Womex, Thessaloniki, Řecko

18. 3. 2013 | Rubriky: 2013,Články,Rock & Pop

K atrakcím nejvýznamnější přehlídky world music patřila nejen hudba, ale i místo konání.

Veletrh Womex, což je zkratka pro World Music Expo, je dnes prestižní akcí s více než s dvěma tisíci registrovanými návštěvníky, v začátcích je jednalo ale o podnik spíše spiklenecký a obchodně riskantní. Jeho první ročníky proběhly v Berlíně, další v Bruselu, Stockholmu, Rotterdamu a pak se na několik let usadil v Seville, jedné z metropolí andaluského flamenca, která hostům nabídla odzbrojující mix jižanské pohostinnosti a organizační anarchie. Na další tři léta se veletrh přesunul do Kodaně, která na rozdíl od španělského jihu disponuje sály se špičkovou akustikou a superprofesionálními zvukaři. Vlhké a sychravé počasí severského podzimu brala womexovská komunita jako test v umění přežít. O to lákavější byla vidina loňského Womexu v druhém největším řeckém městě Thessaloniki, česky Soluni.

Odvrácená tvář Balkánu

Koncertní nabídka Womexu má dvě části. Nezávislá porota 7 samurajů vybere každoročně zhruba 40 kapel z dvacetinásobného množství nabídek. Prezentovat se před publikem festivalových organizátorů, agentů a novinářů z celého světa je pro umělce dlouhodobou investicí, muzikanti tedy přijíždějí na vlastní náklady, výtěžek z vybraných registračních poplatků na mezikontinentální letenky nestačí. Druhá část programu, zvaná off-Womex, je financovaná kulturními organizacemi zemí, které na Womex chtějí vyvézt své umělce. Zatímco v Kodani převažovala hudba ze Skandinávie, v Řecku dominovala nabídka z Balkánu. Výběr se naštěstí rafinovaně vyhýbal balkánským stereotypům, houslista Felix Lajko, který se narodil v maďarské rodině na severu Srbska, pracoval s téměř impresionistickými zvukovými barvami, zatímco Shutka Roma Rap předvedli syrový a překvapivě organický rap z romské části makedonské metropole Skopje, o němž by se fandům bývalého Gipsy.cz mohlo jen zdát. O stylový kontrast se přičinila zpěvačka Leila Čati c se skupinou Divanhana z Bosny. Její vysoce osobní a delikátní, leč naprosto přirozený projev rtuťovitě kmital mezi melodikou bulharských sborů a emocionálním žánrem sevdah, označovaným za bosenské blues.

Trochu odlišnou sondou do balkánské hudby byl zahajovací koncert, ambiciozní a výpravný projekt My Sweet Canary, který je oslavou zpěvačky Rozy Eskenazi. Přesné datum jejího narození je neznámé, ví se jen že to bylo na sklonku 19. století v Istanbulu, další část svého života strávila v Řecku v Soluni. Její hudba je spojnici mezi sefardskými židovskými písněmi a syrovým žánrem rembetiko, který do chudinských přístavních čtvrtí Soluně a Pirea přinesli před 80 lety Řekové násilně odsunutí z Turecka. I tato hudba bývá srovnávána s blues, na rozdíl od bosenské sevdah je ale daleko razantnější.

Projekt je součástí širšího plánu. Na jeho počátku byl koncert k poctě zpěvačky v městečku kde je pohřbena. Velmi zdařilý film dokumentující koncert i život Rozy Eskenazi My Sweet Canary se promítal na předloňském Womexu, stejnojmenný ansámbl pak vystoupil na festivalu SXSW v Texasu či v Rudolstadtu. Mnohotvárný repertoár, který se dochoval na praskajících 78 otáčkových deskách z před vinylové éry, ztvárnily celkem 3 zpěvačky odlišných národností: Mehtap Demir z Turecka, Yota Nega z Řecka, a vysoce emocionální Mor Karbasi z Izraele, kterou jsme mohli před několika lety vidět na Colours of Ostrava.

Korejský šok

Nečekaný poprask způsobily na Womexu čtyři mladé muzikantky z jižní Koreje, hrající na obrovité strunné nástroje, které patří do stejné rodiny jako citera, ale podstatně se liší zvukem. “Historie nástroje geomungo sahá až do 4. století, hráli na něj vzdělanci a aristokraté, takže to není nějaké vesnické drnkátko,” vysvětluje vedoucí sestavy Geomungo Factory. “Naše skupina existuje už 6 let, ale až letos se snažíme proniknout před mezinárodní publikum.” Navzdory tisícileté historii má geomungo v rukou korejských muzikantech zcela současný zvuk, a laik by snadno uvěřil, že jeho syté a rytmické tóny vznikly nějakým rafinovaným samplováním.

K nejsilnějším atrakcím Womexu patří tradičně černošské skupiny z tropických oblastí – Afriky, Latinské Ameriky i ostrovů Indického oceánu. Velkým magnetem letošního programu byla sestava Lokoomba ze Zimbabwe, jejíž zpěvák výsledný zvuk posunul směrem ke stylům západní Afriky. Výsledek, sršící energií, zněl jakoby Salif Keita zázračně omládl o 40 let.

Denní program Womexu tvořily stánky nabízející koncerty i CD, společenský program prošpikovaný přípitky a aperitivy akceleroval s blížícím se večerem, jednotlivé regiony se snažily upoutat pozornost nejen živou hudbou, ale i exotickými pochoutkami. Zvláště vyhledávaný byl peruánský stánek nabízející pálenku pizco i ceviche, pikantní cocktail ze syrové ryby. Českou republiku na Womexu reprezentovali nejen zástupci festivalů Colours of Ostrava či Respect, ale také brněnský hudební vydavatel Indies, který na Womexu už řadu let nabízí českou hudbu zahraničním partnerům, a loni k této záslužné činnosti získal podporu Ministerstva kultury.

Posledním dnem veletrhu je neděle, během krátkého poledního setkání se udílejí ceny Womexu, k odměněným patřila finská skupina Värttinä, která celkem pětidenní hudební maraton zakončila koncertem – a tak zbyl ještě čas na průzkum hudebního dění v ulicích města. Stačilo se zeptat: v kterých restauracích je dnes živá hudba? Zbytek odpoledne jsme pak s kolegy strávili v pasáži Koloumbou v taverně, v níž se čepovala místní vinná pálenka zvaná tsipouro a o generaci mladší zpěvačku doprovázel na bouzouki Christos Mitrencis, kultovní legenda rembetiko revivalu.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/1

  

  

Geomungo Factory na Womexu


Rubriky

Poslední články