Paolo Angeli: kolize avantgardy s hudbou Středomoří
24. 10. 2021 | Rubriky: 2021,Harmonie
Sardinie, to nejsou jen pláže a polyfonní zpěv. Inovátor Angeli vynalezl “preparovanou kytaru” a je častým spoluhráčem Ivy Bittové. Zatímco John Cage mezi struny “preparovaného klavíru” vkládal tuhé předměty, aby získal perkusivní tóny, Angeliho úpravy jdou dál, a to v hráčské, kompoziční i nástrojářské rovině. Jeho preparovaná kytara připomíná rafinovaný a zmenšený orchestr. Má 18 strun, Angeli ji opatřil přídavnými pružinami, nastavení mění v průběhu skladby pedály a střídá hru prsty a smyčcem.
Angeli vyrůstal na Sardinii, od roku 1993 studoval u mistra stylu “canto a chitarra”, Giovanni Scanu. Zároveň ale patří ke globálnímu okruhu avantgardistů, kteří natáčejí pro britskou značku ReR a k nimž patří i hráči z Česka. Jeho unikátní přístup k nástroji kritika označuje za spojovací článek mezi kytaristou Fredem Frithem a zpěvačkou Björk, a to na základě alba Tessuti (ReR), na kterém sólově hraje skladby obou umělců. Tématem následujícího rozhovoru je Angeliho právě vydané album i kulturní paměť jeho rodného ostrova, včetně polyfonie a horských zbojníků.
Kořeny
Vaše nové album jste nazval Jar’a, zřejmě podle regionu na Sardinii?
Ve vnitrozemí na jihu je náhorní plošina s krásnou přírodou: divocí koně, kamenné věže nuraghe z doby bronzové. Právě toto plateau se jmenuje Jar’a, italsky La Giara. Vyrůstal jsem na severu a před patnácti lety jsem se odstěhoval do Barcelony, kde jsem album natáčel. Protože koncerty teď nejsou, vrátil jsem se na Sardinii. Místní scenérie vytváří úžasný pocit svobody: na jedné straně moře a ostrůvky mezi Sardinií a Korsikou, na druhé vnitrozemí se strhující krajinou a historickým odkazem, to vše jsem se snažil zachytit na albu.
Vaše hudba byla původně inspirována typicky sardinským žánrem “Cantu a Chiterra”, zpěv s kytarou. Jaká byla jeho původní role?
Každá vesnice čekala plný rok na soutěž “Gara di canto”, v níž rozhoduje improvizace i spojování melodických fragmentů. Na rozdíl od písničkářů s kytarou jsou na podiu 2 umělci. Podobně jako ve flamencu zpěvák improvizuje a kytarista sleduje jeho variace o oktávu níž. Nejpopulárnější forma “A Cantu in Re” trvá až 40 minut. Žánr má i další formy, hodně mě ovlivnily písně z předvelikonočního Svatého týdne, “Cantu a Cuncordu”. Jsou hodně intenzivní, učili jsme se je s mým bratrem od úžasného starého zpěváka v městě Castelsardo. Všichni ti zpěváci byli místní hrdinové.
Existuje nějaký srovnatelný žánr, třeba zhudebněná poezie jako je fado či šanson, anebo sociální kritika na způsob Woody Guthrieho?
Texty jsou z 18. či 19. století, tematicky vycházejí z harmonického života v přírodě a ve skryté rovině jsou o lásce.
Před sedmdesáti lety se do Evropy vydal Alan Lomax, který před tím na americkém Jihu mapoval historii blues. V Itálii pak natáčel ty nejstarší žijící hudebníky s etnografem Diego Carpitellou. Pronikl i na Sardinii?
Nejstarší nahrávky “Cantu a Chitarra” jsou z roku 1922, je to dobová paralela bluesových nahrávek které vznikaly v USA pod hlavičkou “race records”. Etnografický výzkum se ale zaměřoval spíš na církevní hudbu a polyfornii “Cantu a Tenore”. Diego Carpitella pořídil úžasnou sbírku terénních nahrávek s etnomuzikologem Pietro Sassu. Na Sardinii si dodnes každá vesnice zachovala osobitý styl. Největší sardinská sbírka, Archivio Mario Cervo, má kolem 7000 nahrávek počínaje dvacátými léty, já jsem tam pracoval na jejich digitalizaci a sestavil jsem kolekci CD s knížkou.
Je součástí toho žánru také improvizace v textu, jako třeba v Katalánsku v “Cant d’estil”?
Ne. To se odehrává v jiné disciplině, soutěži “Gara poetica”. Tím začíná každá větší oslava či svátek: 3 básníci, každý s jiným tématem, které předem neznají. To jsou úžasné zážitky.
Kytara
Do jaké míry byla vaše “preparovaná kytara” inspirována preparovaným klavírem Johna Cage?
