The Music in my Head

15. 9. 1998 | Rubriky: Články,Knihy - recenze

Podívejte, mě nikdy nezajímali Beatles,” píše Mark Hudson ve své knize The Music in my Head, přidává výčet dalších skupin: Rolling Stones, Cream, Led Zeppelin, a vysvětluje, že mnohem více ho fascinoval ten prapůvodní rockový kořen, za který nepovažuje ani tak americké blues, jako spíš africkou černošskou hudbu, se svojí “syrovou spiritualitou, nepokrytým eroticismem, úchvatnou a razantní katarzí: muzika, která se nesnažila něčím být, muzika, která něčím byla.”

Hudson psal dlouhou dobu o africké hudbě do anglických deníků; The Music in my Head, jeho třetí knížka, je fiktivním příběhem Andrewa “Litch” Litchfielda, anglického producenta, kterého začal britský hudební průmysl po letech vysoce úspěšného podnikání poněkud nudit – a tak si vyjel do Afriky. Jako jeden z prvních rockerů natáčí africké umělce, vozí je do Evropy, seznamuje je se západními superhvězdami a vymýšlí společné projekty – což mu sice přináší spoustu radosti, ale po finanční stránce ho to žene k bankrotu. Děj knihy začíná v okamžiku, kdy Litch přijíždí – stejně jako mnohokrát předtím – do Afriky, ale tentokrát nic nepoznává: jím objevený zpěvák Sajar Jopp se mezitím stal superhvězdou, nereaguje na jeho telefony a nakonec se Litche snaží přesvědčit, že mu dluží spoustu peněz. Příběh má sice trhliny, ale postavy, situace a především hudba jsou líčeny se značným mistrovstvím: “Beztvarý mezinárodní pop, který se line ze všech stran, se na chvíli odmlčí a v pauze najednou zaslechnu jiný hlas, který pomalu a srozumitelně volá z ulice.” Hudson popisuje setkání s pouličním žebrákem, který kráčí městem v černém plášti o holi, zpívá verše z Koránu a jeho expresivní projev Litche naprosto fascinuje: “Vždy, když slyším takový hlas, běhá mi mráz po zádech. Jednou natočím album, na kterém budou pouze slepí žebráci z N’Galamu.

I když děj se odehrává ve smyšleném N’Galamu, není těžké uhodnout, že autorovi bylo předlohou senegalské hlavní město Dakar, zatímco Sajar Jopp věrně připomíná Youssou N’Doura a jeho anglický kámoš zas Petera Gabriela. Kniha vyšla v Anglii v nakladatelství Jonathan Cape a zatímco o její úrovni se vedou diskuse, doprovodné album (na londýnské značce Stern’s Africa) provázejí jen superlativy – především proto, že tato kompilace nahrávek z posledních 25 let představuje africký pop v autentické, Evropou nezkorumpované podobě, včetně Salifa Keity, Youssou N’Doura, i věhlasného zairského kytaristy Franca, který zemřel 1989, a celé Kongo tehdy drželo po čtyři dny národní smutek.


Rubriky

Poslední články