie, 2022/7-8