Cage miluju, i jeho díla pro preparovaný klavír. Ale přímý a bezprostřední vliv na mě měli anglický kytarista Fred Frith a australský houslista Jon Rose.
Co jste převzal z tradice sardinské kytary, a co je váš vlastní vynález?
Sardinská kytara je větší než evropská, má 6 strun v ladění sníženém o kvartu až kvintu. Všechny další části mé kytary jsou výsledkem pokusů, od roku 1995 až dodnes. Krůček po krůčku, z kolize mezi avantgardou a lidovou tradicí, se zrodila moje sardinská preparovaná kytara, nástroj-orchestr s 18 strunami, hybridní kříženec kytary, barytonové kytary (%%ověřit u Davida?), cella a bicích, obohacený o kladívka, pedály, vrtulky s proměnlivou rychlostí, přídavnými kobylkami a individuálními piezo snímači pro každou strunu.
Pat Metheny vás jednou požádal, abyste mu takovou kytaru vyrobil. Jak to dopadlo?
Použil ji na dvou albech, The Way Up v krátké pasáži, a v delší na turné Orchestrion. Na DVD záznamu z turné na ni hraje v prvním bloku.
V době lockdownu vás nevidíme na koncertech ale na obrazovce, jak mluvíte ze své pracovny, a v pozadí visí námořní mapa severu Sardinie s ostrovem La Maddalena. Indikuje to nějakou vaši další identitu, vedle hudby?
Ze Sardinie jsem odešel roku 1989 a od té doby mě ta mapa provází, kdekoli bydlím. Pět let jsem každý den přívozem dojížděl do La Maddaleny, kde jsem studoval, abych se stal kapitánem obchodní námořní plavby. Od osmi let windsurfuji a mám rybářskou loďku s motorem. Jmenuje se Estrella a vidíte ji na mém albu.
Projekty
Podílíte se na projektech s řadou dalších umělců, včetně Ivy Bittové. Vzpomínáte kdy jste se setkali poprvé?
Roku 1992 v Boloni a o tři roky později jako člen čtrnáctičlenného ansámblu Musica & Immagine. Hráli jsme spolu v Rakousku na festivalu Music Unlimited, v projektu Techno mit Störungen. To byla velkolepá dvouapůlhodinová akce plná radosti, v níž improvizující hudebníci prokládali populární dobové žánry zvukovými provokacemi a dopravní signalizací. Účastnili se ti nejzajímavější hráči avantgardy. Potom jsme Ivu pozvali na náš festival Isole che Parlano na Sardinii a z toho logicky vyplynula naše další spolupráce v duu.
Co je pro vaši spolupráci ten nejdůležitější důvod? Její umění improvizace nebo něco jiného?
Hrát s ní je tak intenzivní. Nemusíte nic připravovat, můžete si vybrat cokoli, od noise až po písničky. Je úžasná improvizátorka jak ve zpěvu, tak ve hře na housle, vždy vás něčím překvapí. Líbí se mi jak začne písničkou a za pár vteřin to změní v ničím neomezenou svobodu. Obdivuji její podiovou prezenci, Iva je unikátní a silná osobnost.
Jako muzikant stojící daleko od mainstreamu musíte hledat rovnováhu mezi “složitou” hudbou pro úzké publikum, a hudbou která je stále originální, ale přiláká víc lidí. To je dlouhodobý proces, na jedné straně vzděláváte své publikum, na druhé se sám učíte, jak tu “složitou” hudbou zpřístupnit. Anebo máte jiné vysvětlení?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Na podiu se snažím navázat co nejtěsnější kontakt s publikem, používám několik strategií. To je součástí profese. Někdy se podaří s publikem komunikovat i hodně složitou hudbu. Nahrávání je ale úplně jiný druh práce.
Mě osobně přijde jako nejlepší odpověď právě vaše poslední album, i v těch “nejsložitějších” partiích je snadné sledovat, kam míříte.
Také mám z alba radost. Je dokonalým zrcadlem toho co cítím a čím žiju. Je to o prostoru kolem mě, všechny zvuky jsou provázány s body třírozměrného 360° panoramatu. Tak například: titulní skladba trvá 18 minut a je plná změn v dynamice i zvukovém prostoru. Je to hodně složité v detailech, aranžmá, ale snadno se to poslouchá, protože ta skladba má silný patos, emocionální náboj. Když nahrávám, nemyslím na publikum, vše hodnotím ze svého hlediska: líbí, nelíbí. A pak je tam nahrávka Sůlu, natočená společně s Omarem Bandinu.
Cantu a Tenore
Toho svět dobře zná z polyfonického sboru Tenores di Bitti Mialinu Pira. Ale vedle polyfonie “Cantu a Tenore” mu kredity v bookletu připisují i “sardinský hrdelní zpěv,” znamená to že užívá podobnou techniku jako hrdelní zpěváci z Tuvy či Mongolska?
S Omarem jsme strávili několik dní nad tím, jak ho prezentovat. Správné by bylo napsat jen: Cantu a Tenore. Lidé si myslí, že hrdelní zpěv je jen doménou Tuvy a Mongolska, ale basový hlas v Cantu a Tenore je ve skutečnosti také hrdelní technika, i když odlišná od těch asijských. Navíc má lokální odlišnosti v každé vesnici. Každá z lokalit, Orgosolo, Bitti, Mamoiada, Bolothana, Budduso, Orosei, má své jemné odstíny. Omar tedy improvizoval v rámci své tradiční průpravy.
Obecně se má za to, že sardinská a korsická polyfonie jsou spřízněné. Existuje i na Korsice tenhle specifický hrdelní bas?
Ne, jejich forma zvaná Paghjella má 3 hlasy ve vyšším rejstříku, my máme 4, ten nejhlubší bas jim tedy chybí. Korsický styl je bližší formě, která se tady na Sardinii jmenuje Tasgia, ta má podobnou svobodu improvizace jako Paghjella, ale oproti Cantu a Tenore jí chybí hrdelní bas.
Když jste natáčeli, došlo k nějaké interakci mezi vámi a Omarem? Z nahrávky je slyšet, jako kdyby opouštěl mantinely domovského žánru a vydal se do neznáma.
Omar improvizoval na základě mé kytarové linky, ale šel vlastní cestou, jako zcela svobodný muzikant. Je běžné, když hudebník při improvizaci vychází ze své lokální tradice, ale je výjimečné, když její hranice překročí a vkročí na nové pole. Omar byl naprosto úžasný.
Sardinie, mafie a banditi
I když Sardinie je jen jedním z celkem 20 italských regionů, pochází odtud řada unikátních hudebníků: Paolo Fresu, Enzo Favata, Gavino Murgia, a sposta polyfonních sborů. Je to jen náhoda?
Od doby Féničanů a Kartaginců kolonizovala Sardinii řada kultur – a ta poslední je italská. Obohatila nás pestrá směs vlivů, ostrov je navíc v centru Středozemí, prošli jsme něčím, co jinde v Itálii nenajdete. Takže v naší kulturní paměti se uložilo široké spektrum vlivů, a též se u nás zachovaly archaické způsoby zpěvu, jako Tenore, i nástroje, jako dudám příbuzný launeddas. Máme blíž k arabským kulturám než Italové. Také máme blíž ke Španělsku, kolonizovali nás 4 století, a právě odtud na Sardinii přišla kytara. Pestrá je i historie pevninské Itálie, ale pokud jste na ostrově, historické vlivy ještě posílí izolace.
Italské regiony jako Kalabrie či Sicílie mají své lokální mafie, funguje něco podobného i na Sardinii?
K nám tenhle koncept dorazil až nedávno, prostřednictvím developerských projektů na pobřeží, které divokou přírodu mění v turistické resorty. Což má politickou rovinu: nová mafie má vysokoškolské tituly, operuje tiše pomocí vlivu a peněz aniž by musela vraždit, a dnes je třeba silnější v Miláně než na Sicílii. Nejslavnější dodnes žijící sardinský bandita Graziano Mesina, který desetkrát utekl z vězení, je stejnou celebritou jako pop hvězdy. Když roku 2004 dostal milost, otevřel si cestovní kancelář, čímž ale jen kryl pašování drog.
Tradice zbojníků a banditů je na Sardinii dodnes živá, roku 1979 byl například unesen a 4 měsíce držen v zajetí dobře známý zpěvák Fabrizio De André. Přispěla i tato subkultura k formování sardinské společnosti?
O tomhle komplikovaném problému je těžké mluvit v rozhovoru, jedná se spíš o téma antropologické studie. Spíš je to důvod ke studu než k mytologizaci těch zločinců. Ta měla historické důvody, řada obyvatel Sardinie se cítila vedle Italů z pevniny jako občané druhé kategorie a potřebovala to něčím vyvážit. Raději na otázku odpovím příběhem. Důvody, které místní pastýře sváděly na dráhu bandity, zviditelnil roku 1960 film Banditi a Orgosolo. Méně známá je událost k níž došlo o 9 let později. Italský stát plánoval zabrat část pastvin pro výcvik armády. O tři týdny později došlo k nenásilným protestům, místní lidé území pokojně obsadili a stát ustoupil. Teď se situace opakuje v jiné podobě: z pevniny k nám chtějí navézt jaderný odpad a ukládat v těch archeologicky nejcennějších oblastech Jar’a, u nichž jsme náš rozhovor začali.
Psáno pro časopis Harmonie, 2021/6